Uměním byli od dětství obklopeni oba. Přestože tatínek staršího z nich byl povoláním báňský inženýr, rád kreslil a maloval obrazy. „Z excelentních výstav, které se už tehdy konaly v ostravském Domě umění, jsme nevynechali žádnou,“ vzpomíná architekt Šusta. Když ve svých patnácti přišel do Prahy, aby studoval němčinu v Ústavu moderních řečí, vztah k výtvarnu ho přivedl i na tzv. DEKART, soukromou školu dekorativních umění, a po absolvování střední školy stavební už rovnou ke studiu architektury na pražské VŠUP v ateliéru profesora Jana Sokola: „Šlo o výtečného pedagoga a architekta, který spolupracoval třeba s Josefem Gočárem, ale i s Le Corbusierem. Dával nám stále nová zadání, abychom se naučili myslet a uměli řešit všechno od rodinných domů přes veřejné budovy a rekonstrukce památek až po dopravní prostředky – tramvaje nebo třeba i rychlovlaky. Po Vítězném únoru Sokolův ateliér zrušili stejně jako i ateliéry Františka Tichého, Otto Rothmayera, Jana Baucha a dalších vynikajících umělců.“
Zlatá éra, ale ne všeho
Absolvoval v roce 1952 a po vojně se konečně věnoval svému – malbě, kresbě a grafice, stejně jako architektuře, kterou se živil. „Pak přišla vyhláška č. 254 a zákaz projektování nesocialistickému sektoru. Protože jsem chtěl zůstat na volné noze, dělal jsem ledacos od zaměřování domů přes barevné nátěry letadel a různé návrhy včetně interiérů lodí až po tvarování předmětů – jak se tehdy designu říkalo –, a to třeba i prvních přenosných televizorů značky Tesla.“ Už v roce 1958 bylo jeho křeslo z laminátu, s kovovou konstrukcí vystaveno na světové výstavě v Bruselu. Mělo štěstí: na rozdíl od mnoha dalších exponátů, jimiž jsme tehdy překvapili svět, se u nás dokonce i vyrábělo. I když obdobně jako mnohé další autorovy návrhy jen malosériově, třeba v Díle, kde se také s úspěchem prodávalo. „Autoři se museli naučit kreslit židle jedna ku jedné, modelovat sádrové formy, z nichž se dělaly výlisky… Nikdo s tím u nás neměl tehdy zkušenosti,“ vzpomíná na počátek 60. let a nástup zlaté éry plastů.
Život v absurditě
Jelikož nebyl zaměstnaný v „projekťáku“, architekturu měl zakázanou. I proto byl spoluzakladatelem oboru užitého umění při svazu výtvarných umělců a specialistou na vymýšlení obezliček. „Kdo chtěl navrhovat interiéry, nesměl je koncipovat jako celky. Návrhy jsme rozepisovali na zařizovací kusy – lampu, křeslo, stůl, jinak nám je neproplatili.“ Byl členem designérské skupiny Q a Edis, které „chtěly dělat pěkný a moderní nábytek“. Když se uvolnily politické poměry, s úspěchem vystavovali i na veletrhu v Mnichově. „Dostali jsme pět tisíc marek na účast a vybavení stánku s tím, že jsme si z Čech v embéčku vezli kýble se svými barvami. Ušetřené valuty jsme si rozdělili a pašovali v ponožkách přes hranice zpět domů,“ vzpomíná. V téhle absurdní době společně s Ladislavem Vrátníkem vyhráli soutěž na dostavbu Staroměstské radnice v Praze, z jejíž realizace ovšem definitivně sešlo, když k nám v srpnu 1968 vtrhli Rusové. Už samotné vítězství v soutěži bylo ale vzhledem k poměrům dané doby dost neuvěřitelné: „Za socialismu nám totiž neustále říkali, že jsme na všechno ještě moc mladí. Pak přišla sametová revoluce a najednou jsme byli zase na všechno už moc staří,“ konstatuje tak trochu s trpkým úsměvem. A není divu…
Setkání v čase
Z téměř devadesáti interiérů, které realizoval, vlastně už nezbylo skoro nic. „Svatební síně, muzejní expozice, restaurace, kavárny – všechno je předělané. Interiér je svou podstatou prostě módní zboží,“ vysvětluje jeho syn, architekt a designér Jaroslav Šusta jr. V osmašedesátém mu bylo teprve dvanáct: „Bydleli jsme v garsonce propojené s ateliérem, kde táta pracoval, a já přes otevřené dveře pokukoval, co dělá. Jinak jsem nosil prak na krku a ze všeho nejvíc mě zajímal ,kolečák‘ (podomácku vyrobená řiditelná čtyřkolka). Zdokonalil jsem ho natolik, že se k němu daly připevnit lyže a brusle, takže jsem s ním mohl jezdit i na sněhu nebo po ledě.“ Přestože vrtat a šroubovat ho bavilo, na obor nábytku žižkovské umělecké průmyslovky ho rodiče přihlásili až tehdy, když jim třídní učitelka potvrdila, že opravdu hezky kreslí. Po dalším studiu v ateliéru architektury u profesora Josefa Svobody na pražské VŠUP už se svým otcem spolupracoval i na výstavních expozicích a návrzích několika interiérů. Například Café Milena v Kafkově centru na Staroměstském náměstí v Praze zvalo do příjemně dobové atmosféry, kterou nijak nerušily ani zcela moderní architektonické prvky. Názorově tvůrčí spřízněnost obou se ostatně projevila i během existence již zmíněné skupiny Atika.
Nejen mladí a rozhněvaní
V roce 1987 ji založila šestice mladých architektů a výtvarníků v reakci na neutěšené poměry, kdy je ve všem omezovaly všudypřítomné umělecké komise a socialističtí investoři. „Až do vernisáže první výstavy v roce 1988 se vůbec nevědělo, co kdo přinese. Jisté bylo jen to, že jsme chtěli představit rozhodně něco jiného než standard – volné věci, originální, ve kterých nebude chybět nadsázka a humor…“ vzpomíná Jaroslav Šusta ml. Zaujali, a to i jeho otce, který s nimi později jako host také vystavoval. Atika opravdu rozčeřila stojaté vody, neboť vlna českého postmodernismu, kterou svou nábytkovou tvorbou reprezentovala, nebyla naší veřejností přijímána vždy výhradně s pochopením. O to víc těšil úspěch ve svobodném světě: „Dodnes si tam považují toho, že něco takového vzniklo za železnou oponou, a dodnes je také vidět, že jsme byli jiní, původní, že nešlo jenom o listování v časopisech a snahu být podobní…“ Přestože Atika brzy pronikla do prestižních výstavních síní a časopisů doma i v zahraničí, v roce 1992 se její členové rozešli s tím, že skupina splnila své poslání. V propagaci kvalitního designu ovšem ještě nějaký čas pokračovali v pražské Galerii Genia Loci.
Každý svou cestou
Samostatnou cestu zvolili také Šustovi, i když spolu měli ještě několik společných výstav. Jak vysvětluje starší z nich: „Interiérů jsem udělal opravdu hodně, a protože mě přestalo bavit neustále honit řemeslníky, řekl jsem si: A dost!“ Už několik let se tak věnuje „jenom“ volnému umění. „Když architekt maluje, není to moc dobré, protože ho to odvádí od práce. Já to ale dělám celý život,“ dodává. Jeho obrazy jsou plné expresivně vyjádřených dojmů – ať už z městských nebo přírodních, často přímořských scenérií –, výrazem „touhy moderního architekta překročit svět vymezený racionální geometrií a ergonomií“. Ostatně, i v architektuře a designu dával vždy přednost organickým liniím a tvarosloví, a tedy principům, které jsou spolu s přesvědčením, že i věci užitého charakteru mohou mít výrazný výtvarný náboj, blízké také jeho synovi.
Když věci fungují
„Obdobně jako další členové skupiny Atika, i já navázal na to, co jsem v době její existence dělal. Jen jsem možná trochu ubral z výtvarné kreativity jako takové a přidal důraz na funkčnost,“ říká Jaroslav Šusta jr. Přestože se věnuje především interiéru a nábytkové tvorbě, průmyslové návrhářství ho prý nikdy nelákalo. Už od dob svého prvního „kolečáku“ je totiž manuálně velice zručný a ze všeho nejraději dělá všechno sám. „Když vymyslím a vyrábím jednu věc, je mi jedno, jestli bude mít o pět šroubků navíc nebo ne. U návrhu pro sériovou výrobu bych o tom musel kvůli konečné ceně přemýšlet.“ Jeho židle, křesla, stolky, skříně i pohovky tak mj. vynikají dokonalým řemeslným zpracováním materiálů pro nábytek nepříliš obvyklých – od přírodní kůže přes olověná obložení až třeba po měděné desky stolů se speciální povrchovou úpravou. Tím hlavním, čím oslovuje, je nápaditost, nezvyklé tvarosloví a nosnost myšlenky, která jeho solitérní objekty povyšuje do roviny uměleckého díla. Jak sám také říká: „Snažím se, aby moje věci nebyly módním zbožím, aby byly nadčasové, a to se mi snad daří.“
Všechno má své
I když by k sobě navzájem mohli být jako architekti a výtvarníci hodně kritičtí, opak je pravdou. Alespoň toto otcové o svých dětech dnes obvykle neříkají: „Na Jardovi obdivuji jeho nápady a to, jak virtuózně zpracovává objekty ze dřeva a kůže. Já mám poněkud volnější tempo s ohledem na malování.“ Že to není zase až tak pravda, vyvrací jeho dcera Pavlína. Je o tři roky mladší než její bratr a ve chvílích volna také maluje – svébytným a přitom velice poučeným naivistickým způsobem – obrazy sobě i druhým pro radost. „Tátovi je dvaaosmdesát a neustále něco dělá. Nemusel by, ale dělá. Je to prostě v něm,“ tvrdí. Možná i proto se také dokázal po svém vyrovnat se vším, co omezovalo jeho tvorbu v době „nesvobody“. Jak to ostatně dost výstižně komentuje jeho syn: „Všechno má své. My dnes máme sice svobodu, ale na druhou stranu i mnohem větší honičku. Pamatuji se, že když se táta rozhodl mít prázdniny, tak je měl. Já už ale skoro nevím, co to je.“
