MAGNET JMÉNEM LITOMYŠL

Pod Olivetskou horou, na březích říčky Loučné, je Litomyšl komorní. Na návrší nad Smetanovým náměstím je impozantní. A kdybychom měli vyzdvihnout její jednu jedinou vlastnost, odpovíme bez rozmyšlení: Je přitažlivá! A přitahující… 27. července bude rovných 750 let městem. A historie i současnost tohoto střediska umění a kultury, kterému čtenáři časopisu Travel in the Czech republic přiřkli první místo v anketě „Nejatraktivnější místo ČR roku 2008“, dokazují, že lákavá Litomyšl si na nedostatek zájmu a pozornosti nikdy stěžovat nemohla. Ať už šlo o umělce, učence, turisty nebo bitvami utahané vojáčky…

V Regionálním muzeu v Litomyšli skončila nedávno výstava FENOMÉN LITOMYŠL. Architekt Josef Pleskot na ní spolu s dalšími čtyřmi architektonickými týmy představil návrhy z projektu „Revitalizace zámeckého návrší“. Otevřeme-li pomyslný dějepis Litomyšle, zjistíme, že toto místo bylo ve středu zájmu architektů a stavitelů už několikrát. Není divu! Na Olivetské hoře se „pekly“ dějiny, tady se rozhodovalo o tom, jak se bude mít o pár metrů níž položená Litomyšl komorní, Litomyšl kupců, pradlen a úředníčků. Tak vystoupejme tunelovou fortnou z ulice Boženy Němcové k dominantě města, piaristickému kostelu, a vejděme do 12. století…

 
POVÝŠENÍ NA MĚSTO
Prvními stavebníky byli premonstráti. Olomoucký biskup Jindřich Zdík tu ve 40. letech založil klášter, nazvaný Hora olivetská a díky kolonizaci, do které se premonstráti s chutí pustili, se pod návrším brzy rozrostla osada, zabydlená tehdy převážně Němci. Vedla tudy čilá obchodní stezka, a kde je živo, tam se vyplatí stavět, a když je jeden stejně čilý a ve „kšeftu“ zdatný, má se záhy líp než soused. A tak jen co Přemysl Otakar II. povýšil roku 1259 osadu na město, měla Litomyšl rázem i své bohaté měšťany, i městskou chudinu. Ale především právo trhu! Právo, které odjakživa dělá město městem. Řeč byla o Němcích – a jak to bylo s Čechy? Co se počtu týče, trumfli Němce až počátkem 15. století.
 
PAPEŽ KLIMENT VI. A BISKUPSTVÍ
Ale zpátky na návrší! Dvanáctiletý princ Karel Lucemburský (pozdější Karel IV.) se roku 1328 seznámil v Paříži se svým budoucím učitelem a rádcem, diplomatem Pierrem de Rosières. S mužem, který se roku 1342 stal papežem Klimentem VI. Koho by tehdy v Litomyšli napadlo, že se díky tomu na návrší schyluje k velkým změnám! Přišly záhy. Karel dal přátelskou řeč s Pierrem-Klimentem, pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, a když se rozhodovalo, která dvě biskupství mu budou podléhat, k olomouckému přibylo jedno nové, a to se mělo zřídit právě v Litomyšli. Kliment si zřejmě nebyl dvakrát jistý, jak se to s městem Litomyšlí má, a tak toto – citujme ho – „místo oplývající počtem lidí“ raději ještě jednou povýšil na město i on. Řeholní kanovníci premonstráti se stali kanovníky kapitulními a klášterní kostel katedrálou. A budovy kláštera se začaly pro nové pány přestavovat a rozšiřovat.
 
ZA HUSITSKÝCH VÁLEK
Biskupů se na Olivetské hoře vystřídala řada. Druhým byl Jan ze Středy, kancléř Karla IV., který přivedl do Litomyšle augustiniány. Zůstal nám po nich kostel Povýšení sv. Kříže. Předposlední z biskupů, Jan zvaný Železný, to táhl se Zikmundem proti králi Václavu IV., a v Kostnici byl jedním z hlavních žalobců Jana Husa. I on usiloval o reformu církve, ale nechtěl jít jeho cestou. Na popularitě mu doma nepřidala ani jeho nová funkce legáta, který má vyhubit české kacířství. Zmizel do Olomouce, leč biskupství na vozech nepřevezeš, a tak mstu husitů si vypil do dna až jeho nástupce Aleš z Březí. Druhého května 1421 musel i s kapitulou před nimi utéct. Litomyšl se stala členem pražského městského svazu, ale pak přišel čas hádek mezi samotnými husity a radikální táboři to vzali v Litomyšli z gruntu. Obsadili město, a pobořili budovy biskupství i s katedrálou. Město se posléze dostalo pod správu husitského diplomata Viléma Kostky z Postupic, který už měl husitského běsnění dost a údajně to vyřešil velmi osobitě. V bitvě u Lipan zabil Prokopa Holého. Nevíme to jistě, ale jisté je, že Zikmund mu dal litomyšlské panství do zástavní držby. A jeho rod se tedy stal roku 1436 prvním světským rodem, který Litomyšl držel. Sídlem rodiny byl požárem zničený, přestavěný biskupský palác.
 
LITOMYŠL A ČEŠTÍ BRATŘI
Za Kostků žilo město sto let ve znamení českých bratří. Přál jim nejmladší Vilémův syn Jan i vnuk Bohuš II. Ten v roce 1490 založil pro české bratry na návrší Horní město a Litomyšl se stala vedle Mladé Boleslavi druhým českobratrským centrem. Tiskař Pavel z Meziříčí si tu otevřel jednu z nejstarších českých tiskáren, první žena, mohli bychom říci „politička“, neváhající se postavit za věc víry, Marta z Boskovic, odsud psala králi dopis, v němž bratry hájila, a co by duchovní správce tu působil Jan Augusta, biskup Jednoty bratrské.
Pak ale udeřily pohromy. Požár v roce 1546 poničil obě města, palác a také archiv českých bratří. Rok nato se Češi zkusili vzepřít Habsburkům. Povstání nanečisto se ale nepovedlo a Bohuš III., jeden z osnovatelů vzpoury, byl králem Ferdinandem I. potrestán odnětím Litomyšle. O rok později už byli čeští bratři vypovězeni ze země. A Litomyšl? Král ji zastavil svému věřiteli Jaroslavu z Pernštejna, ale finanční krize Pernštejnů a chamtivost Smrtky, která si odvedla dva roky po sobě Jaroslava a jeho bratra Vojtěcha, způsobily, že dědicem rodového majetku i dluhů se stal poslední z bratrů, Vratislav.
 
ČAS PRO OSM TISÍC SGRAFITOVÝCH PSANÍČEK
Je několik mužů, kterým může Litomyšl děkovat za svou přitažlivost a proslulost. Prvním mezi nimi je Vratislav, zvaný „Nádherný“, jehož nápad postavit na návrší zbrusu nový, renesanční palác, rozhodl o skvělé budoucnosti města. Vratislav, nejvyšší kancléř Českého království a diplomat ve službách Maxmiliána Habsburského, strávil několik let ve Španělsku, a zcela mu propadl. Odměněn byl za tu náklonnost dvakrát, nejdříve krásnou nevěstou – vzal si Španělku Marii Manrique de Lara, dvorní dámu královny Marie, choti jeho chlebodárce – a pak ctěným řádem Zlatého rouna. Když se rozhodoval, kde si zbuduje své sídlo, hodné jeho jména a jeho lásky, vybral si chytře zástavní Litomyšl. Dluhy mu přerůstaly přes hlavu a zástavní Litomyšl byla jedinou jistotou – majetek v zástavním držení nemohl být prodán ani nemohl propadnout. Král byl ochoten „investovat“ do stavby na zástavním panství pět tisíc zlatých. Jak už to tak ale chodí (i dnes, po čtyř stech letech!), suma byla navyšována na konečných pětadvacet tisíc. Suma sumárum stál zámek ještě o deset tisíc víc. Vznikla renesanční perla a pro Marii „kousek rodného Španělska“, protože zámek byl ozdoben pracemi španělských řemeslníků a malířů.

Císařský stavitel zámku Giovanni Battista Aostalli (po jeho smrti řídil stavbu jeho příbuzný Ulricho, působící i na Pražském hradě) přinesl projekt, který byl inspirován moravskými zámky a který dokonale spojil italské arkádové dvory s českými renesančními štíty a sgrafity. „Ani taková stavitelská esa, jakými byli barokní stavitelé Alliprandi nebo Kaňka, neměli potřebu nijak upravovat vnitřní velkorysé prostory,“ upozorňuje Helena Slepičková z litomyšlského zámku. „To si dnes málokdo uvědomuje. Renesanční historii překrylo 18. a 19. století, kdy sem přišli Valdštejnové-Vartemberkové a Thurn-Taxisové.“ Návštěvníka upoutá na první pohled záplava sgrafitových psaníček, která pokrývají fasádu. Je jich na osm tisíc a nenajdete dvě stejná. Na fasádě kaple je psaníčko s podobou muže v čapce s rolničkami. Na této „vizitce“ jednoho z party italských řemeslníků si přečteme i jeho jméno, „Šimon Vlach Ztřeštěnej“. Po požáru města a zámku v roce 1775 byla sgrafita zakryta hladkou omítkou. Odkryta byla poprvé ve 30. letech minulého století, a to z podstatné části. V období normalizace, kdy mnozí nemohli dělat to, co by rádi, byla sgrafita restaurována výtvarnými umělci Olbramem Zoubkem, Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským. Pracovali na nich sedmnáct sezon a podle vlastní fantazie dotvořili chybějící část

 

V tištěném vydání se dočtete více!

PAVEL CMÍRAL

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Reportáže - výběr z článků

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne