TIPY DIVADLO 07-08/09

Ještěři

DAVID DRÁBEK, DAREK KRÁL
REŽIE: DAVID DRÁBEK
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVĚ
Ti dva se spikli proti hloupé domácí produkci podle vyčichlého receptu „vraž do toho dvě tři toporné hvězdy českého popíku, voni na to divácí přijdou“, a přivedli na svět muzikál, aniž se zpronevěřili čemukoli, co v divadle vyznávají. Ne všichni znají Drábka a Krále z olomoucké Hořící žirafy. Hradečáci vycepovaní ještě Morávkem mohli obdivovat už Drábkův ŠVÉDSKÝ STŮL NEBO AKVABELY, VÁLKU S MLOKY… JEŠTĚŘI mají blízko k jejich fantazijním surreálným kabaretům i kosmickým snídaním. Ve druhém plánu za bezvadnou zábavou se na svět dere přemítání o smrti, smutek z poznání, že jsme ještě nic nestihli, a už toho moc nestihneme. A koláč skepse, že v této zemi se bohatství domohli jen veksláci a podvodníci, zatímco lidé inteligentní už ani na knížky nemají. Jednoduchý příběh: Dva repetenti-zbohatlíci si na setkání spolužáků ze základky po dvaceti letech usmyslí, že „zafinancují“ jevištní verzi Zemanovy CESTY DO PRAVĚKU, která se kdysi líbila i pitomcům. Hlavní Drábkovou i Královou zbraní zůstávají ironie a sebeironie. Je to slyšet i v muzice, která geniálně evokuje vyprázdněnou hitovou atmosféru 70. a 80. let. Konečně také český muzikál s chytlavými a zapamatovatelnými songy. Tleskává se na JEŠTĚRECH skoro deset minut.
 
CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE
KELLY McALLISTER
REŽIE: MARIE ZÁCHENSKÁ
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ PRAHA
Opuštěný penzion kdesi v Nevadské poušti. Ožívá jedenkrát v roce – když se do pustiny sjíždějí pěkně sjetí účastníci festivalu Hořícího muže. Kelly McAllisterovi stačil impuls, aby před šesti lety napsal CESTU HOŘÍCÍHO MUŽE.Hra zaujala dramaturgii Divadla Na zábradlí. Ve spolupráci s pařížským Parallèles Compagnie přivedla režisérka Marie Záchenská na scénu drsný příběh šestice ztracenců; náhodně poskládaný společenský vzorek, v evropské premiéře. Může nás děsit, jak se lidi bez jakékoli perspektivy a naděje prosmýkávají životem. Ztrápená Jo čeká večer co večer, až se její muž a majitelpenzionu Eddy vrátí z putyky. Do jejich ubohého království se nachomýtnou dva bratři, Bobby a Marty, asociálové ve slepé uličce, kteří tudy projíždějí na festival, aby tam očistnému ohni svěřili popel svého otce-sebevraha. Třetí dvojicí jsou Candy a Hlína, příslušníci jakési sekty, která aspoň jim samotným poskytuje sebeútěšnou vizi, že všeho zlého a bolavého se zbaví předstíráním transu a zaklínadlem „nechť to pomine s dneškem“. Hra je rozjímáním nad osudy ztracenců, ze kterých éra globalizace dělá outsidery a vede je k sebezničení. Velice aktuální a naléhavé poselství. Skepse a nevíra v budoucnost.
 
BEZRUČ?!
JAN BALABÁN, IVAN MOTÝL
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Nikdo nezničil dílo básníků dokonaleji, než jejich propagandističtí modeláři, kteří kámen proměnili v bláto. Básníci sami končívali v gulazích nebo si stačili hlavu prohnat kulí. Vyvolenější se stali synonymem fráze: u nás Bezruč, Neumann, Olbracht, Nezval, Hora, Majerová. Pujmanová… Jejich lid si je zošklivil. Přestali je číst. – V čase bující falše, přetvářky a s kulturou vztyčených prostředníků si v Divadle Petra Bezruče usmysleli, že se jednoho z nich pokusí očistit. Přivedli na scénu strhující hru BEZRUČ?! Podstatnou kvalitou inscenace je metalový příval kapely Magdon, sugestivně chraplákem řvoucí „sedmdesát tisíc hrobů kopali nám před Těšínem“. Za způsob interpretace by je ideologové padesátých let poslali rovnou do uranových dolů. U Bezručů přivedli po Puškinově Oněginovi, Rothovu JOBOVI a Orwellově 1984 na jeviště další zázrak. Petr Bezruč přestal být modlou a stal se znovu básníkem. Bardem v epickém žánru sociální balady. Mladí divadelníci napravují křivdu. Proti vlastní vůli, ale ve strachu a bez vůle vzepřít se, stal se Bezruč vizitkou režimu, v němž „vláda lidu dokončila uskutečnění politického obsahu SLEZSKÝCH PÍSNÍ“. Navrátili básníka s vytříbeným sociálním cítěním jeho krajině; krásné po chudobě.
 

JIŘÍ P. KŘÍŽ

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

tipy divadlo - výběr z článků

TIPY DIVADLO 3/11

RODINNÁ SLAVNOST
THOMAS VINTERBERG, MOGENS RUKOV
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Do roku 2011 ostravská divadla skočila doslova po hlavě. Už v polovině ledna uvedlo Divadlo loutek Andersenovo OŠKLIVÉ KAČÁTKO.

TIPY DIVADLO 2/11

TIPY DIVADLO 2/11

DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE
STEFAN VÖGEL
REŽIE: STANISLAV SLOVÁK
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Dva staří kumpáni se každý týden už sedmatřicet let scházejí nad šachovnicí pod mírně nadživotním válečným portrétem Winstona Churchilla. Anglický vdovec a jeho soupeř, Skot. A po několika zničených hospodyních – nová. Temperamentní Němka, kterou ti dva kdysi ve válce přece porazili. DOBŘE ROZEHRANÁ PARTIE Stefana Vögela. A na scéně Mošova výsostného divadelního teritoria tři legendy brněnského divadla: Jaroslav Dufek, Zdena Herfortová a Ladislav Lakomý. Po premiéře jim vestoje tleskali tentokrát i kritici. Z nevraživých situací vykouzlili ti tři odpuštění lidských slabostí motivovaných možná i společenskou nedoceněností. A zvrátili dějiny. Po rozvratu bojové morálky spojeneckých veteránů Freda Kowinského a Walta – nejenom při malých a velkých rošádách se dokonce podváděli – se vítěznou mocností přece jen nakonec stala třetí říše, zastoupená paní Rosalindou Hundsheimerovou, která si pány dokonale omotala kolem prstu. Sluší se podotknout, že to nevadí ani Winstonovi na zdi, ozbrojenému sovětským samopalem s talířovým zásobníkem. Dejž pánbů, aby ti tři nebyli pro jeviště spolu přemluveni naposledy. Sluší jim to náramně!

TIPY DIVADLO 12/10

ZÁMEK
FRANZ KAFKA
REŽIE: NATÁLIA DEÁKOVÁ
DIVADLO NA VINOHRADECH PRAHA

Žijíce v nesvobodě rozuměli jsme Kafkovi možná trochu jinak, než on psal. A vrátivše se k nadějím cítíme ho v „v blbé náladě“, která naše pinožení Evropou a světem provází, přesněji. Moc dobře Natália Deáková porozuměla jeho absurditám a zmítání jedince obklopeného tupou poslušností a imaginární mocí. Jejími strůjci i pokusnými králíky jsme my sami, jak to všechno autor popsal v ZÁMKU, a ještě později naléhavěji v PROCESU. A co víc, přesvědčila o své vizi, vycházející už jenom ze zprostředkovaného poznání totality,všechny aktéry vinohradské inscenace. Cesta zeměměřiče K. na zámek, kam byl pozván, a kam nikdy nedošel, to je přece abstrakce jakékoli skupiny u moci. Člověk normální – a moc dobře ho v kontrastu ke všemu ostatnímu na scéně tvoří Jiří Dvořák – po ní netouží. Když už je ale vyzván, snaží dopídit se jejích struktur, neztratit v jejím stínu vlastní identitu. Dřív nebo později ho zavalí nevíra a skepse, cesta zpět je ale již zavalena skálou minulosti… Deáková vyložila Kafku nikoli jako střet s mocenskými praktikami, nýbrž jako necestu jedince od nadějí k zmaru. Takže zase o nás hrají v Divadle na Vinohradech ZÁMEK.

Vánoční dárky z Národního divadla

Vánoční dárky z Národního divadla

Letos už nemusíte hrát divadýlko u stromečku s nechtěnými dárky. Darujte každému jen to, co má rád – mladým alternativní divadlo, rodičům operu, manželce balet, přátelům činohru, dětem a vnoučatům víkendová odpolední představení.  

TIPY DIVADLO 11/10

TIPY DIVADLO 11/10

18. ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU
DIVADLO
PLZEŇ 15. – 23. ZÁŘÍ 2010
JE V ČESKU PŘEFESTIVALOVÁNO?Mezinárodní přehlídka v intencích ročníků předcházejících: Z domova, až na nepřítomné výjimky (PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA brněnského Divadla U stolu, HAMLET ostravské Arény), to nejlepší, co se pozvat dá, ze zahraničí – jen na co jsou peníze. Takže účastníků čím dál méně, a v kvalitě mírně kolísavé.

TIPY DIVADLO 10/10

TIPY DIVADLO 10/10

MACBETH
WILLIAM SHAKESPEARE
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
DIVADLO V DLOUHÉ, PRAHA
Na premiéře MACBETHA Jana Mikuláška nebýt neslušelo se, jakkoli koncem června má být každý kritik v Hradci Králové. Vnuk básníka Oldřicha po znamenitých inscenacích v Ostravě, Brně, Olomouci a jinde na rodné Moravě napekl moc dobré dukátové buchtičky pro přejedené konzumenty vltavské bublaniny. Dalo se čekat, že Mikuláškův vyhraněný básnicko-choreografický režijní styl a divadelní názor do sebe zahleděná Praha spíše zakousne, než skousne. Kdo ale zná režisérovo myšlení už od časů divadla Polárka, přijal jeho MACBETHA jako kontinuální rozvíjení všeho, čím oslňuje, provokuje, uspokojuje. Obrazy jako vystřižené z hrůzyplných pláten Hieronyma Bosche: při vraždě Duncana tváře pokřivené zabořením do skla. Akcent na pohyb, gesto, mimický detail. Repetice. To už není styl, nýbrž sloh. Jedinečný, vyzývavý, nezviklatelný, nepokořitelný, posouvající divadlo k novým horizontům. A MACBETH? Hrůza, děs, zmar! Ta skotská hra. V dokonalém překladu Jiřího Joska. Jan Vondráček v titulní roli drží postavu v temnotě mocichtivého slabocha. Ještě minucióznější přesnost vyzařuje z Kláry Sedláčkové-Oltové v roli Lady Macbeth. Ve vztahu dominantní. To ona přece nastrčí a popožene manžela do odstředivky moci.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

TIPY DIVADLO 6/10

PORNOHVĚZDY
TOMÁŠ KOLEČKO, TOMÁŠ SVOBODA, PETR WAJSAR
REŽIE: TOMÁŠ SVOBODA
ROXY / NoD PRAHA
Vodovod netěsní, kape to, díru je třeba utěsnit… Instalatér a zákaznice…To jsou PORNOHVĚZDY „v tom hašišovém doupěti“ – v Roxy v Dlouhé! Vysoko přesáhly mnohé, co se u nás dosud na jevišti objevilo. Prvoplánoví diváci a mravnostní policie se dočkají i mydlení hlava nehlava, díra nedíra. Pěkně v tempu a rytmu, jak to známe z filmové produkce neobeznámené s významem slova estetika. Od prvního songu stojí ale zato se zaposlouchat. Texty jsou inteligentní, lexikálně bohaté, přesně vázané a plné obrazů překonávajících veršodrbání v přemnožených pražských muzikálových produkcích. Hudba odráží popík, tvrdý rock, hip-hop, folk, vlnu protestsongů, ale i budovatelskou éru, politickou píseň, PYŠNOU PRINCEZNU, PRODANOU NEVĚSTU… Celek je vzácně originální, jedinečný. Za provokací uslintanou a pokleslou pornoerotikou mění se příběh v reflexi našich životů od šedesátých let. Autoři se nebáli ani sebeironických osobních bilancí. Znamenitě postihli rozdíly mezi sny o umění a realitou kultury v žumpě trhu. Zbylo ještě dost prostoru na sarkasmy namířené k velkohubým muzikálovým až lyrikálovým propadákům. Na PORNOHVĚZDÁCH zkrátka neusnete. V nominacích na Cenu Alfreda Radoka za Wajsarovu hudbu vystoupaly až na druhou příčku.
 

TIPY DIVADLO 5/10

TIPY DIVADLO 5/10

DIVOKÁ KACHNA
HENRIK IBSEN
REŽIE: JAN MIKULÁŠEK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Ibsenova DIVOKÁ KACHNA v režii Jana Mikuláška v Divadle Petra Bezruče dopovídá, proč je tato ostravská scéna už nejméně tři léta u nás bezkonkurenčně nejlepším divadlem. Mikulášek po dědovi – básníkovi Oldřichovi a po občasném vychovateli Janu Skácelovi zdědil nevyčerpatelnou básnickou imaginaci. Jeho DIVOKÁ KACHNA, to je stejně jako ONĚGIN nebo 1984 – záměrně připomínám protiklady – dokonalý inscenační tvar, vrchol režijní a herecké stylizace. Divákovi předkládá potemnělý příběh naplněný bolestmi a křivdami, v jejichž stínu jedni stoupají vzhůru, ale s ušpiněnýma rukama, a druzí klesají bez šance napravit zmarněné životy. Pták v kleci, to je výmluvný symbol ujařmenosti. Podobně jako Ibsenova Heda Gablerová nebo Čechovovi hrdinové řeší se rozbolavělost výstřelem. Září barevně expresivní výtvarné pojetí scény a kostýmů Marka Cpína. A Tereza Vilišová, zajíkavá, jako strunka přepjatá Hedvika v soukolí rodinných vztahů a osudového prokletí. Vše s výmluvně tesknými židovskými motivy. Bezruči posouvají české divadelnictví o skok dopředu.
 

TIPY DIVADLO 4/10

TIPY DIVADLO 4/10

ORESTEIA I (AGAMEMNÓN)
AISCHYLOS
REŽIE: FRANTIŠEK DERFLER
DIVADLO U STOLU BRNO

Divadlo U stolu, komorní scéna Centra experimentálního divadla v Domě pánů z Fanalu, přináší jednu událost za druhou. Nejinak i v případě Aischylovy ORESTEII I (AGAMEMNÓN) v režii Františka Derflera. Zve „ke stolu“ jen herecké špičky. Brno už je mu ale těsné, a tak dokazuje, jaké osobnosti jsou třeba ve Zlíně. V čase informačních explozí je trestuhodné, že to ví v moravské metropoli málokdo, a v Praze nikdo. A tak vedle Jana Mazáka, Ladislava Koláře, Viktora Skály a dalších září v ORESTEII Zlíňanky Helena Čermáková (Klytaiméstra) a čaromocná Petra Hřebíčková (Kassandra). Ta je ovšem zrovna na cestě do Prahy, do Dejvického divadla (snů), kde se zabydluje ve fantastickém scénickém přepisu Kaurismäkiho filmu MUŽ BEZ MINULOSTI Miroslava Krobota… Málem jsem zapomněl: na plošince maskou zakrytý sedí a hudební doprovod tvoří Persona – Zdeněk Kluka. Nejstatečnějším kouskem stárnoucího rockera je zdolávání strmého žebříku na děkovačku. Uhrančivá inscenace. Vítěz z Troje Agamemnón začal tažení do války obětováním dcery Ífigeneie. Sám je po návratu zavražděn i se svou kořistí, věštkyní Kassandrou, a to sekerou Klytaiméstry. Moci se ujímá Aigisthos a je zaděláno na nové rodové tragédie…
 

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne