Je pravda, že nerada dáváte rozhovory?
Ano.
Jak to, že tady tedy dnes sedíme, já se vás ptám a vy odpovídáte?
Sama nevím, pořád čekám, že se to třeba jednou povede.
Co?
Že to bude rozhovor, ne dotazník na stokrát vomletý téma.
No dobrá. Kdybych vám řekl, že jste konvenční, potěším vás?
Rozhodně ne. Ale vzala bych to jako motiv k zamyšlení se nad sebou.
Co ve vás to slovo asociuje?
Nudu, pasivitu, slušnost přes mrtvoly, tichou opatrnost a pravděpodobně i smrt. Ale možná to slovo přeceňuju, možná znamená opravdu jen tu konvenčnost. A je klišé tvrdit, že se snažím být jiná, lepší.
To chtěla být i Tornado Lou, nemýlím-li se?
Ano, je milé, že to znáte. O ní byste určitě neřekl, že je konvenční.
O ní ne. A do vás jsem si chtěl jen tak dloubnout. Měl jsem pocit, že je to přesně to, co nechcete slyšet…
Tak jste se trefil… Cítím se teď úplně jako paní Dallowayová na konci dne. V konvenčnosti a touze tak nějak zapadnout, zazářit a přitom nijak nevybočovat, umírá srdce. A spontánnost a odvaha. A vím, že život semele nejedno statečný srdce, ale já jsem víc pro ten krátký, silný žár než pro nějaký zvlhlý dýmání. Pojďme od toho. Ale uznávám, je to jedna: jedna.
Díky. Co je to herectví? A popište mi to jako malému dítěti…
Uf… herectví je… když si hrajeme. Hrajeme si, že je nám veselo, že pláčeme, že někoho milujeme. Předstíráme, že něco vidíme, že se něčeho bojíme, a když to děláme dobře, uvěří tomu i jiný lidi, a je to dobré. Když tomu uvěříme my sami, jsme v průšvihu. Jsme v pastičce z emocí, kterou jsme si na sebe sami upletli. Jsem herečka a myslím, že to znamená, že jsem člověk, kterej do určitý míry neztratil schopnost hrát si a rozvinul ji o dospěláckou schopnost lhát. A herectví je jako bydlet v domě, který má každý ráno jinou podobu. Těžko říct, kde se zase ráno ocitnete. „Jů, hurá, dnes jsem venkovanka! A helemese, dnes jsem francouzská prostitutka!“ Je to prostě zážitkový zaměstnání pro nevyzrálé lidi.
Jak moc je v herectví důležité ego?
Stejně jako všude jinde. Ale v herectví občas bývá devízou, když je ego poněkud podupáno. Tím myslím nějaký ty pěkný traumata z dětství, jako že vaše matka dělá, že je vaše sestra, nebo se nečekaně dozvíte, že jste synem někoho úplně jinýho, někdo pije, nebo nepije vůbec… Občas to totiž posílí schopnost hrát, respektive něco předstírat. Vlastní ego člověk otupí, protože je raněný a bolí. A a to jiný, scénářový, nechá žít a vzkvétat. Ale myslím si, že ego je dobrý mít pod kontrolou… nejlépe na neutrálu.
A dá se nějakým způsobem ten popsat proces, který se odehrává ve vaší mysli nebo nevím kde, když hrajete? Dá se to vůbec zformulovat?
Určitě se to dá, jinak by neexistovaly teorie herectví a určitý školy hraní. Ale já jsem do školy nechodila a teorii a techniku neznám. Ale zajímá mě, a moc. Protože já sice ráda hraju takovou tou pionýrsky poctivou naturalštinou, ale je to někdy strašně vyčerpávající. A mnohdy ani není poznat, že už vnitřně opravdu mám v sobě ten meč až po čepel, ale zvenku to vypadá, jako bych se spíš snažila zastavit škytavku. A to je pro mě zajímavý vědět, co všechno v tý hlavě mám a jaký hrůzy mi tam před očima jedou, a pak se na sebe podívám kontrolně na monitor a… není tam nic. Jen si například uvědomím, že by se víc hodilo mít ruce nahoře, rovný záda a že pláč je opravdu silnější, když je hlasitější. A to už je pak takový pěkný štelování technický, ale superfunkční. Zkrátka naplnit to okýnko tak, aby to všechno fungovalo.
Ale když se mi stane, že nemusím myslet na techniku, že ten příběh, ta hra na něco je mi tak srozumitelná, že se stala součástí mě a že všechny ty emoce propojím s drátkama příběhu, kterej se točí, ono to pak žije samo a vede si mě to kam chce, tak je to nádherný. Někdy bych se takhle strašně ráda dostala až někam, kde to vážně neznám.
Zní to poměrně nebezpečně. Stává se přece hercům, že zešílí nebo překročí tu jistou hranici a nedokáží pak s jistotou rozlišit, na které straně jsou správně. Nebojíte se toho?
Ne. A ráda bych se někdy dostala aspoň blízko k tý hranici.
Proč?
Protože je potřeba riskovat.
Proč?
Protože v to věřím.
V co ještě věříte?
Nevím, jedině v lásku.
Komu věříte?
Nikomu. A tátovi. Ten už bude mít navždycky pravdu.
Chybí vám?
Strašně. Víc, než bych si kdy dokázala představit. Pořád to úplně nemůžu pochopit, že nemám tatínka… tátu… toho skvělýho chlapa. Na ulici se dívám na cizí lidi tak v jeho věku a starší, a odpusťte mi to, říkám si, proč ty tu ještě jsi a on ne? Dala bych tě za něj hned. Bruno mě jednou viděl plakat a řekl: já jdu tomu dědovi napsat dopis. A co mu budeš psát, ptám se já? Že ho ještě potřebuješ. Ale smrt tak nějak hezky omete cestičky do vzpomínek. Tolik se mi toho vybavilo, tolik zásadních věcí jsem si uvědomila a jsem štastná za to, jakej vztah jsem s ním měla. Byl prostě ten nejlepší.
V tištěné Xantypě se dočtete více!
