Rod Belcrediů oslaví příští rok tisící narozeniny. A víte, jak se dostalo jejich jméno do Čech? Příchod rodu je spjat se jménem Antonia Belcrediho, který pocházel z Lombardska, tehdy součásti rakouského mocnářství. V roce 1766 byl zraněn v bitvě u Kolína. Po zranění se léčil na zámku v Líšni u rodiny Freyenfelsů, kam se dostal zřejmě přes svého přítele Jana Huberta z Freyenfelsu, který sloužil u stejného regimentu. Antonio se později oženil s jeho sedmnáctiletou sestrou Marií a sňatkem získal panství Jimramov. Se ženou měli dvanáct dětí.

Skromnost se vyplácí
„Do Brodku jsme jezdívali s bratrem na kole. Bylo to čtyřicet kilometrů po rovině, tedy žádný kumšt. Ale musím přiznat, že jsme se tady nudili. Strýc Gustav Kálnoky s tetou byli bezdětní, takže si tady nebylo s kým hrát. Navíc byl strýc hodně zaměřený na politiku, takže se čtrnácti, patnáctiletými kluky těžko hledal společnou řeč. Ani s matkou si moc jako sourozenci nerozuměli. Už od ranného mládí. Každý byl jiný. On byl navíc na italské frontě za 1. světové války čtyři dny zasypaný, a to ho poznamenalo. Býval dost nervózní. Když žil později strýc v Rakousku, jezdil jsem tam za ním z Mnichova. Matka si přála, abych ho nenechával samotného.“ Koncem 70. let určil Gustav Kálnoky dědicem panství překvapivě Richarda. „Původně měl dostat Brodek můj bratr Hugo, nebo někdo z rodiny Kálnoky, jenže strýc neměl Maďary rád. Když za ním jeho příbuzní, žijící po celém světě, přijeli, okamžitě se snažil zjistit, do jaké míry jsou maďarskými vlastenci. Pokud ho o tom začali vehementně přesvědčovat, vyhodil je. Já jsem z těch kandidátů vlastně zbyl. U mě nebezpečí, že bych s Maďary sympatizoval, nehrozilo“ (úsměv).

Richard strávil nádherné dětství na zámku v Líšni. „Nikdy jsme nepozorovali, že by byly mezi rodiči nějaké třenice. Bylo to idylické. Pro otce bylo také nepřijatelné, abychom si hráli na boháče. Naopak nás vychovával k šetrnosti a skromnosti. To mi později ohromně pomohlo a snažil jsem se tak vést i svoje děti.“ Velmi skromně byla nucena žít Richardova rodina už od roku 1943, kdy jim Němci zkonfiskovali veškerý majetek. „Bylo mi čtrnáct a vzadu na dvoře jsem měl kouteček se svým hospodářstvím. Slepice, kachny, husy, králíky… Vždycky než jsem šel do školy, jsem je nakrmil a staral se o ně. Byla to moje radost. Jednoho dne, když jsem se vrátil, jsem tam ale našel jenom peří. Vstoupil jsem rozrušený do kanceláře a zeptal se, co se, proboha, stalo. V místnosti stál Němec od Sicherheindienstu a na mě, čtrnáctiletýho kluka, řval: ‚Pamatuj si, že ode dneška ti patří jenom to, co máš na sobě. Jinak nic!‘ Byl to pro mě šok. Když jsem pak v Německu žil, nějaký čas mi trvalo, než jsem začal vnímat, že Němci jsou i jinačí. Ze začátku jsem měl tendenci házet je všechny do jednoho pytle.“
Po únoru 1948 se rozhodla rodina odejít. Richard chtěl ale nejdřív dostudovat. „Z práv mě v roce 1949 vyhodil Jaroslav Šabata, který byl na fakultě vrchním kádrovákem. Prohlásil, že jsem nedemokratický živel kulackého původu. O mnoho let později jsem rozesílal psací a kopírovací stroje disidentům a Tigrid povídal: ‚Pošli kopírku Šabatovi.‘ Málem mi zaskočilo: ‚Já, Šabatovi? To snad ne?!‘“
 
Od kárného tábora ho zachránil komunista
Richard neměl jediný důvod mít rád komunisty. Sebrali jim všechno, nepřímo je donutili opustit vlast a jeho samotného vypudili ze školy, kterou měl rád. Nakonec mu paradoxně pomohl kamarád – komunista. „Škoda, že už je mrtvej. Toho jsem chtěl obzvlášť potkat a poděkovat mu. Ten kluk mě varoval: ‚Co nejdřív zmizni, protože máš jít do kárnýho tábora.‘ Neposlechnout ho, asi by si mě estébáci pěkně podali. Už když mě vyhodili z fakulty, začal jsem hledat cesty, jak se odtud dostat. Navštívil jsem v Brně bankovního ředitele, přítele mého otce, kterému bylo už pětašedesát, a zmínil jsem se mu o tom. ‚Dobře, ale já jdu s tebou,‘ povídal. A pak jednoho dne ráno zavolal: ‚Přijeď na nádraží do Brna,‘ a odtud jsme odjeli do Lanžhota. Na svatbu známého. No a druhý den jsme se šli jako podívat na včelín otce nevěsty, který byl v lese u hranic. Potkali jsme mladého skauta a ten se nabídl, že nás převede. Dovedl nás až k Dyji, my jsme ji přebrodili – tomu starému pánovi uplavaly skoro všechny věci, co měl s sebou – a byli jsme na svobodě. Jenomže na druhé straně řeky byla sovětská zóna. Nějak se nám nakonec povedlo dojet do Vídně, kde jsme vyhledali Český dům. Ale ani dostat se z Vídně nebyla legrace. Měl jsem štěstí. Francouzi mně vystavili falešný papíry, abych se mohl dostat z vídeňského obklíčení. Vídeň byla tehdy, podobně jako Berlín, rozdělena do čtyř zón okupačních mocností. Dojel jsem do Innsbrucku, odkud jsem pokračoval v cestě do Francie Provdala se tam moje sestra.“

I ve Svobodné Evropě byla cenzura
Ve Francii chtěl Richard především dostudovat. „Jenomže na Sorboně rajtovali na tom, že studenti musejí dobře ovládat jazyk. Zejména právníci, kde záleží na každém slovíčku. V Paříži jsem žil ze stipendia, které dělalo měsíčně deset tisíc franků, což by dneska bylo asi padesát euro.Peníze mi vyšly jen tak tak na zaplacení pokoje ve studentské čtvrti. Přivydělával jsem si jako pomocník u lahůdkáře. Tehdy se právě zakládala Univerzita Svobodné Evropy ve Štrasburku. Podal jsem si žádost a byl jsem přijat. Začal jsem studovat politologii, což mě moc nebavilo. O studenty bylo ve Štrasburku perfektně postaráno. Jídla jsme dostali, kolik jsme chtěli, k tomu kapesné, dokonce pivo, protože Štrasburk je město piva. Bylo to fajn, protože odpadly problémy, které nás, studenty-emigranty, pronásledovaly. Koncem roku 1952 se tam najednou objevil Pavel Tigrid a začal nás verbovat do rádia Svobodná Evropa. ‚Nechte nás napřed dostudovat,‘ oponoval jsem, ale on se pousmál a povídal: ‚Za tři roky jste zpátky v Praze.‘ Tak jsme si plácli.“ Za tři roky v Praze nebyli, ale v roce 1959 se sešli s Tigridem ve Vídni na Světovém festivalu mládeže a studentstva. „Z Československa tam přijel jako delegát velký svazák Jiří Pelikán a my jsme jejich akce narušovali. To nás s Pavlem Tigridem spřátelilo.“
V Mnichově byl Richard Belcredi šťastný. „Ze začátku bych tam byl pracoval jen za byt a stravu. Byl jsem nadšený, že můžu něco dělat pro svou zem. Nastoupil jsem do zahraničního vysílání, později jsem připravoval zprávy. Až do roku 1968 jsme si nebyli jisti, kolik lidí nás doma poslouchá. Po roce 1968 jsme vlastně byli permanentně ve styku s domovem.
Je zajímavé, že i ve Svobodné Evropě jsem narazil na cenzuru. Nejhorší byla za Henryho Kissingera, kdy se muselo všechno překládat a předkládat americkému vedení. Od samého začátku se projevovaly tendence slovenského separatismu, ale Američané nepřipustili samostatné redakce: českou a slovenskou. Mimochodem, víte, že tady na zámku byl v roce 1920 internován vůdce Slovenské strany ľudové Andrej Hlinka?“ (úsměv).
Ve Svobodné Evropě se pan Belcredi potkal také s komunistickým špionem Pavlem Minaříkem. „Když Minařík zaregistroval moje jméno, hned se ke mně hlásil a chlubil se, že zná z Brna mého bratra Ludvíka (který zůstal v Československu a byl perzekvován; zemřel v roce 1981). Že jsou dokonce přátelé. Pak dostal bratr povolení navštívit rodiče ve Vídni. tak jsem se za ním vypravil a zeptal se ho na něj. ‚Dej si na Minaříka pozor,‘ varoval mě, ‚je to fízl.‘ V Mnichově jsem to oznámil řediteli Juliu Firthovi, který byl do Minaříka zamilovaný, a rozčílil se: ‚To je typicky český, přijde někdo schopnej, kterej má nápady, a hned ho začnete pomlouvat.‘ Ale jinak to byl báječnej šéf.“

StB měla prsty ve všem
S manželkou Mabile Rohan-Guémenée se Richard potkal už v Paříži. „Byla Rohanová a vyrostla v Československu. Patřil jim zámek Sychrov. Chvíli jí to trvalo, ale ke konci (zemřela v roce 1983) už zase mluvila slušně česky. Děti jsme k češtině nevedli. Copak jsem věděl, že bude nějakej Gorbačov?! Teď mně to kluci strašně vyčítají a učí se. Jeden žije v Mnichově a druhý ve Vídni. Dost často sem jezdí. Obzvlášť ten vídeňskej. Vždyť je to sem sto dvacet kilometrů.“
V roce 1972 založil opat Anastáz Opasek ve Frankfurtu společenství Opus bonum. „Všechny emigrantský organizace za nějaký čas zanikly, protože mezi jejími členy vypukly spory. Když nastala krize v Opus bonum, přišel za mnou Opasek: ‚Musíš to převzít,‘ a já mu povídal: ‚Ani jste mě nepozvali, když jste to zakládali, tak co teď s tím?‘ Jenže pro Opaska, kterého jsem měl velice rád, jsem to udělal. Ovšem prvořadým úkolem bylo zredukovat členskou základnu, aby se StB nepodařilo někoho infiltrovat. To dělala ve všech emigrantských organizacích, které nakonec zanikly. Až pak to fungovalo. A dobře.“ Opus bonum pečovalo zejména o mladé emigranty, vydávalo knihy a umožňovalo ve Frankenu setkání Čechů a Slováků, žijících v zahraničí. „StB se stále pokoušela proniknout do řad Opus bonum. Dokonce bratislavská Pravda napsala, že OB znamená Opasek-Belcredi. StB měla prsty ve všem. Jenom na mě se nedostali. Měl jsem na ně nos a vždycky jsem je poznal. Ale byl velkej kumšt se před nimi uchránit. Jeden estébák mi dokonce lezl až do bytu. Když jsem se později dozvěděl, kdo s nimi spolupracoval, zděsil jsem se. Kolegové, kterým jsem stoprocentně důvěřoval.“ Opus bonum byla jediná organizace, kterou uznávali zástupci všech názorových proudů v exilu. „Od začátku platilo na setkáních heslo: ‚Nikdo tady nikoho nezastupuje, každý mluví jen sám za sebe.‘ To bylo strašně důležitý. A pak to fungovalo. Rozuměli si i Pachman s Mlynářem.“
 
On je náš
A pak se konečně český národ dočkal. Komunistický režim padl. Hned v prosinci 1989 se Richard Belcredi vypravil do staré vlasti. Navštívil Líšeň, byl se podívat i v Brodku. Dovnitř ho nepustili, protože tam byl stále ještě sklad polní nemocnice. Tehdejší „majitelé“ interiér tak zdevastovali, že se z toho zámek dodnes úplně nevzpamatoval, přestože se jeho skutečný majitel snaží, seč mu síly stačí.
Právě když byla v Brodku restituce v nejlepším, zavolali panu Belcredimu z ministerstva zahraničí, jestli by se mohl u nich zastavit. „Bylo to v lednu 1993. A protože nerad jezdím autem na sněhu, cestoval jsem do Prahy autobusem. Na ministerstvu mě přijal náměstek Suchánek, asi dvě hodiny jsme si povídali a popíjeli dobrou whisky a pak jsem se podíval na hodinky: ‚Jéje, já už musím domů, abych stihl poslední autobus.‘ Suchánek mě ale zastavil: ‚Počkejte, my s vámi chceme ještě něco projednat. Převzal byste jako velvyslanec nějakou ambasádu?‘ Celá řada jich tenkrát nebyla obsazená, a když někde není dlouho velvyslanec, považuje se to za nepřátelský akt. Nakonec Saša Vondra rozhodl, že mám jít do Bernu. Nikdy jsem toho nelitoval. Cítil jsem se tam báječně.“ V metropoli působil Richard Belcredi v letech 1994 – 1998 a naši exulanti na něj dodnes vzpomínají, protože byl naším prvním nekomunistickým velvyslancem ve Švýcarsku.
Věrný výchově svých rodičů se Richard Belcredi nad místními obyvateli v Brodku nikdy nepovyšoval. „Víte, čím jsem si je získal? Když jsem se stal českým velvyslancem, najednou začali říkat: On je náš.“ Definitivně ho vzali mezi sebe poté, kdy ho – ještě jako velvyslance – požádal starosta obce, jestli by jim nepomohl s dotací na plynofikaci. „Zatelefonoval jsem panu ministrovi a poprosil ho, ať s tím něco udělá, že je to pro mě důležitý, a ministr to během měsíce zařídil. Každý z Brodku dostal na plynofikaci pětatřicet tisíc korun.“
Richard Belcredi je stále plný energie a optimismu. Na jeho plynné češtině (s brněnským akcentem) se nepodepsalo ani čtyřicet let odloučení. Jediné, co ho trápí, jsou vandalové, kteří mu před třemi lety ukradli ze zámku i to málo, co tam ještě zbylo. Čtyři obrazy. A ještě něco mu vadí – úřední šiml. Čtrnáct let čeká, až mu památkáři vrátí věci, které patřily do brodeckého zámku a jsou roztroušeny po různých státních zámcích.

text Vašek Vašák, foto Tomáš Novák

Přečtete si v lednovém čísle Xantypy!