Co přivedlo Karla Zicha ke zpěvu?
Dá se říci, že Elvis Presley a Beatles. A není možné nevzpomenout na Jiřího Černého, hudebního kritika a mého spolužáka z vysoké školy, který měl proslulý pořad DVANÁCT NA HOUPAČCE. Tehdy jsem měla slušnější rádio, takže oba mí mladší bratři ke mně chodili do pokoje, sedlo se na zem a poslouchalo se. Elvis Presley způsobil v naší rodině úplný převrat. Rodiče byli vychováni přísně na vážné hudbě, ovšem moje zlatá maminka si Elvise s oblibou pouštěla.
Rodinné zázemí muselo Karla bezpochyby velmi ovlivnit…
Ano, součástí našeho každodenního života byla komorní hudba. Strýc, který byl profesorem na HAMU a bydlel s námi v jednom domě, hrával pravidelně na klavír. Dobře na něj hrál i náš otec Otakar Zich, který byl žákem violoncellisty profesora Miloše Sádla. Oba pak tvořili ještě s Ludvíkem Němečkem, houslistou České filharmonie, Zichovo klavírní trio. Do naší vinohradské vily chodívali členové různých těles: Peškova, Ondříčkova, Pražského kvarteta, hrával u nás i profesor Sádlo, dále zajímaví „dechaři“, jako prof. Kostohryz, také Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík.
Karel Zich vzhledem k svému věku „předúnorovou“ éru Rafaela Kubelíka nezažil. Setkal se s ním po jeho návratu z exilu?
Setkal. Prvního května 1990 Rafael přiletěl, bydlel v hotelu Palace, a byli jsme domluveni, že přijede i se svojí ženou Elzi k nám. Bylo to přenádherné setkání, které skončilo kolem půl čtvrté ráno. Rafael vzal do ruky housle, k ránu si pak sedl ke klavíru a hrál Lisztovy LIEBESTREUE.
Vraťme se ke Karlovým hudebním začátkům, předpokládám, že jste se nejspíš všichni tři, tedy Karel, vy a bratr Otakar, učili po vzoru tatínka a strýce na klavír…
Ovšem, od útlého věku. Karel chodil k Vandě Grégrové, což byla sestra Nelly Gaierové. U ní získal ohromný vhled do hudby, byla báječná klavíristka, učitelka – a hlavně člověk. Potom také k profesoru Hůlovi na konzervatoř, nebyl ovšem nikdy řádným žákem, tam chodil ze zájmu. Ale nežil jen hudbou, bavil ho i sport. A ve škole trochu provokoval. Na gymnáziu seděl v lavici s mým nynějším kolegou docentem Starým, a když je výklad nebavil, tak pod lavicí četli Čapka a jinou „nežádoucí“ literaturu, za což nosili domů poznámky.
Hudební a umělecká tradice ve vaší rodině sahá mnohem dále než jen ke generaci vašich rodičů…
Dědeček Zich byl estetik, zároveň také hudební skladatel, babička Zichová kantorka a náčelnice domažlického Sokola. Její prastrýc byl basista Paleček, první Kecal v PRODANÉ NEVĚSTĚ. Maminčin tatínek Karel Moravec byl Kubelíkův spolužák u Otakara Ševčíka, původně houslista, ale velmi záhy violista Ševčíkova-Lhotského kvarteta. Rodiče mého otce a mé matky se znali, takže i máma s tátou se poznali už v dětství.
Tato přátelská společnost umělců a vyznavačů dobrého kumštu byla neodmyslitelně spojena s Domažlickem a nedalekým penzionátem Krásnohorská v České Kubici, který koncem 19. století založila vaše prababička…
Prababička Klotylda Vuršrová v tomto penzionátu, který pojmenovala po své přítelkyni Elišce Krásnohorské, pořádala velké koncerty, na které byly vypravovány vlaky z příhraničních měst. Jezdili sem operní pěvci Karel a Emil Burianové. Mimochodem E. F. Burian pak dostal to F. po mém pradědečkovi Františku Vuršrovi, který mu byl za kmotra. Dále sem zajížděla Ema Destinnová, pohybovala se zde skupina kolem skladatele a národopisce Jindřicha Jindřicha. Ve stejnou dobu tu byl Otakar Zich, Karel Moravec a celé Ševčíkovo kvarteto, které v penzionátu v létě zkoušelo. Dědeček Zich tady sbíral chodské písničky, za což byl kárán, že se nechová jako důstojný středoškolský profesor. Ze žižkovského gymnázia, kde mimo jiné učil Jaroslava Seiferta, byl pak vykázán do Domažlic, kde poznal babičku Palečkovou (což bylo jeho životní štěstí) a samozřejmě celé toto prostředí.
A jakou společnost měl rád Karel Zich?
On se cítil snad všude dobře. Byl spontánní, v tom si byli velmi podobní s mým manželem Václavem. Asi to měl po naší mamince, která byla úžasně společenská. Karel měl vždy blízko ke kumštýřské společnosti, ať už to byli muzikanti nebo malíři a divadelníci, za všechny jmenujme houslisty Slávka Matouška a Václava Hudečka, herce a muzikanta Marka Ebena nebo grafika Jiřího Anderleho.Ale nenudil se, ani když byl sám. Většinou seděl u klavíru, hrál a skládal. Dodnes mám na starých kotoučích Karlovy klavírní nahrávky. Šlo vždy o výraz a melodii, co chce v dané chvíli říct.
V tištěné Xantypě se dočtete více!
