Co jste dělal o víkendu?
Tenhle víkend byl fajn, odjel jsem se svým kamarádem do Ostravy na třináctý ročník Manažer Cupu, který jsem před lety jako ředitel firmy zakládal. Pokusili jsme se ho vyhrát, prošli jsme žebříčkem sedmi zápasů, v tom posledním otočili stav 1:4 na 6:4 a vyhráli. Dostavil se pocit vítězství, který mám rád… jako bych vyhrál Wimbledon. V neděli jsem byl s Luckou a Nikouškem.
Když řeknu Laver, Borg, Nastase, Agassi, Federer… koho si ceníte nejvíc?
Z těch, které jste jmenovala, nejvíc miluji Agassiho, protože se dokázal vrátit. Mám rád takové ty hollywoodské příběhy, kdy se z čističe bot stane milionář. Je tam nějaký handicap, nějaká prohra a on se znovu zvedne. Nebo třeba Roger Federer. Nedařilo se mu vyhrát Roland Garros, chtěl vyhrát čtrnáctý grandslamový turnaj. Hrozně jsem mu tu výhru přál, pamatuji si ho jako juniora, jak ještě rozbíjel rakety. Teď už má obrovskou sebekontrolu. I po prohře se dovede znovu vzchopit, to mu až závidím… je to přesně ten typ, který mám rád. Dovede se vrátit.
Jaký byl váš první nejsilnější pocit, když padla vaše vláda?
Já jediný jsem byl hluboce přesvědčen, že padne. Mě to nepřekvapilo. Tu prohru jsem čekal, protože dovedu negativní vlivy politické i osobní animozity dost dobře vyhodnotit. Čekal jsem to víc než sociální demokraté, kteří, jak se ukázalo, s výhrou vlastně ani nepočítali.
Hlasování o nedůvěře jsem sledovala, zajímal mě výraz vaší tváře ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že – všechno špatně. Vždycky se tak ovládáte?
Můj pocit byl v první chvíli neutrální. Ani u vítězství se nikdy moc neraduju, jsem spíš hned připraven na další zápasy, co přijdou. Myslím, že prohrávat umím, nejsem ten, co se hned sesype. Všichni říkají, že pod tlakem podávám nejlepší výkon. I v tenisu. Ve finále, s bolavým tříslem, doběhnu nedoběhnutelný míč… Prohry a bolest prožívám až později.
Václav Klaus, když byl dotázán, co zaznamenal jako okamžitou změnu, když se na čas stal řadovým poslancem, tak řekl, že dřív, když vyšel ze sněmovny, byly kamery a mikrofony namířeny na něj. A teď najednou mohl nepovšimnut projít, protože už mířily na někoho jiného. I vám se to děje?
Ztráta vlivu a moci není okamžitá, je pozvolná. Někteří lidé mi přestali volat hned. Zejména ti, co dřív často otravovali. Největší změna, kterou jsem zaznamenal, krom nepříjemného pocitu prázdna po té jízdě předtím (patnáct hodin práce a tři hodiny spánku) je ta, že teď honím a šikanuju všechny lidi kolem, protože se mi zdá, že se zastavil svět, nikdo nepracuje, nic se neděje, nikdo nic neumí vyřešit, a tím jsem jim protivný. Jsem teď horší šéf, než když jsem pracoval hodně. Ale už prý se to zlepšuje (smích).
Jak se proměnily vaše priority v soukromém životě?
Kroužíte kolem toho, klidně se můžete zeptat natvrdo a já odpovím. Spousta lidí mi vyčítá, že neumím vyřešit své soukromé problémy. A já vím, že tím urážím nejen svou partnerku, ale i svou stále ještě ženu a své děti a vystavuji je velkému tlaku, i mediálnímu, což je jim nepříjemné. Během „vládnutí“ jsem byl pod tlakem a neměl jsem hlavně mentálně na to, abych vedl rozsáhlé rozvodové diskuse. Teď jsem se rozhodl a udělám to, i když po sedmadvaceti letech soužití, teď už skoro třiceti, to bude pořád velmi bolestné pro všechny, kterých se to týká.
První krok už jste učinil?
Ano, našel jsem si právníka.
A dál?
Budu to s ním probírat, protože mé ženy a dcery se celá věc dotkla tak, že to vůbec nebude jednoduché. Přesto se domnívám, že jsem se zatím choval korektně a korektně se chci chovat i teď. Se synem je to jiné, my dva jsme tým.
Děkuji, nemám dalších otázek na toto téma…
(úlevný smích)
Co vám přineslo a co odneslo předsednictví v EU? Zkušenost, souboj, přátelství…?
Všechno. Bylo to unikátní období pro celou Českou republiku. A kdyby neskončilo dřív než mělo, ještě víc by se ukázala schopnost naší vlády zvládnout takový úkol. Přineslo mi celou řadu osobních vazeb. Zaznamenal jsem signály nejen pro mě, ale pro všechny Čechy – že nejsme v ničem horší než ostatní, umíme se pohybovat v evropském prostředí, jsme schopni věci posunovat, rozhodovat, v něčem jsme i pružnější a byli jsme schopni vyřešit některé záležitosti, které se po léta vlekly. To je třeba říct. Když naši hoši vyhráli Nagano, tekly nám všem slzy. A já jsem se i teď setkal s lidmi, kteří projevovali pocity hrdosti nad tím, jak dobře jsme jako český tým v Evropě uspěli. To, že jsem získal několik výjimečných přátelství, že jsem byl u zasedání G dvacítky, setkání dvaceti zástupců nejbohatších zemí na světě, že jsem dostal do Prahy prezidenta Obamu a 27 státníků z celé Evropy, že na summit „východního partnerství“ přijelo sedmnáct premiérů a čtyři prezidenti, to všechno jsou jedinečné akce. I když o nich noviny moc nereferují, v budoucnu se nebudou opakovat nebo u nich nebudeme my. Jsem rád, že jsem u toho mohl být a jsem hrdý na to, že jsem některé možná mohl ovlivnit. Ale nejde jen o mně, Karla Schwarzenberga nebo Sašu Vondru. Týká se to půldruhého tisíce dlouhodobě věcně i logisticky školených specialistů, kteří byli schopni vést desítky nejrůznějších akcí v celé Evropě.
Bylo i tohle pro vás něco jako „utkání“?
Byl to permanentní střet. Dvacet sedm nejrůznějších názorů, které musíte nejdřív zjistit, korigovat, vyjednat kompromis, něco posunout směrem, kterým chcete, najít partnery, identifikovat soupeře… je to souboj o několik lig výš. Jsem hráč, mám to rád, ale tenhle druh politiky není tenis, je blíž něčemu takovému, jako je NHL. Týmy na sebe narazí třeba večer, do rána se z toho musí vzpamatovat a ten zápas druhý den dohrát. Pokud jsou to týmy demokratické, tak přesto, že souboj je permanentní, není na něm nic špatného. Politika je soubor malých a větších proher, kde se vítězství strašně těžko rozpoznají. A jsou často prchavá…
Zmínil jste prezidenta Obamu, jak na vás zapůsobil?
S Obamou jsem se setkal několikrát. V Buckinghamském paláci u královny, na G 20, na summitu NATO, v Praze… Barack Obama je charismatický, typicky americký politik, jinými slovy trochu marketingový produkt. Přesně ví, co má v jaké chvíli říct. Je vyškolený, má dar řeči, je velice přímočarý, a to mi vyhovuje. Nechci se s ním srovnávat, myslím ale, že jsem podobně otevřený jako on. I když ta jeho otevřenost má jisté hranice. I to své charisma má tvrdě pod kontrolou, všechno je přesně řízeno celým týmem lidí… co, kdy má říct a jak to má říct.
V tištěné Xantypě se dočtete více!
