Racek - hra o touze a oběti

Jonathan Livingston v Klubu Lávka

Mimořádný text a mimořádná forma, přenášející hona jeviště, rovná se mimořádný divácký zážitek. Tato jednoduchá rovnice platí o inscenaci Jonathan Livingston Racek v Divadle Čertovka. Představení se opírá o vazbu mluveného slova a „baletnosti“ jazyka neslyšících, která vyklene poetiku celé inscenace. Hlavní role totiž ztvárňují dvě neslyšící herečky a tlumočnice českého znakového jazyka, text Richarda Bacha přednáší Ivana Uhlířová, držitelka Ceny Alfréda Radoka za rok 2006. Režisér Jaroslav Dušek do něj prakticky nezasahoval. Uvědomil si totiž, že právě tlumočení do znakového jazyka umocní základní myšlenku o překonávání hranic a zmenšování bariér, které mají lidé v sobě i okolo sebe. Text o touze po dokonalosti, rozletu a lásce interpretují neslyšící Zuzana Hájková a Marie Basovníková, studentky českého a znakového jazyka na FF UK. Knihu půl roku překládaly do českého znakového jazyka. Hrubou verzi překladu si pak natáčely na kameru, ladily a podle konečné verze se ho pak učily pro jevištní prezentaci. Na scéně se prolínají dvě významové roviny – čtený text a výrazový projev hereček. Jejich vzájemnou koordinaci pomáhá udržovat slyšící tlumočnice Kateřina Houšková Červinková.

Znakový jazyk pracuje s vizuálním vyjádřením myšlenky a velmi specifickou pohybovou metaforou. Tím vytváří silnou atmosféru tajemství, dynamiky i napětí. V podání hereček působí projev ve znakovém jazyce v některých momentech až tanečně, pohyby rukou často přecházejí do pohybů celého těla. Jindy se zdá, jako by ruce byly až svébytnými loutkami, s nimiž hrají. Spolu s výraznou mimikou vnáší do hry emoce radosti, smutku, vzteku i žalu, které z tématu o odvaze a touze vyplývají. Představení je hodně soustředěné a vyžaduje od všech aktérů – a také od diváků – výjimečnou souhru. Ivana Uhlířová musí kromě přednesu textu neustále sledovat pohybový projev obou hereček, aby vše, co diváci vidí, přesně odpovídalo tomu, co slyší. Její projev je civilní a na jeho pozadí o to silněji vyniká znakovaná jevištní výpověď. Uměřené jsou také ostatní scénické prostředky: hraje se na holém jevišti, nad ním visí pouze maketa měsíce v úplňku, inscenaci doprovází živě na klavír Martin Smolka jemnými tóny. Není tu navíc nic, co by diváky odvádělo od poznání, že i přes zdánlivě nepřekonatelné překážky spolu mohou nejen mluvit, ale navíc si i rozumět.
 
Divadlo Čertovka, Nosticova 2a, Praha1-Malá Strana
Richard Bach: Jonathan Livingston Racek
Režie: Jaroslav Dušek
Scéna: M. Červenková
Hrají a tlumočí: I. Uhlířová, Z. Hájková, M. Basovníková, K. Červinková Houšková
Překlad:Česká komora tlumočníků znakového jazyka
 

Martina Hrdličková

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Světla ramp - výběr z článků

Jiřina Jirásková

Jiřina Jirásková

Milovníkům divadla a filmu jistě neušlo, že 17. února oslavila svoje životní jubileum ctěná dáma českého herectví, paní Jiřina Jirásková.

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

VĚC MAKROPULOS NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA

Když chcete do světa vypravit Inscenaci roku, pozvěte Roberta Wilsona. Po jeho úchvatných operních režiích odvážila se druhého Vladimíra Morávka, jenom ale z Británie, pozvat ke spolupráci také Činohra Národního divadla. Výsledkem je extravagantní výtvarná, pohybová, herecká a zpěvní féerie volně rozvíjející VĚC MAKROPULOS jednoho ze sedmi českých kandidátů na Nobelovu cenu – ztraceného a chválabohu znovu nalezeného Karla Čapka

Prase

Prase

Nádherná hříčka o zabijačce v českých luzích a hájích. Lokalizovat můžeme i přesněji: na Hrádečku. Hlídaném kvůli „chrámu a tvrzi“ nepřítele režimu kohortou estébáků, s lidem vůkol dílem moudrým, dílem bojácným. Když si ale ten Havel usmyslí udělat pro podobně pochybné kamarády zabijačku, dá se obejít kordon i zákon.

MUSÍME SI POMÁHAT

MUSÍME SI POMÁHAT

Návštěva předsedy vlády Jana Fischera na premiéře MUSÍME SI POMÁHAT v jednom z nejlepších soukromých divadel v Česku nebyla okázalá ani průhledně předvolební. Předseda české vlády si jenom dobře vybral kousek, který i jemu musel pohladit duši. Autoři filmu, který v zahraničí nesklidil pronikavější úspěchy hlavně proto, že svět českou povahu chápe jen s obtížemi, a hlavu si při tom může ukroutit, našli odvahu k divadelní adaptaci. Ohlas premiéry nabité celebritami naznačil, že vypravili na cestu dílko překvapivě dobré.

MUŽ BEZ MINULOSTI

MUŽ BEZ MINULOSTI

DEJVICKÉ DIVADLO PRAHA
Ještě nebyly rozdány Ceny Alfréda Radoka za rok 2009 a už si pilnější divadelní kritici dělají na pažbě první zářez na inscenaci roku 2010. Tak trochu symbolicky patří jedné ze tří nejlepších pražských scén (Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé, Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie). V tom prvním pozdviženém měl koncem ledna premiéru MUŽ BEZ MINULOSTI Akiho Kaurismäkiho.

Koncert pro Simonu v Rudolfinu

Mladá dívka je popálená na třiačtyřiceti procentech těla. Jmenuje se Simona. Už dva roky se léčí a ještě ji řada operací čeká. Je trpělivá. Sice je už téměř v pořádku, ale jejím největším přáním je mít svoje ucho, svoje vlasy. Tyto operace jsou však považovány za estetické a žádná zdravotní pojišťovna je nehradí. A tady nastává prostor pro Nadační fond Fénix, který vznikl na pomoc popáleným lidem a jejich rodinám. V Simonině případě vymýšlí různé akce, aby z výnosu mohl financovat její vytoužené operace.
A na scénu vstupuje VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER.
 

GAZDINA ROBA

Kousek v Mahenově divadle dlouho nevídaný, čistý a ryzí. Býval to kdysi realistický příběh ze Slovácka. Spolu s MARYŠOU Mrštíků mívá ale v rukou třeba Pitínského ve Slováckém divadle nebo Pokorného Na zábradlí nakročeno k tragédii antického rozměru. S výtvarnými impresemi scénografů čerpajících z lidového odkazu Podluží, Dolňácka, Horňácka či Kopanic – to podle gusta.

Lidský hlas Zuzany Bydžovské

LIDSKÝ HLAS, jedno z neslavnějších děl světového divadla z pera francouzského velikána, básníka, malíře, filmaře a vizionáře Jeana Cocteaua, odehrálo již mnoho velkých hereček na celém světě. U nás – po Jaroslavě Adamové – Zuzana Bydžovská, dvojnásobná držitelka Českého lva. V pražské Černé labuti vstoupíte do pokoje, kde dychtivá žena čeká, až zazvoní telefon a vede rozhovor s milovanou bytostí… Zuzana Bydžovská se sluchátkem na uchu vytváří sólo herecký koncert už sedm let a Černá labuť je stále nabitá…
Pro svoji úplně první spolupráci s herečkou Zuzanou Bydžovskou sáhla režisérka Alice Nellis po Cocteauově Lidském hlasu. Dále ji obsadila do svých dalších inscenací PERFEKT DAY (Divadlo Na zábradlí), KDYŽ TANČILA a CESTA DLOUHÝM DNEM DO NOCI (Divadlo bez zábradlí), a také do filmů MAMAS AND PAPAS a LIDICE.připravila Michaela Gübelová, foto Martin Poš

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne