Tři dny, které otřásly světem

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

TIPY KNIHY 07-08/09

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.