xantypa - Archiv  /  Číslo 01/10

Moji žádost o rozhovor trochu odsunul, aspoň jsem měla možnost pročíst si jeho knížku EKONOMIE DOBRA A ZLA,po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Pak mě pozval na dopolední mátový čaj do malostranské kavárny a než jsem přišla, už měl s fotografem Filipem Habartem domluveno, že se na obálce Xantypy bude blýskat jeho oblíbené a zároveň čerstvě přestříkané e-kolo: na růžovo. V žertu jsem podotkla, že by mohl brnknout Davidovi Černému, jestli mu náhodou nezbylo trochu růžové barvy ze smíchovského tanku, což k mému údivu neprodleně učinil a ke spolupráci na dokončení růžovém postřiku ho ani nemusel dlouze přemlouvat.

V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích.
Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?

Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a nusíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
 

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

S blížícím se koncem 19. století se v roce 1899 narodili tři herci, kteří patří mezi nejpopulárnější: nejprve 1. července JINDŘICH PLACHTA,po něm 7. srpna OLDŘICH NOVÝ a 3. listopadu nejmladší z nich – OTOMAR KORBELÁŘ.

OLDŘICH NOVÝ
ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM
Byl jako většina jeho filmových hrdinů: galantní, elegantní a šarmantní. Řekli byste, že musel pocházet z vyšších kruhů, kde dobré mravy a způsoby sají novorozenci s mateřským mlékem. Ale rodák z pražské čtvrti Na Františku se nejprve živil černým řemeslem typografa – podobně jako mladý Saša Rašilov.

To, že byl v letech druhé světové války našimi vlastenci veden odboj proti nacistům, nikdo nezpochybňuje. Avšak čas od času můžeme dosud zaslechnout, že třetí odboj, tedy odboj proti komunistické totalitě, neexistoval. Přitom podíváme-li se na protikomunistický odboj z počátku padesátých let a srovnáme-li jeho směry a projevy s odbojem z let druhé světové války, možná s překvapením zjistíme, že se prakticky v ničem podstatném neliší. S jedinou výjimkou: krutý nepřítel tentokrát nemluvil německy…

„Jmenuji se Vere Chee,“ říká moje průvodkyně s havraními vlasy „a v našem jazyce mám ještě jiné jméno,“ dodává s nádechem hrdosti indiánka z kmene Navajo, která vedle angličtiny mluví stále i jazykem diné, athabaským jazykem svých předků. „A jaké?“ zazní má očekávaná otázka. „No přece Ta s hezkým nosem!“ říká rozpustile Vere. Usuzuji, že je to pravda tak padesát na padesát, nechávám to ve větru a nasedám s Tou s hezkým nosem do starého džípu.

Woody Harrelson je autentický, nefalšovaný chlap. Směje se, protože je veselý, a říká, co si myslí, ať už o marihuaně, ženách nebo filmech. Patří k největším džentlmenům a je jedno, zda je oblečený ve smokingu, anebo vytahaném tričku a bos. Právě jeho naprostá přirozenost ho předurčuje, aby mu diváci věřili, a tak se není čemu divit, že hrál v jedenadevadesáti filmech a televizních inscenacích. Hned na začátku kariéry v roce 1982 získal cenu Emmy Award za roli dobráckého barmana v televizním seriálu NA ZDRAVÍ.

Dokonce ještě v letech šedesátých, kdy v době dravého nástupu rockových kapel si swingoval o tom, že „každý jednou velkou lásku potká“, sesadil v roce 1964 Beatles i s jejich slavným hitem A HARD DAY’S NIGHT v Americe z prvního místa popularity! Ve filmu si vybudoval image neodolatelného sukničkáře a veselého kumpána z mokré čtvrti, který zvládá život levou rukou. A vlastně tomu tak většinou i bylo.

Jednu z nejoriginálnějších rolí své kariéry ztvárnila v dramatu DOGVILLE (2003), v němž dánský provokatér Lars von Trier zkarikoval americký sen o spravedlnosti a demokracii. Její světice Grace se na útěku před gangstery uchýlí do idylického městečka ve Skalistých horách. V cizí komunitě se příjemně zabydlí, časem však začne být krutě ponižována a zneužívána. V šokujícím finále se promění v chladnokrevnou bohyni pomsty a své sousedy nechá brutálně vyvraždit. Vlastnoručně zastřelí místního intelektuála, jenž se vůči ní provinil nejvíc…

„Občas to byla pohádka, jindy noční můra,“ podotkla Nicole Kidman o natáčení s Larsem von Trierem. „Zacházel se mnou zdvořile a jemně, ale ve chvílích, kdy myslel, že je to zapotřebí, mě pěkně trápil,“ dodala dvaačtyřicetiletá superhvězda, jež má za sebou několik znamenitých filmů, zkrachovalé manželství s Tomem Cruisem i porod vytouženého dítěte. Do amerických kin v těchto dnech vstupuje muzikál NINE (2009), jehož česká premiéra je plánována na březen. Kidman se v této parafrázi Felliniho skvostu 8 1/2 sešla mimo jiné s Penélope Cruz, Sophií Loren, Judi Dench či Danielem Day-Lewisem, který v této adaptaci broadwayského hitu z osmdesátých let ztvárnil rozporuplného režiséra.

DOKTORKA DADJA ALTENBURG-KOHL je lékařka a ředitelka vlastní farmaceutické firmy v Německu. Do Čech se vrací především jako mecenáška, galeristka, zakladatelka Nadace DrAK. Povídaly jsme si v čase, kdy v pražské Nerudově ulici otvírala muzeum moderního umění – MuMo, Muzeum umění Montanelli.