Tajemné pouto Táňi Fischerové

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Její rodiče měli podobný osud. Narodili se tři roky po první světové válce do židovských, ne příliš harmonických rodin. A když dospěli, přišel Hitler a rozmetal jejich životy. Přišli o všechno, co měli. Když druhá světová válka skončila, stáli každý sám, bez rodiny a rozhlíželi se po světě. Snad pro ten stejný osud se vzali a dva roky po válce se narodila Táňa. Neměli nic a snažili se vybudovat rodinu, o kterou byli násilně připraveni. Pod tíhou prožitých událostí však životní klid hledali těžce. Až jako dospělá si uvědomila, že rodiče o svém životě nikdy nemluvili. Maminka válečné trauma nepřekonala, strach byl jejím celoživotním průvodcem. Nikdy nepochopila brutální zlo, které jí tak zasáhlo do života. Stále se obávala, že jakási mocná ruka osudu znovu přijde a zničí vše, co milovala a budovala. Byla nesmírně uzavřená, a tak se Táňa nedozvěděla nic o své babičce, dědečkovi nebo mámině sestře, své tetě. Neví, jak vypadali, nezůstaly po nich ani fotografie.

Celý život žila se svými rodiči. Tak se to nějak přihodilo. A vzhledem k tomu, čím v minulosti prošli, možná je ani nechtěla opustit. Když dvoupokojový byt vyměnili za třípokojový, jeden pokoj byl její. Rodiče jí mohli pomáhat a ona zase jim. Ale ve chvíli, kdy jí do života vstoupila láska, složité soužití bylo ještě složitější. A nepochybně poznamenalo některé pády jejích vztahů. Byla zvláštním způsobem rozpůlená. Potřebovala lásku, ale zároveň měla vždy pocit, že to není ten pravý. Jistě někde vzadu hrála roli její zkušenost z vlastní rodiny. Vztahy v ní byly dobré, ale současně rozbité. Manželství se bála. Chtěla do něj vstoupit s někým, s kým si bude jistá, že vydrží celý život. A to nebyla. Prožívala dlouhé lásky, které vždy po čase skončily, a ona to předem tušila. Navíc představa, že by se měla jít někam nechat oddat, v ní vyvolávala úzkost, kterou nedokázala překonat.
V Činoherním klubu poznala otce svého dítěte. Byl muzikant, okouzloval ji svým talentem, protože umění pro ni bylo i v partnerství mocným stimulem. A talent je vždy přitažlivý. Nevzali se, ale narodil se Kryštof. Jejich vztah byl hodně proměnlivý. Byla období krásná a byla období, kdy si jeden nebo druhý – a většinou to byl on – uvědomovali: „Nemá to cenu, půjdeme od sebe.“ A tak se jejich dítě narodilo do vztahu, který byl hezký, ale nebyl pevný.
Těhotenství ji překvapilo, po dítěti netoužila a měla problém ten fakt přijmout. Nakonec si řekla: „Žádná jiná možnost není, dítě je tady, ťuká na mě, chystá se přijít na svět, tak přijde.“ A krůček po krůčku se s tím vědomím učila žít a jít vstříc mateřství, na které nebyla vnitřně připravená.
Syn se narodil sice v devátém měsíci, ale s nízkou porodní váhou. Něco nebylo v pořádku. Řekli jí, že je opožděný, ale že nemá spěchat, že se to spraví. A tak zpočátku netušila, že se děje něco špatného. Bylo to její první dítě a dnes se domnívá, že zkušená matka už by to poznala. Chodila po doktorech, a když mu byl rok, bylo jasné, že se nebude vyvíjet normálně. Kam až to dojde, jí nikdo neřekl.
Už rok předtím byla vyhozena z Činoherního klubu, a i když ji přijalo Divadlo Jiřího Wolkra, pochopila, že skloubit péči o dítě s divadlem nelze. Definitivně se zhroutil vztah s partnerem; i když k tomu konci delší dobu spěl, nepřipouštěla si to. Stále si myslela, že to zvládnou, že se jejich život nějak vylepší. Později pochopila, že to přijít muselo a mělo. Byla přinucena postavit se na vlastní nohy. Dnes jsou přátelé. Šli prostě každý jinou cestou. Tehdy to bylo nejtěžší období života. S odstupem času jako by se jí vymazalo z paměti. Detaily si nepamatuje, jen pocit bezčasí. V jejím životě nebyl žádný pramen, žádná studánka, nebyly tam stromy. Přežívala ze dne na den. Kryštofa odvezla do jediné školky pro postižené děti v Praze, tam byl dopoledne, ona si mezitím lehla do postele a napůl spala a napůl omdlévala. Pak se pro něj vrátila a zase živořila. Ačkoliv se takový život nedá vydržet dlouho, trvalo to několik let. V tomhle prázdnu potkala manžele Roubalovy. Byli chartisti, věřící a z Prahy se přestěhovali na chalupu se svými třemi a posléze čtyřmi malými dětmi. Přijali ji do svého úplně jiného života. Přes den sekali dříví, aby bylo čím topit, v potoce prali prádlo a plíny, protože neměli pračku, večer uložili všechny děti včetně jejího Kryštofa ke spánku a do noci si povídali o umění, četli z Bible. Její život dostal jiný smysl.
Rodiče se jí snažili pomáhat, ale ona si byla vědoma, že toho sami dostali naloženo v životě dost, a nechtěla jim říkat „jsem nešťastná“. Stejně to viděli. Už nebyla holčička, ale jejich dospělá dcera a musela si poradit sama. Nicméně kdyby se s ní nedělili o finance, vůbec neví, jak by tu dobu přežila.
Když bylo synovi asi deset let, zeptal se jí, proč je jiný než ostatní děti. Bylo to bolestné, nečekala, že jí takovou otázku může položit. Pak už se nikdy nezeptal. Dobře si uvědomuje, že ačkoliv ho zná nejlépe na světě, jsou místa, kam nevidí. Jistě zčásti i proto, že on sám se neumí vyjádřit. Neví, jaké otázky si klade, zda si je klade. Je pro ni velká otázka. Kdo vlastně je? Ale když se na ni podívá hlubokýma očima, rozumí mu beze slov. Oba vědí, že je něco, co si slovy nikdy nebudou moci říct, ale cítí to. Je to tajemné, hluboké pouto, ze kterého pramení jejich láska. Nesdělitelná zkušenost.
Když byl Kryštof malý, rád chodil ven. V atmosféře sedmdesátých let to nebylo jednoduché. Postižení byli zahnáni do sklepů a uzavřených ústavů. Bylo pro ni náročné projít se s ním třeba jen po ulici. Celá školka na procházce se za nimi otáčela. Každé vyjití z domu byla jistá statečnost. Narovnala se, nadechla a řekla si: „Mně to nevadí, mně to nevadí.“
Dnes je jiná nejen doba, ale i Kryštof. Je „kavárenský povaleč“ a nikam se mu nechce. Nejraději poslouchá muziku. Hudba je spojuje. Má rád kostely, vždycky se chodili dívat na věže, nejčastěji na kostel sv. Štěpána, protože v jeho blízkosti celý život žijí. Když koukají nahoru, má Kryštof užaslý a okouzlený pohled, jaký nikde neviděla.
Čemu si nepřivykla, je loučení. Jeho odjezdy do ústavu si musí vytrpět znovu a znovu. Oba se na to připravují dva dny a návraty jsou nejkrásnější chvíle jejich života. Ví, že to jinak nejde, že to musí vydržet, že by si jinak sám v životě neporadil. Uvažuje nejen citově, ale i prakticky. Kdyby nebyla, kde bude? Potřebuje si vybudovat svůj svět, bez maminky, s jinými lidmi, které si získal sám. Konec konců je dospělý, je mu třicet dva let. Je těžké, když nechce odjet, lámat nejen sebe, ale i jeho. Ale také zažila, když onemocněl a jí se nedařilo mu pomoci, že požádal: „Odvez mě.“ Měl pocit, že tam by to dokázali. Byla to rána z druhé strany. Začala plakat. Uvědomila si, že vlastně není připravena na situaci, že se mu jednou třeba bude líbit jinde víc než s ní.
Možná si s jeho věčným dětstvím prodlužuje mladý čas. Jako by spolu zůstali zakleti v mládí. Je sice už vousaté miminko, ale stále plný čistoty a nezkaženosti. Má v životě mnoho nevýhod, ale zase se v tomhle světě nemusí prát. A ona je stále ta matka, která ho obléká a poskytuje mu ochranu, bez níž se neobejde. Osud to tak zařídil, že si měli zůstat, jiné děti jí nepřinesl. Kryštof ví, že existuje smrt, zemřela mu babička, s níž bydleli, i v ústavu vidí, že najednou někdo není; ale co si o ní myslí, je zase součást jeho tajemství. Ona věří v přesah lidského života, který fyzickým odchodem nekončí. Dělá vše proto, aby zvládl život bez ní. Ale nemyslí na to. Proč se trápit myšlenkami na něco, na co se nedá připravit. Když se jí dotýká, snímá z ní celou bídu světa. Mají svůj slovník: „Ty jsi můj rytíř a já potřebuju, abys mě zachránil.“ Dobře tomu rozumí, namatlá na ni své spastické ručičky, obejme ji a ona řekne: „Teď jsem zachráněná.“ A on se usmívá.
Snad to byly rodinné kořeny, které ji vždy vedly k tomu, že člověk se nemůže uzavřít jen do svého soukromého světa a doufat, že v něm přežije. Cena, kterou za to zaplatila je dost hluboká. V minulosti ztráta hereckých možností a život na hranici minima, v současnosti zkušenost s nenávistí. Když vstupovala do politiky, neměla nepřátele. Ale v politice jsou všichni rozděleni na černou a bílou. Poprvé zažila zlobu. A viděla, jak zášť škodí jak těm, co rány dávají, tak těm, co inkasují. Ale možná to vše měla poznat, aby lépe pochopila, proč je na světě. „Snad abych na konci života byla o trochu lepší než na začátku.“

Zuzana Maléřová

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne