Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Severní Korea – oficiálním názvem Korejská lidově demokratická republika (KLDR) – vyvíjí vlastní jadernou technologii už od padesátých let, zrychlené obrátky však místní jaderný program nabral až v novém tisíciletí. V roce 2003 Severní Korea jednostranně vypověděla svůj podpis pod smlouvou o nešíření jaderných zbraní; v říjnu 2006 uskutečnila svou první podzemní jadernou zkoušku, před několika týdny druhou.

 
Jak vypadá komunismus v praxi
Krom snahy vydírat svět – Severní Korea je od konce devadesátých let závislá na zahraniční potravinové pomoci – lze příčinu mávání jadernou hrozbou hledat v prohlubující se izolaci tamního komunistického režimu. Pravda, maximální izolace vůči vnějšímu světu je od zrodu KLDR po druhé světové válce úmyslná, na druhou stranu se říká „čeho je moc, toho je příliš“. V roce 1989 se zhroutil východoevropský komunistický blok, o dva roky později padl Sovětský svaz. V Číně, která je pro Severní Koreu nejtěsnějším strategickým partnerem, se sice komunisté u moci udrželi, svou sázkou na trh a otevřením se vůči světu se však svým pchjongjangským bratrům odcizili víc než dost.
Vězme totiž, že KLDR se na míle přiblížila k realizaci snu, jejž (povinně) snili naši otcové a dědové, snu o komunismu. Lidé tam neplatí nájem, zdarma, i když na příděl mají základní potraviny, samozřejmě neplatí za vzdělání ani lékaři. Daně byly oficiálně zrušeny v roce 1974. Na druhou stranu při hladomoru v druhé půli devadesátých let zemřely možná až dva miliony Severokorejců; příděly potravin zjevně nefungují bez potíží… Zatímco Severní Korea bez ustání klesá na žebříčcích životní úrovně, Korea Jižní je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících zemí světa: kdo by chtěl srovnávat efektivitu dvou světových řádů, nechť porovná život obyvatel obou Korejí.
 
Čučche neboli autarkie
Severní Korea je kromě toho modelem komunistického režimu, jenž sklouzl do podoby dědičné absolutní monarchie. Na Kubě po Fidelu Castrovi nastoupil jeho bratr Raúl, to však není nic proti KLDR s vládnoucí dynastií Kimů. Zakladatel komunistické Severní Koreje Kim Ir-sen vládl zemi bezmála půlstoletí, v jehož průběhu byl častován jmény jako Slunce, Jitřenka a Velký kormidelník. Jeho portréty a sochy v nadživotní velikosti zdobí celou zemi a střídají se dnes s portréty Kim Čong-ila, který na (komunistický) trůn usedl po smrti svého otce v roce 1994. Kim Ir-sen si nicméně uchoval titul „věčného prezidenta“ a je předmětem kultu, jejž lze bez velké nadsázky nazvat kultem náboženským.
Ve vládnoucí doktríně zvané čučche ostatně Kim Ir-sen zkombinoval prvky neokonfucianismu, maoismu a stalinismu. Ústředním krédem je myšlenka, že „člověk vše vede a rozhoduje“, a cílem absolutní soběstačnost Koreje ve třech oblastech: politice, ekonomice i obraně. Zásadami čučche se mimo jiné nechali inspirovat albánský komunistický diktátor Enver Hodža i neblaze proslulý řezník Pol Pot, jenž za tři roky své vlády zdecimoval třetinu obyvatel rodné Kambodže.
 
Země obehnaná ostnatým drátem
Dnes se Severní Korea probírá ze sna o vlastní soběstačnosti na vnějším světě a místo aby žebrala o potravinovou pomoc, pokouší se ji vymáhat cestou vydírání. Smělé vize a pětileté plány zavedly postupně zemi k úpadku, jenž se ovšem nemůže naplno projevit vzhledem ke zrušení základních ekonomických zákonů. Žaludky Severokorejců tím nejsou o nic méně prázdné. O zoufalství tamních obyvatel, jež od bohaté Jižní Koreje odděluje přísně střežené území nikoho, svědčí skutečnost, že po opakovaných stížnostech Pekingu na proudy uprchlíků dala KLDR natáhnout ostnatý drát i na svou severní hranici s Čínou. Severokorejci tak mohou v zásadě prchat už jen na ruskou Sibiř…
Jižní a Severní Korea, které spolu na počátku padesátých let krvavě válčily, nikdy neuzavřely mír, pouze dohodu o příměří v roce 1953, a jsou tedy formálně nadále ve válečném stavu. Koncem května 2009, pár dní po provedené jaderné zkoušce, vypověděl režim v Pchjongjangu i dohodu o příměří se svým jižním sousedem. Řinčením zbraní se „syn slunce“ Kim Čong-il pokouší ubezpečit svět o vlastní síle a zakrýt skutečnost, že mele z posledního.

Martin Daneš

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Asie - výběr z článků

Asijské žraločí hody konferencí CITES nekončí

Asijské žraločí hody konferencí CITES nekončí

S mořskou faunou a flórou si dělejte, co se vám zlíbí, na pevnině s úctou obcházejte alespoň ty slony. Tak by se daly s jistou nadsázkou shrnout závěry konference CITES (Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin), která se konala v březnu v katarském hlavním městě Dauhá.

Náhorní Karabach aneb Černá zahrada

Cesta z Jerevanu do hlavního města Náhorního Karabachu Stěpanakertu je dlouhá, ale zajímavá. Železnice tam nevede, za Sovětského svazu Karabach byl (a de iure dosud je) součástí Ázerbájdžánské republiky, takže se dalo jet vlakem z ázerbájdžánské Gandži. Nyní jsou však mezi Ázerbájdžánem a Náhorním Karabachem rozmístěny vojenské posádky, „hranice“ jsou uzavřené, a do Karabachu se dá dostat jen z Arménie. Tedy pokud si v Jerevanu obstaráte vízum.

Střihnout si film po asijsku

Filmový festival v jihokorejském Pusanu patří k největší filmové přehlídce na asijském kontinentě a přezdívá se mu asijské Cannes. Nabízí nesmírně široké spektrum asijských filmů, ale aby nezůstal jen u nich, pootevřel dveře i do neasijské filmové kuchyně. Nově letos zavedl vedle tradiční soutěžní sekce asijských snímků i paralelní s ostatními snímky. V obou představují své novinky režiséři ne příliš světoznámí, a Pusan je hrdý na to, že právě on je líhní, kde se z nich hvězdy rodí.

NA MUSLIMSKÉ POUTI

NA MUSLIMSKÉ POUTI

Írán je zemí šíitů. Sunnitů není víc než několik procent. Tak jak jsou Íránci blízcí Arabům, ale nemálo se od nich liší, tak mají šíité se sunnity mnoho společného, i rozdílného. 

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne