A pak tu nejsme a stejně svítá...

S Marií Bořek-Dohalskou o jejím bratrovi Karlu Zichovi

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Co přivedlo Karla Zicha ke zpěvu?

Dá se říci, že Elvis Presley a Beatles. A není možné nevzpomenout na Jiřího Černého, hudebního kritika a mého spolužáka z vysoké školy, který měl proslulý pořad DVANÁCT NA HOUPAČCE. Tehdy jsem měla slušnější rádio, takže oba mí mladší bratři ke mně chodili do pokoje, sedlo se na zem a poslouchalo se. Elvis Presley způsobil v naší rodině úplný převrat. Rodiče byli vychováni přísně na vážné hudbě, ovšem moje zlatá maminka si Elvise s oblibou pouštěla.
 
Rodinné zázemí muselo Karla bezpochyby velmi ovlivnit…
Ano, součástí našeho každodenního života byla komorní hudba. Strýc, který byl profesorem na HAMU a bydlel s námi v jednom domě, hrával pravidelně na klavír. Dobře na něj hrál i náš otec Otakar Zich, který byl žákem violoncellisty profesora Miloše Sádla. Oba pak tvořili ještě s Ludvíkem Němečkem, houslistou České filharmonie, Zichovo klavírní trio. Do naší vinohradské vily chodívali členové různých těles: Peškova, Ondříčkova, Pražského kvarteta, hrával u nás i profesor Sádlo, dále zajímaví „dechaři“, jako prof. Kostohryz, také Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík.
 
Karel Zich vzhledem k svému věku „předúnorovou“ éru Rafaela Kubelíka nezažil. Setkal se s ním po jeho návratu z exilu?
Setkal. Prvního května 1990 Rafael přiletěl, bydlel v hotelu Palace, a byli jsme domluveni, že přijede i se svojí ženou Elzi k nám. Bylo to přenádherné setkání, které skončilo kolem půl čtvrté ráno. Rafael vzal do ruky housle, k ránu si pak sedl ke klavíru a hrál Lisztovy LIEBESTREUE.
 
Vraťme se ke Karlovým hudebním začátkům, předpokládám, že jste se nejspíš všichni tři, tedy Karel, vy a bratr Otakar, učili po vzoru tatínka a strýce na klavír…
Ovšem, od útlého věku. Karel chodil k Vandě Grégrové, což byla sestra Nelly Gaierové. U ní získal ohromný vhled do hudby, byla báječná klavíristka, učitelka – a hlavně člověk. Potom také k profesoru Hůlovi na konzervatoř, nebyl ovšem nikdy řádným žákem, tam chodil ze zájmu. Ale nežil jen hudbou, bavil ho i sport. A ve škole trochu provokoval. Na gymnáziu seděl v lavici s mým nynějším kolegou docentem Starým, a když je výklad nebavil, tak pod lavicí četli Čapka a jinou „nežádoucí“ literaturu, za což nosili domů poznámky.
 
Hudební a umělecká tradice ve vaší rodině sahá mnohem dále než jen ke generaci vašich rodičů…
Dědeček Zich byl estetik, zároveň také hudební skladatel, babička Zichová kantorka a náčelnice domažlického Sokola. Její prastrýc byl basista Paleček, první Kecal v PRODANÉ NEVĚSTĚ. Maminčin tatínek Karel Moravec byl Kubelíkův spolužák u Otakara Ševčíka, původně houslista, ale velmi záhy violista Ševčíkova-Lhotského kvarteta. Rodiče mého otce a mé matky se znali, takže i máma s tátou se poznali už v dětství.
 
Tato přátelská společnost umělců a vyznavačů dobrého kumštu byla neodmyslitelně spojena s Domažlickem a nedalekým penzionátem Krásnohorská v České Kubici, který koncem 19. století založila vaše prababička…
Prababička Klotylda Vuršrová v tomto penzionátu, který pojmenovala po své přítelkyni Elišce Krásnohorské, pořádala velké koncerty, na které byly vypravovány vlaky z příhraničních měst. Jezdili sem operní pěvci Karel a Emil Burianové. Mimochodem E. F. Burian pak dostal to F. po mém pradědečkovi Františku Vuršrovi, který mu byl za kmotra. Dále sem zajížděla Ema Destinnová, pohybovala se zde skupina kolem skladatele a národopisce Jindřicha Jindřicha. Ve stejnou dobu tu byl Otakar Zich, Karel Moravec a celé Ševčíkovo kvarteto, které v penzionátu v létě zkoušelo. Dědeček Zich tady sbíral chodské písničky, za což byl kárán, že se nechová jako důstojný středoškolský profesor. Ze žižkovského gymnázia, kde mimo jiné učil Jaroslava Seiferta, byl pak vykázán do Domažlic, kde poznal babičku Palečkovou (což bylo jeho životní štěstí) a samozřejmě celé toto prostředí.
 
A jakou společnost měl rád Karel Zich?
On se cítil snad všude dobře. Byl spontánní, v tom si byli velmi podobní s mým manželem Václavem. Asi to měl po naší mamince, která byla úžasně společenská. Karel měl vždy blízko ke kumštýřské společnosti, ať už to byli muzikanti nebo malíři a divadelníci, za všechny jmenujme houslisty Slávka Matouška a Václava Hudečka, herce a muzikanta Marka Ebena nebo grafika Jiřího Anderleho.Ale nenudil se, ani když byl sám. Většinou seděl u klavíru, hrál a skládal. Dodnes mám na starých kotoučích Karlovy klavírní nahrávky. Šlo vždy o výraz a melodii, co chce v dané chvíli říct.
 
V tištěné Xantypě se dočtete více!

ZDĚNĚK HAZDRA

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne