Do provincie Chubut, kde poloostrov leží, jsme přijeli koncem října, tedy v období začínajícího jara, kdy sem připlouvají i ohromní savci, nakrmeni a posilněni hojností arktických vod. Během několika měsíců v klidných vodách zálivu se pokusí o početí potomstva nebo porodí právě tady před rokem počatá mláďata, správně telata. (Když vidíte tuhle velrybu na hladině, vypadá jako obří hroch.)
Letní číslo 07-08/09
Valdes – ráj velryb
Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.
Popravdě řečeno, předem jsme jen vzdáleně tušili, do čeho jdeme. Věděli jsme, že je tu ještě celkem zima – voda okolo deseti stupňů, a v ní malá viditelnost. Pro fotografování a natáčení nic moc… Zálivy jsou mělké, kolem osmi metrů, tudíž při trochu neklidné hladině plné zvířených sedimentů. To je ale asi jeden z důvodů, proč si během tisíců let velryby právě toto místo oblíbily. Na otevřeném oceánu by se jim stěží podařilo kopulační spojení (i tady je to fuška), a čerstvě narozená mláďata se ocitnou v příznivějším prostředí než na otevřeném oceánu. Nejsou totiž ještě vybavena do extrémně chladných vod, v nichž jejich rodiče tráví většinu roku. V zálivech, chráněných břehy skoro ze všech stran, jsou jako ve vyhřívaném akváriu. Alespoň podle jejich měřítek.
Naše vyhlídky pro focení a natáčení jsou proto nejisté. Jednu velkou přednost jsme však tušili a trochu s ní i počítali. Ve španělštině se této velrybě říká „franca“, tedy „přátelská“ a při troše štěstí se k ní dá celkem snadno přiblížit. (Na rozdíl například od vorvaňů či keporkaků.) Ironií je, že na to hřešili i lovci velryb, a proto ji málem vyhubili. Anglicky mluvící svět ji dodnes nazývá Southern right whale, velrybou pravou, jižní, snad výstižněji, správnou. Pro rybáře právě ona byla terno i z toho důvodu, že po zabití, vzhledem k ohromnému množství podkožního tuku, zůstává na hladině. Proto ji i malé rybářské lodi mohly bez problémů dopravit do přístavu a teprve tam zpracovat.
Tyto doby jsou ale naštěstí pryč. (Ovšem pokud velryby nenarazí na japonské rybáře…) I tak na ně číhá nástrah požehnaně. Často jsou poraněny nebo usmrceny hřídeli zaoceánských lodí, mláďata jsou napadána kosatkami a žraloky. Překvapivě však jedním z největších nebezpečí velryb jižních jsou rackové. Vyklovávají jim – i přes deset centimetrů tlustou kůži (protože jako savci se velryby vynořit a nadechnout musí) – kousky masa a zanášejí jim do ran civilizační infekci. Především mláďata kvůli narušené imunitě často hynou. Sami jsme během našeho pobytu viděli několik mořem vyplavených těl. Odborníci se dohadují a váhají, jde-li jen o výkyv, či zhoršující se trend daný vratkostí našeho životního prostředí.
Nám ale zatím příroda přeje a relativně klidné moře umožňuje pod vodou natáčet i fotit. Při špatné viditelnosti se totiž může stát, že kolos propluje kolem vás a vy si ho ani nevšimnete. „Přátelská“ je někdy opravdu tak zvědavá, že sama připlouvá k potápěči nebo ke člunu a vy ji máte doslova na dotyk. Musím ale z vlastní zkušenosti přiznat, že když se tento mírumilovný macek prvně vynořil z „daleké“ modře, mě – nepatrného uprostřed moře – zachvátila lehká panika. Při jeho přibližně osmnácti metrech a ohromném těle, jehož vzdálenější část se ztrácí v nedohlednu, si stokrát můžete říkat, že mu přes kostice v hubě do žaludku sotva prolezete, i kdyby na vás jako vegetarián nakrásně dostal chuť. Kolegové, zdaleka ostřílenější potápěči než já, se kupodivu svěřili s podobnými pocity.
V této oblasti jsme ale samozřejmě nenarazili jen na velryby. Je bohatá i na lachtany, delfíny i vděčné tučňáky. S nimi jsme se potkali na opuštěném ostrůvku za horizontem oceánu v době jejich páření a sezení na vejcích. Byly jich tu snad tisíce – tučňáků magellanských a skákavých – daleko od lidí a jejich hluku, námi na chvíli vyrušeni.
Před osmdesáti lety se touto nekonečnou patagonskou pustinou nechával unášet a inspirovat i poštovní letec a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Část jeho NOČNÍHO LETU se odehrává v této části světa. Podle jednoho z místních ostrůvků údajně namaloval i úvodní kresbičku čtenáři stále milovaného MALÉHO PRINCE – slona pozřeného hroznýšem. I my jsme naše kamery a fotoaparáty nasytili ohromnými i menšími tvory, což můžete posoudit i na těchto stránkách.
Roman Vávra








