SLIB
JIŘÍ KRATOCHVIL
(Druhé město, Brno)
Už z podtitulu je jasno, kam se Kratochvil vrací: REKVIEM NA PADESÁTÁ LÉTA. Kam? Samozřejmě do Brna. S kým? Téměř očekávaně s architektem, ten je však tentokrát v jiné roli, než jakou známe z Avionu. S nástupem sorely je úspěšný tvůrce luxusních vil odsouzen k uniformním stavbám, a navíc ztrácí i ženu, jež se po zatčení pro údajnou protistátní činnost oběsila v cele. Slib znamená odplatu za její smrt, za celá nelidská padesátá léta. U Kratochvila samozřejmě odplata fantaskní: Architekt Modráček vyšetřovatele Lásku, jehož viní z ženiny smrti, potají uvězní do klece, klec umístí do sklepení, jež se ukáže být součástí rozsáhlého brněnského podzemí. Tam architekt nečekaně nachází novou seberealizaci: pomsta s nevyužitou imaginací a tvořivostí dává vzniknout svébytnému, tajnému labyrintu – podzemnímu městu, jež je postupně zaplňováno náhodnými, ale nepohodlnými svědky. Ti posléze vytvářejí společenství, strukturované podobně jako je tomu nahoře: architekt se stává věznitelem, jehož jedni ctí, druzí nenávidí. To je jen kostra, příběh je košatější, jak si už Kratochvil potrpí na barvité detaily, a viny nejsou rozhozeny tak jednoznačně, jak by se zprvu zdálo. Navíc něco je u Kratochvila nového: románotvorné literární odkazy, nejprve k Dürrenmattovi, jeho rekviem na detektivní román, a k Nabokovovi, s nímž se hrdinův otec znal a překládal ho (odtud i nápad na doživotní uvěznění estébáka, nikoli jako u Nabokova ve vaně, ale zde v kleci). K tomu reálné válečné ukrývání lidí a pokladů, i docela aktuální rafinované skrýše rakouských deviantů. Morálka příběhu je dosti pesimistická: „Národ potřebuje čas od času ten totalitní lis jak prase drbání, potřebuje své mučedníky a hrdiny, jinak se brzy zoufale rozplizne a rozblátí, jak to vidíme dnes, změní se v hromady sraček.“
ŽIVOT V ZÁVORCE
JAN SCHMID
(Knihy 555, Liberec)
Rafinovaně komponovaná kniha vyznání Jizerským horám a rázovitým lidem, s nimiž se Schmidt léta stýkal – jako by šlo o zašlé časy, velmi staré, vždyť výrazný, až provokativní podtitul knihy zní:PRVOBYTNĚ POSPOLNÁ MÍSTA V ČECHÁCH. A jde také o časy dobré, třebaže autor ve vzpomínce nesmlčel nic, čím musely Jizerky, zejména v poválečných letech, při osidlování po odsunu projít, ostatně ani Drahoňovští, Jihočeši, se roduvěrnými Jizeráky stali teprve tehdy – a navždy. Rafinovanost Schmidtova vyprávění spočívá v tom, že za příležitost si volí oslavu osmdesátin paní Drahoňovské, a ty narozeniny mu dávají příležitost na přeskáčku vzpomínat na dlouhá léta vzájemného setkávání s její rodinou, jež mu symbolizuje dějiny kraje, který i skrze ni miluje. Je pozoruhodné, jak rozbíhavé vyprávění drží pohromadě, jak, a snad i proto, je tak živé, že je čteme jako překvapivě přitažlivý, láskyplný a souvislý text, který čtenáře drží a nepustí.
VYBRANÉ OKRUHY Z MECHANIKY POHROM
MARISHA PESSLOVÁ
přeložila Petra Kůsová
(Argo, Praha)
Rozsáhlý román mladičké americké autorky, veleúspěšný pro její nevšední nadání (s mírným podezřením na její dívčí půvab), vypráví, jak jinak, o prostředí americké střední školy. Zajímavost mu zprvu dává nevšední vypravěčka, a neméně i podivínský, posléze tajemný otec: odmítá učit třeba na Harvardu, kam svým vzděláním a prací patří, ale pekelcuje každý semestr po jiné venkovské univerzitě. Milované dceři však nakonec umožní, aby před přijetím na Harvard poslední ročník prožila na prestižní škole ve vymyšleném americkém městě. Teprve tady se začíná zaplétat děj a proměňuje se v příběh téměř detektivní, když oblíbená profesorka, duše studentské společnosti skončí tajemnou smrtí a milovaný, všemi ženami obdivovaný hrdinčin otec náhle beze stop mizí. Marisha Pesslová zvolila pozoruhodný způsob vyprávění, originální, a přesně přiléhající školnímu prostředí: kapitola za kapitolou sleduje osnovu povinné školní četby a navíc: všechny citace z krásné i odborné literatury, a je jich v textu požehnaně, jsou v závorce náležitě opatřeny odkazem. Nepůsobí to však školometsky, ale spíše jako zdroj komiky výchovné komunikace mezi učeným otcem a mimořádně nadanou dcerou. Z nevysvětleného konce však až mrazí.
ŽÁDÁME TREST SMRTI
PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ a PETR KOURA
(Ústav pro studium totalitních režimů, Praha)
Nikdy bych nevěřil, že rozměrná kniha dokumentů o propagandistické kampani, jež provázela proces s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a dalšími, může být tak fascinující. (Ostatně zlo, jež překračuje míru, fascinuje odevždy.) Nejde totiž o kampaň, která proces jen provází, ale ona je přímo inscenována: jako jsou připravovány falešné procesy, tak je kampaň pečlivě do detailu nastudována jako nepochopitelné celospolečenské divadlo. Autoři mravenčí prací z dostupných dokumentů rekonstruovali režijní knihu tohoto zrůdného představení, se všemi jmény účastníků, aby se na onen dance macabre nedalo zapomenout. Ani na ty, kdo mu nepodlehli.
