POBÍJEČI VĚDECKÝCH EXPEDIC
Tetička Herminia se narodila snad v roce 1905 nebo 1906, Čamakokové v té době ještě nepoužívali čísla. Byli divocí a volní a nebylo radno se k nim přibližovat. Říkalo se o nich, že jsou nepřístupní a zamračení a nenávidí bělochy. Mnozí slavní a zkušení cestovatelé jako Créveaux, Ibarreta nebo Boggiani, stejně jako bezejmenní lovci se vypravili do jejich tajemného území a už je nikdy nikdo nespatřil. Nepřehledná bažinatá rovina, porostlá nekonečnými neprostupnými lesy palem a ostnitými houštinami se hemžila jedovatými hady a dravou zvěří – pumami, jaguáry, vlky a krokodýly. V období dešťů ji zaplavuje voda, kvůli salinám trpká a nepoživatelná, líheň moskytů a nebezpečného hmyzu. V době sucha půda okorá a promění se v tvrdý a holý mlat. Indiáni byli nuceni stále se stěhovat z místa na místo a hledat obživu a pitnou vodu: vpředu kráčel muž-lovec, ochránce rodiny, nesl jen luk a šípy, vždy připraven pustit se za zvěří, a za ním žena s veškerým majetkem: pytle z provazů, stočený stan, kuchyňské nářadí, malé děti.
ČERNÁ KACHNA A BÍLÝ KROKODÝL
Za katastrofické povodně začátkem roku 1905, kdy se řeka Paraguay dravě a ničivě rozlila krajinou a lidé prchali záplavou do vnitrozemí hledat suchou zemi, se k jedné skupině Čamakoků přidal také zvláštní běloch – jako jeho indiánští průvodci zcela bez prostředků, jen s revolverem a pár náboji a s vypůjčeným koněm. Vysoký, vyhublý, osmahlý a dlouhovlasý po dvou letech toulek divočinou, třiadvacetiletý mládenec. Indiáni mu říkali Niodčik – Bílý Krokodýl; ten se stal jeho totemovým zvířetem, neboť se jednou ubránil pouhým nožem rozzuřené krokodýlí samici, která hájila své mladé. Paraguayští osadníci mu říkali karaí pukú – dlouhý lovec. Jeho občanské jméno znělo Vojtěch (Alberto) Frič a v pase si v rubrice s informací o vlasti škrtl Rakousko-Uhersko a nad tím rukou vepsal: Království české. Vlajka s českým lvem mnohokrát figurovala na jeho fotografických autoportrétech z cest: Toto je české území! Já jsem první běloch, jehož noha vkročila na toto místo!
Voda je zahnala daleko za území Čamakoků do revírů vnitrozemních klanů. Denně sváděli bitvy o suché místečko na přenocování nejen s množstvím hadů, kousavých mravenců a vším možným, co se tam uchýlilo, ale hlavně s dalšími prchajícími, unavenými indiány, kteří na ně nebyli vůbec zvědaví. Skupinu to stmelilo a Albertovi dokonce „přidělili“ jedinou svobodnou dívku ve skupině. Nebránil se, Lorai (Černá Kachna) byla hezká, a dobře vařila…
Pokračování romantického příběhu zaznamenal Fričův indiánský vnuk Rodolfo: „Jakmile voda začala opadávat, rozhodli se pro návrat k řece. Postupovali obtížně, jen kousek po kousku. Dědeček na vlastní kůži zažil všechny útrapy indiánů, včetně neustálého ohrožení na životě smrtelně jedovatou havětí. Před odjezdem najal čtyři muže, aby se starali o jeho rodinu. Dal jim pušky a ukázal jim, jak se dá střelnými zbraněmi zabíjet divá zvěř. Věděl totiž, že jeho žena Černá Kachna je těhotná, a přál si, když to bude chlapec, aby se jmenoval Alberto, a když to bude děvče, aby ji pojmenovali Herminia. Odjel z Paraguaye ještě před tím, než se jeho dcera Herminia narodila, a už se nikdy nevrátil a neviděl ani svou ženu Lorai, ani svou dceru. Černá Kachna však stále čekala, že se její Bílý Krokodýl vrátí. Že znovu přepluje oceán, aby se s ní setkal. Ale on se už nikdy nevrátil, z mnoha důvodů se jeho návrat už nikdy neuskutečnil.“
O své indiánské dceři se Frič písemně nikde nezmínil, kdoví, jestli o ní opravdu věděl. Jeho české rodině vstoupila do života jako překvapení teprve v roce 2000 – víc než půl století po dědečkově smrti. Neočekávanou informaci o její existenci přivezli dva mladí filmaři, kteří se toulali Amerikou po Albertových stopách.
v tištěné Xantypě se dočtete více!
