xantypa - Archiv  /  Číslo 01/10

„Jíti k sobě, nad formalismus. Najít sílu ukládati si svůj zákon sám, ovládati své dílo svým zákonem vlastním. Vystoupiti z formule a dosáhnouti své vlastní svobody. Umělcova svoboda je zároveň jeho mravní odpovědností.“  Josef Čapek

Když jsem si někdy na začátku sedmdesátých let za studií na olomoucké univerzitě Palackého vybrala pro seminární práci výtvarné kritiky bratří Čapků, byla to spíš pragmatická volba: mým oborem bylo výtvarné umění, ale chtěla jsem chodit do semináře docenta Skaličky, který se věnoval literatuře dvacátého století. Tak jsem si musela najít téma, které zapadne do obou oblastí, a netušila jsem, že mi vydá prakticky na celý život.

Moji žádost o rozhovor trochu odsunul, aspoň jsem měla možnost pročíst si jeho knížku EKONOMIE DOBRA A ZLA,po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Pak mě pozval na dopolední mátový čaj do malostranské kavárny a než jsem přišla, už měl s fotografem Filipem Habartem domluveno, že se na obálce Xantypy bude blýskat jeho oblíbené a zároveň čerstvě přestříkané e-kolo: na růžovo. V žertu jsem podotkla, že by mohl brnknout Davidovi Černému, jestli mu náhodou nezbylo trochu růžové barvy ze smíchovského tanku, což k mému údivu neprodleně učinil a ke spolupráci na dokončení růžovém postřiku ho ani nemusel dlouze přemlouvat.

V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích.
Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?

Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a nusíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
 

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

S blížícím se koncem 19. století se v roce 1899 narodili tři herci, kteří patří mezi nejpopulárnější: nejprve 1. července JINDŘICH PLACHTA,po něm 7. srpna OLDŘICH NOVÝ a 3. listopadu nejmladší z nich – OTOMAR KORBELÁŘ.

OLDŘICH NOVÝ
ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM
Byl jako většina jeho filmových hrdinů: galantní, elegantní a šarmantní. Řekli byste, že musel pocházet z vyšších kruhů, kde dobré mravy a způsoby sají novorozenci s mateřským mlékem. Ale rodák z pražské čtvrti Na Františku se nejprve živil černým řemeslem typografa – podobně jako mladý Saša Rašilov.

To, že byl v letech druhé světové války našimi vlastenci veden odboj proti nacistům, nikdo nezpochybňuje. Avšak čas od času můžeme dosud zaslechnout, že třetí odboj, tedy odboj proti komunistické totalitě, neexistoval. Přitom podíváme-li se na protikomunistický odboj z počátku padesátých let a srovnáme-li jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, možná s překvapením zjistíme, že se prakticky v ničem podstatném neliší. S jedinou výjimkou: krutý nepřítel tentokrát nemluvil německy…

„Jmenuji se Vere Chee,“ říká moje průvodkyně s havraními vlasy „a v našem jazyce mám ještě jiné jméno,“ dodává s nádechem hrdosti indiánka z kmene Navajo, která vedle angličtiny mluví stále i jazykem diné, athabaským jazykem svých předků. „A jaké?“ zazní má očekávaná otázka. „No přece Ta s hezkým nosem!“ říká rozpustile Vere. Usuzuji, že je to pravda tak padesát na padesát, nechávám to ve větru a nasedám s Tou s hezkým nosem do starého džípu.

Woody Harrelson je autentický, nefalšovaný chlap. Směje se, protože je veselý, a říká, co si myslí, ať už o marihuaně, ženách nebo filmech. Patří k největším džentlmenům a je jedno, zda je oblečený ve smokingu, anebo vytahaném tričku a bos. Právě jeho naprostá přirozenost ho předurčuje, aby mu diváci věřili, a tak se není čemu divit, že hrál v jedenadevadesáti filmech a televizních inscenacích. Hned na začátku kariéry v roce 1982 získal cenu Emmy Award za roli dobráckého barmana v televizním seriálu NA ZDRAVÍ.

Dokonce ještě v letech šedesátých, kdy v době dravého nástupu rockových kapel si swingoval o tom, že „každý jednou velkou lásku potká“, sesadil v roce 1964 Beatles i s jejich slavným hitem A HARD DAY’S NIGHT v Americe z prvního místa popularity! Ve filmu si vybudoval image neodolatelného sukničkáře a veselého kumpána z mokré čtvrti, který zvládá život levou rukou. A vlastně tomu tak většinou i bylo.

Jednu z nejoriginálnějších rolí své kariéry ztvárnila v dramatu DOGVILLE (2003), v němž dánský provokatér Lars von Trier zkarikoval americký sen o spravedlnosti a demokracii. Její světice Grace se na útěku před gangstery uchýlí do idylického městečka ve Skalistých horách. V cizí komunitě se příjemně zabydlí, časem však začne být krutě ponižována a zneužívána. V šokujícím finále se promění v chladnokrevnou bohyni pomsty a své sousedy nechá brutálně vyvraždit. Vlastnoručně zastřelí místního intelektuála, jenž se vůči ní provinil nejvíc…

„Občas to byla pohádka, jindy noční můra,“ podotkla Nicole Kidman o natáčení s Larsem von Trierem. „Zacházel se mnou zdvořile a jemně, ale ve chvílích, kdy myslel, že je to zapotřebí, mě pěkně trápil,“ dodala dvaačtyřicetiletá superhvězda, jež má za sebou několik znamenitých filmů, zkrachovalé manželství s Tomem Cruisem i porod vytouženého dítěte. Do amerických kin v těchto dnech vstupuje muzikál NINE (2009), jehož česká premiéra je plánována na březen. Kidman se v této parafrázi Felliniho skvostu 8 1/2 sešla mimo jiné s Penélope Cruz, Sophií Loren, Judi Dench či Danielem Day-Lewisem, který v této adaptaci broadwayského hitu z osmdesátých let ztvárnil rozporuplného režiséra.