Letní číslo 07-08/09

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Do provincie Chubut, kde poloostrov leží, jsme přijeli koncem října, tedy v období začínajícího jara, kdy sem připlouvají i ohromní savci, nakrmeni a posilněni hojností arktických vod. Během několika měsíců v klidných vodách zálivu se pokusí o početí potomstva nebo porodí právě tady před rokem počatá mláďata, správně telata. (Když vidíte tuhle velrybu na hladině, vypadá jako obří hroch.)

Popravdě řečeno, předem jsme jen vzdáleně tušili, do čeho jdeme. Věděli jsme, že je tu ještě celkem zima – voda okolo deseti stupňů, a v ní malá viditelnost. Pro fotografování a natáčení nic moc… Zálivy jsou mělké, kolem osmi metrů, tudíž při trochu neklidné hladině plné zvířených sedimentů. To je ale asi jeden z důvodů, proč si během tisíců let velryby právě toto místo oblíbily. Na otevřeném oceánu by se jim stěží podařilo kopulační spojení (i tady je to fuška), a čerstvě narozená mláďata se ocitnou v příznivějším prostředí než na otevřeném oceánu. Nejsou totiž ještě vybavena do extrémně chladných vod, v nichž jejich rodiče tráví většinu roku. V zálivech, chráněných břehy skoro ze všech stran, jsou jako ve vyhřívaném akváriu. Alespoň podle jejich měřítek.
Naše vyhlídky pro focení a natáčení jsou proto nejisté. Jednu velkou přednost jsme však tušili a trochu s ní i počítali. Ve španělštině se této velrybě říká „franca“, tedy „přátelská“ a při troše štěstí se k ní dá celkem snadno přiblížit. (Na rozdíl například od vorvaňů či keporkaků.) Ironií je, že na to hřešili i lovci velryb, a proto ji málem vyhubili. Anglicky mluvící svět ji dodnes nazývá Southern right whale, velrybou pravou, jižní, snad výstižněji, správnou. Pro rybáře právě ona byla terno i z toho důvodu, že po zabití, vzhledem k ohromnému množství podkožního tuku, zůstává na hladině. Proto ji i malé rybářské lodi mohly bez problémů dopravit do přístavu a teprve tam zpracovat.
Tyto doby jsou ale naštěstí pryč. (Ovšem pokud velryby nenarazí na japonské rybáře…) I tak na ně číhá nástrah požehnaně. Často jsou poraněny nebo usmrceny hřídeli zaoceánských lodí, mláďata jsou napadána kosatkami a žraloky. Překvapivě však jedním z největších nebezpečí velryb jižních jsou rackové. Vyklovávají jim – i přes deset centimetrů tlustou kůži (protože jako savci se velryby vynořit a nadechnout musí) – kousky masa a zanášejí jim do ran civilizační infekci. Především mláďata kvůli narušené imunitě často hynou. Sami jsme během našeho pobytu viděli několik mořem vyplavených těl. Odborníci se dohadují a váhají, jde-li jen o výkyv, či zhoršující se trend daný vratkostí našeho životního prostředí.
Nám ale zatím příroda přeje a relativně klidné moře umožňuje pod vodou natáčet i fotit. Při špatné viditelnosti se totiž může stát, že kolos propluje kolem vás a vy si ho ani nevšimnete. „Přátelská“ je někdy opravdu tak zvědavá, že sama připlouvá k potápěči nebo ke člunu a vy ji máte doslova na dotyk. Musím ale z vlastní zkušenosti přiznat, že když se tento mírumilovný macek prvně vynořil z „daleké“ modře, mě – nepatrného uprostřed moře – zachvátila lehká panika. Při jeho přibližně osmnácti metrech a ohromném těle, jehož vzdálenější část se ztrácí v nedohlednu, si stokrát můžete říkat, že mu přes kostice v hubě do žaludku sotva prolezete, i kdyby na vás jako vegetarián nakrásně dostal chuť. Kolegové, zdaleka ostřílenější potápěči než já, se kupodivu svěřili s podobnými pocity.
V této oblasti jsme ale samozřejmě nenarazili jen na velryby. Je bohatá i na lachtany, delfíny i vděčné tučňáky. S nimi jsme se potkali na opuštěném ostrůvku za horizontem oceánu v době jejich páření a sezení na vejcích. Byly jich tu snad tisíce – tučňáků magellanských a skákavých – daleko od lidí a jejich hluku, námi na chvíli vyrušeni.
Před osmdesáti lety se touto nekonečnou patagonskou pustinou nechával unášet a inspirovat i poštovní letec a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Část jeho NOČNÍHO LETU se odehrává v této části světa. Podle jednoho z místních ostrůvků údajně namaloval i úvodní kresbičku čtenáři stále milovaného MALÉHO PRINCE – slona pozřeného hroznýšem. I my jsme naše kamery a fotoaparáty nasytili ohromnými i menšími tvory, což můžete posoudit i na těchto stránkách.
Komentáře k článku
:
:
:
DAUDF:
Dolní navigace