Její rodiče měli podobný osud. Narodili se tři roky po první světové válce do židovských, ne příliš harmonických rodin. A když dospěli, přišel Hitler a rozmetal jejich životy. Přišli o všechno, co měli. Když druhá světová válka skončila, stáli každý sám, bez rodiny a rozhlíželi se po světě. Snad pro ten stejný osud se vzali a dva roky po válce se narodila Táňa. Neměli nic a snažili se vybudovat rodinu, o kterou byli násilně připraveni. Pod tíhou prožitých událostí však životní klid hledali těžce. Až jako dospělá si uvědomila, že rodiče o svém životě nikdy nemluvili. Maminka válečné trauma nepřekonala, strach byl jejím celoživotním průvodcem. Nikdy nepochopila brutální zlo, které jí tak zasáhlo do života. Stále se obávala, že jakási mocná ruka osudu znovu přijde a zničí vše, co milovala a budovala. Byla nesmírně uzavřená, a tak se Táňa nedozvěděla nic o své babičce, dědečkovi nebo mámině sestře, své tetě. Neví, jak vypadali, nezůstaly po nich ani fotografie.
Celý život žila se svými rodiči. Tak se to nějak přihodilo. A vzhledem k tomu, čím v minulosti prošli, možná je ani nechtěla opustit. Když dvoupokojový byt vyměnili za třípokojový, jeden pokoj byl její. Rodiče jí mohli pomáhat a ona zase jim. Ale ve chvíli, kdy jí do života vstoupila láska, složité soužití bylo ještě složitější. A nepochybně poznamenalo některé pády jejích vztahů. Byla zvláštním způsobem rozpůlená. Potřebovala lásku, ale zároveň měla vždy pocit, že to není ten pravý. Jistě někde vzadu hrála roli její zkušenost z vlastní rodiny. Vztahy v ní byly dobré, ale současně rozbité. Manželství se bála. Chtěla do něj vstoupit s někým, s kým si bude jistá, že vydrží celý život. A to nebyla. Prožívala dlouhé lásky, které vždy po čase skončily, a ona to předem tušila. Navíc představa, že by se měla jít někam nechat oddat, v ní vyvolávala úzkost, kterou nedokázala překonat.
V Činoherním klubu poznala otce svého dítěte. Byl muzikant, okouzloval ji svým talentem, protože umění pro ni bylo i v partnerství mocným stimulem. A talent je vždy přitažlivý. Nevzali se, ale narodil se Kryštof. Jejich vztah byl hodně proměnlivý. Byla období krásná a byla období, kdy si jeden nebo druhý – a většinou to byl on – uvědomovali: „Nemá to cenu, půjdeme od sebe.“ A tak se jejich dítě narodilo do vztahu, který byl hezký, ale nebyl pevný.
Těhotenství ji překvapilo, po dítěti netoužila a měla problém ten fakt přijmout. Nakonec si řekla: „Žádná jiná možnost není, dítě je tady, ťuká na mě, chystá se přijít na svět, tak přijde.“ A krůček po krůčku se s tím vědomím učila žít a jít vstříc mateřství, na které nebyla vnitřně připravená.
Syn se narodil sice v devátém měsíci, ale s nízkou porodní váhou. Něco nebylo v pořádku. Řekli jí, že je opožděný, ale že nemá spěchat, že se to spraví. A tak zpočátku netušila, že se děje něco špatného. Bylo to její první dítě a dnes se domnívá, že zkušená matka už by to poznala. Chodila po doktorech, a když mu byl rok, bylo jasné, že se nebude vyvíjet normálně. Kam až to dojde, jí nikdo neřekl.
Už rok předtím byla vyhozena z Činoherního klubu, a i když ji přijalo Divadlo Jiřího Wolkra, pochopila, že skloubit péči o dítě s divadlem nelze. Definitivně se zhroutil vztah s partnerem; i když k tomu konci delší dobu spěl, nepřipouštěla si to. Stále si myslela, že to zvládnou, že se jejich život nějak vylepší. Později pochopila, že to přijít muselo a mělo. Byla přinucena postavit se na vlastní nohy. Dnes jsou přátelé. Šli prostě každý jinou cestou. Tehdy to bylo nejtěžší období života. S odstupem času jako by se jí vymazalo z paměti. Detaily si nepamatuje, jen pocit bezčasí. V jejím životě nebyl žádný pramen, žádná studánka, nebyly tam stromy. Přežívala ze dne na den. Kryštofa odvezla do jediné školky pro postižené děti v Praze, tam byl dopoledne, ona si mezitím lehla do postele a napůl spala a napůl omdlévala. Pak se pro něj vrátila a zase živořila. Ačkoliv se takový život nedá vydržet dlouho, trvalo to několik let. V tomhle prázdnu potkala manžele Roubalovy. Byli chartisti, věřící a z Prahy se přestěhovali na chalupu se svými třemi a posléze čtyřmi malými dětmi. Přijali ji do svého úplně jiného života. Přes den sekali dříví, aby bylo čím topit, v potoce prali prádlo a plíny, protože neměli pračku, večer uložili všechny děti včetně jejího Kryštofa ke spánku a do noci si povídali o umění, četli z Bible. Její život dostal jiný smysl.
Rodiče se jí snažili pomáhat, ale ona si byla vědoma, že toho sami dostali naloženo v životě dost, a nechtěla jim říkat „jsem nešťastná“. Stejně to viděli. Už nebyla holčička, ale jejich dospělá dcera a musela si poradit sama. Nicméně kdyby se s ní nedělili o finance, vůbec neví, jak by tu dobu přežila.
Když bylo synovi asi deset let, zeptal se jí, proč je jiný než ostatní děti. Bylo to bolestné, nečekala, že jí takovou otázku může položit. Pak už se nikdy nezeptal. Dobře si uvědomuje, že ačkoliv ho zná nejlépe na světě, jsou místa, kam nevidí. Jistě zčásti i proto, že on sám se neumí vyjádřit. Neví, jaké otázky si klade, zda si je klade. Je pro ni velká otázka. Kdo vlastně je? Ale když se na ni podívá hlubokýma očima, rozumí mu beze slov. Oba vědí, že je něco, co si slovy nikdy nebudou moci říct, ale cítí to. Je to tajemné, hluboké pouto, ze kterého pramení jejich láska. Nesdělitelná zkušenost.
Když byl Kryštof malý, rád chodil ven. V atmosféře sedmdesátých let to nebylo jednoduché. Postižení byli zahnáni do sklepů a uzavřených ústavů. Bylo pro ni náročné projít se s ním třeba jen po ulici. Celá školka na procházce se za nimi otáčela. Každé vyjití z domu byla jistá statečnost. Narovnala se, nadechla a řekla si: „Mně to nevadí, mně to nevadí.“
Dnes je jiná nejen doba, ale i Kryštof. Je „kavárenský povaleč“ a nikam se mu nechce. Nejraději poslouchá muziku. Hudba je spojuje. Má rád kostely, vždycky se chodili dívat na věže, nejčastěji na kostel sv. Štěpána, protože v jeho blízkosti celý život žijí. Když koukají nahoru, má Kryštof užaslý a okouzlený pohled, jaký nikde neviděla.
Čemu si nepřivykla, je loučení. Jeho odjezdy do ústavu si musí vytrpět znovu a znovu. Oba se na to připravují dva dny a návraty jsou nejkrásnější chvíle jejich života. Ví, že to jinak nejde, že to musí vydržet, že by si jinak sám v životě neporadil. Uvažuje nejen citově, ale i prakticky. Kdyby nebyla, kde bude? Potřebuje si vybudovat svůj svět, bez maminky, s jinými lidmi, které si získal sám. Konec konců je dospělý, je mu třicet dva let. Je těžké, když nechce odjet, lámat nejen sebe, ale i jeho. Ale také zažila, když onemocněl a jí se nedařilo mu pomoci, že požádal: „Odvez mě.“ Měl pocit, že tam by to dokázali. Byla to rána z druhé strany. Začala plakat. Uvědomila si, že vlastně není připravena na situaci, že se mu jednou třeba bude líbit jinde víc než s ní.
Možná si s jeho věčným dětstvím prodlužuje mladý čas. Jako by spolu zůstali zakleti v mládí. Je sice už vousaté miminko, ale stále plný čistoty a nezkaženosti. Má v životě mnoho nevýhod, ale zase se v tomhle světě nemusí prát. A ona je stále ta matka, která ho obléká a poskytuje mu ochranu, bez níž se neobejde. Osud to tak zařídil, že si měli zůstat, jiné děti jí nepřinesl. Kryštof ví, že existuje smrt, zemřela mu babička, s níž bydleli, i v ústavu vidí, že najednou někdo není; ale co si o ní myslí, je zase součást jeho tajemství. Ona věří v přesah lidského života, který fyzickým odchodem nekončí. Dělá vše proto, aby zvládl život bez ní. Ale nemyslí na to. Proč se trápit myšlenkami na něco, na co se nedá připravit. Když se jí dotýká, snímá z ní celou bídu světa. Mají svůj slovník: „Ty jsi můj rytíř a já potřebuju, abys mě zachránil.“ Dobře tomu rozumí, namatlá na ni své spastické ručičky, obejme ji a ona řekne: „Teď jsem zachráněná.“ A on se usmívá.
Snad to byly rodinné kořeny, které ji vždy vedly k tomu, že člověk se nemůže uzavřít jen do svého soukromého světa a doufat, že v něm přežije. Cena, kterou za to zaplatila je dost hluboká. V minulosti ztráta hereckých možností a život na hranici minima, v současnosti zkušenost s nenávistí. Když vstupovala do politiky, neměla nepřátele. Ale v politice jsou všichni rozděleni na černou a bílou. Poprvé zažila zlobu. A viděla, jak zášť škodí jak těm, co rány dávají, tak těm, co inkasují. Ale možná to vše měla poznat, aby lépe pochopila, proč je na světě. „Snad abych na konci života byla o trochu lepší než na začátku.“
