Ještěři
DAVID DRÁBEK, DAREK KRÁL
REŽIE: DAVID DRÁBEK
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVĚ
Ti dva se spikli proti hloupé domácí produkci podle vyčichlého receptu „vraž do toho dvě tři toporné hvězdy českého popíku, voni na to divácí přijdou“, a přivedli na svět muzikál, aniž se zpronevěřili čemukoli, co v divadle vyznávají. Ne všichni znají Drábka a Krále z olomoucké Hořící žirafy. Hradečáci vycepovaní ještě Morávkem mohli obdivovat už Drábkův ŠVÉDSKÝ STŮL NEBO AKVABELY, VÁLKU S MLOKY… JEŠTĚŘI mají blízko k jejich fantazijním surreálným kabaretům i kosmickým snídaním. Ve druhém plánu za bezvadnou zábavou se na svět dere přemítání o smrti, smutek z poznání, že jsme ještě nic nestihli, a už toho moc nestihneme. A koláč skepse, že v této zemi se bohatství domohli jen veksláci a podvodníci, zatímco lidé inteligentní už ani na knížky nemají. Jednoduchý příběh: Dva repetenti-zbohatlíci si na setkání spolužáků ze základky po dvaceti letech usmyslí, že „zafinancují“ jevištní verzi Zemanovy CESTY DO PRAVĚKU, která se kdysi líbila i pitomcům. Hlavní Drábkovou i Královou zbraní zůstávají ironie a sebeironie. Je to slyšet i v muzice, která geniálně evokuje vyprázdněnou hitovou atmosféru 70. a 80. let. Konečně také český muzikál s chytlavými a zapamatovatelnými songy. Tleskává se na JEŠTĚRECH skoro deset minut.
CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE
KELLY McALLISTER
REŽIE: MARIE ZÁCHENSKÁ
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ PRAHA
Opuštěný penzion kdesi v Nevadské poušti. Ožívá jedenkrát v roce – když se do pustiny sjíždějí pěkně sjetí účastníci festivalu Hořícího muže. Kelly McAllisterovi stačil impuls, aby před šesti lety napsal CESTU HOŘÍCÍHO MUŽE.Hra zaujala dramaturgii Divadla Na zábradlí. Ve spolupráci s pařížským Parallèles Compagnie přivedla režisérka Marie Záchenská na scénu drsný příběh šestice ztracenců; náhodně poskládaný společenský vzorek, v evropské premiéře. Může nás děsit, jak se lidi bez jakékoli perspektivy a naděje prosmýkávají životem. Ztrápená Jo čeká večer co večer, až se její muž a majitelpenzionu Eddy vrátí z putyky. Do jejich ubohého království se nachomýtnou dva bratři, Bobby a Marty, asociálové ve slepé uličce, kteří tudy projíždějí na festival, aby tam očistnému ohni svěřili popel svého otce-sebevraha. Třetí dvojicí jsou Candy a Hlína, příslušníci jakési sekty, která aspoň jim samotným poskytuje sebeútěšnou vizi, že všeho zlého a bolavého se zbaví předstíráním transu a zaklínadlem „nechť to pomine s dneškem“. Hra je rozjímáním nad osudy ztracenců, ze kterých éra globalizace dělá outsidery a vede je k sebezničení. Velice aktuální a naléhavé poselství. Skepse a nevíra v budoucnost.
BEZRUČ?!
JAN BALABÁN, IVAN MOTÝL
REŽIE: MARTIN FRANTIŠÁK
DIVADLO PETRA BEZRUČE OSTRAVA
Nikdo nezničil dílo básníků dokonaleji, než jejich propagandističtí modeláři, kteří kámen proměnili v bláto. Básníci sami končívali v gulazích nebo si stačili hlavu prohnat kulí. Vyvolenější se stali synonymem fráze: u nás Bezruč, Neumann, Olbracht, Nezval, Hora, Majerová. Pujmanová… Jejich lid si je zošklivil. Přestali je číst. – V čase bující falše, přetvářky a s kulturou vztyčených prostředníků si v Divadle Petra Bezruče usmysleli, že se jednoho z nich pokusí očistit. Přivedli na scénu strhující hru BEZRUČ?! Podstatnou kvalitou inscenace je metalový příval kapely Magdon, sugestivně chraplákem řvoucí „sedmdesát tisíc hrobů kopali nám před Těšínem“. Za způsob interpretace by je ideologové padesátých let poslali rovnou do uranových dolů. U Bezručů přivedli po Puškinově Oněginovi, Rothovu JOBOVI a Orwellově 1984 na jeviště další zázrak. Petr Bezruč přestal být modlou a stal se znovu básníkem. Bardem v epickém žánru sociální balady. Mladí divadelníci napravují křivdu. Proti vlastní vůli, ale ve strachu a bez vůle vzepřít se, stal se Bezruč vizitkou režimu, v němž „vláda lidu dokončila uskutečnění politického obsahu SLEZSKÝCH PÍSNÍ“. Navrátili básníka s vytříbeným sociálním cítěním jeho krajině; krásné po chudobě.
