Severní Korea – oficiálním názvem Korejská lidově demokratická republika (KLDR) – vyvíjí vlastní jadernou technologii už od padesátých let, zrychlené obrátky však místní jaderný program nabral až v novém tisíciletí. V roce 2003 Severní Korea jednostranně vypověděla svůj podpis pod smlouvou o nešíření jaderných zbraní; v říjnu 2006 uskutečnila svou první podzemní jadernou zkoušku, před několika týdny druhou.
Jak vypadá komunismus v praxi
Krom snahy vydírat svět – Severní Korea je od konce devadesátých let závislá na zahraniční potravinové pomoci – lze příčinu mávání jadernou hrozbou hledat v prohlubující se izolaci tamního komunistického režimu. Pravda, maximální izolace vůči vnějšímu světu je od zrodu KLDR po druhé světové válce úmyslná, na druhou stranu se říká „čeho je moc, toho je příliš“. V roce 1989 se zhroutil východoevropský komunistický blok, o dva roky později padl Sovětský svaz. V Číně, která je pro Severní Koreu nejtěsnějším strategickým partnerem, se sice komunisté u moci udrželi, svou sázkou na trh a otevřením se vůči světu se však svým pchjongjangským bratrům odcizili víc než dost.
Vězme totiž, že KLDR se na míle přiblížila k realizaci snu, jejž (povinně) snili naši otcové a dědové, snu o komunismu. Lidé tam neplatí nájem, zdarma, i když na příděl mají základní potraviny, samozřejmě neplatí za vzdělání ani lékaři. Daně byly oficiálně zrušeny v roce 1974. Na druhou stranu při hladomoru v druhé půli devadesátých let zemřely možná až dva miliony Severokorejců; příděly potravin zjevně nefungují bez potíží… Zatímco Severní Korea bez ustání klesá na žebříčcích životní úrovně, Korea Jižní je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících zemí světa: kdo by chtěl srovnávat efektivitu dvou světových řádů, nechť porovná život obyvatel obou Korejí.
Čučche neboli autarkie
Severní Korea je kromě toho modelem komunistického režimu, jenž sklouzl do podoby dědičné absolutní monarchie. Na Kubě po Fidelu Castrovi nastoupil jeho bratr Raúl, to však není nic proti KLDR s vládnoucí dynastií Kimů. Zakladatel komunistické Severní Koreje Kim Ir-sen vládl zemi bezmála půlstoletí, v jehož průběhu byl častován jmény jako Slunce, Jitřenka a Velký kormidelník. Jeho portréty a sochy v nadživotní velikosti zdobí celou zemi a střídají se dnes s portréty Kim Čong-ila, který na (komunistický) trůn usedl po smrti svého otce v roce 1994. Kim Ir-sen si nicméně uchoval titul „věčného prezidenta“ a je předmětem kultu, jejž lze bez velké nadsázky nazvat kultem náboženským.
Ve vládnoucí doktríně zvané čučche ostatně Kim Ir-sen zkombinoval prvky neokonfucianismu, maoismu a stalinismu. Ústředním krédem je myšlenka, že „člověk vše vede a rozhoduje“, a cílem absolutní soběstačnost Koreje ve třech oblastech: politice, ekonomice i obraně. Zásadami čučche se mimo jiné nechali inspirovat albánský komunistický diktátor Enver Hodža i neblaze proslulý řezník Pol Pot, jenž za tři roky své vlády zdecimoval třetinu obyvatel rodné Kambodže.
Země obehnaná ostnatým drátem
Dnes se Severní Korea probírá ze sna o vlastní soběstačnosti na vnějším světě a místo aby žebrala o potravinovou pomoc, pokouší se ji vymáhat cestou vydírání. Smělé vize a pětileté plány zavedly postupně zemi k úpadku, jenž se ovšem nemůže naplno projevit vzhledem ke zrušení základních ekonomických zákonů. Žaludky Severokorejců tím nejsou o nic méně prázdné. O zoufalství tamních obyvatel, jež od bohaté Jižní Koreje odděluje přísně střežené území nikoho, svědčí skutečnost, že po opakovaných stížnostech Pekingu na proudy uprchlíků dala KLDR natáhnout ostnatý drát i na svou severní hranici s Čínou. Severokorejci tak mohou v zásadě prchat už jen na ruskou Sibiř…
Jižní a Severní Korea, které spolu na počátku padesátých let krvavě válčily, nikdy neuzavřely mír, pouze dohodu o příměří v roce 1953, a jsou tedy formálně nadále ve válečném stavu. Koncem května 2009, pár dní po provedené jaderné zkoušce, vypověděl režim v Pchjongjangu i dohodu o příměří se svým jižním sousedem. Řinčením zbraní se „syn slunce“ Kim Čong-il pokouší ubezpečit svět o vlastní síle a zakrýt skutečnost, že mele z posledního.
