Máme letos trochu mnoho voleb. Jedny poněkud odtažitější do parlamentu EU a druhé, mimořádné, svolané v rozporu s duchem naší ústavy do parlamentu místního. Můj syn mi zavolal, poněvadž ví, že sbírám kuriózní výroky, a ocitoval mi, co slyšel koncem května v našem rozhlase: Nízká volební účast bude letos mimořádně vysoká. Zblbělým jazykem vyjádřená nálada voličů.
Volby aspoň trochu zpopularizovali vrhači vajíček. Obránci lidských práv vydali vzápětí prohlášení, v němž zjišťují, že už delší dobu pozorují tendenci k porušování pravidel demokratického soupeření. Od symbolických útoků k faktickým útokům ohrožujícím lidské zdraví a život je jen krůček… Pohrdání svobodnou a nenásilnou politickou soutěží může demokracii zahubit dříve, než budeme mít čas se vzpamatovat. Jiní dokonce přirovnali vrhání vajec k počínání nacistů předtím, než uchvátili moc.
Nemohu říct, že bych se hlásil k vrhačům vajec. Kromě toho, že takové vrhání nenahradí argument, je to plýtvání vejci, kterých se leckde na světě nedostává hladovějícím. I když nesouhlasím s vrháním vajec, považuji za užitečné uvažovat i o tom, kdo se stal hlavním terčem vaječných útoků. Byl jím totiž politik proslulý svým konfrontačním myšlením a stejně zlostně nenávistným řečněním, pan Jiří Paroubek. Komentáře obvykle uvádějí, že se to mladí lidé mstí za čtyři roky starý policejní zásah proti účastníkům Czechteku – k zásahu dal totiž zmíněný politik příkaz. Nemyslím si, že to je tak jednoduché. Mladí lidé vnímají i zavilý negativismus při útocích proti vládě, která údajně neudělala vůbec nic dobrého, zarputilost, která sice přivodila její pád, ale vybrala si pro to chvíli, kdy se naší zemi dostalo naprosto mimořádné příležitosti, aby vystupovala a jednala jménem prakticky celé Evropy. Tento muž – nyní zasypávaný vejci – se tím dotkl zájmu, svědomí a cti většiny obyvatel. Vrhání vajec jistě svědčí o politické kultuře u nás, ale vrhači nejsou jediní, kdo o ní vypovídají.
Politická kultura je opravdu nízká. Stačí si všimnout předvolebních plakátů či televizních šotů. Před volbami do Evropské unie se v nich často nevyskytlo jediné slovo, které by se nějak vztahovalo k počínání Unie, jediná věta, která by se zabývala budoucností, jež se právě v této době zdá velmi nejistá a přímo si žádá uměřenosti a moudrosti. Volič však především slyší a vidí jen nenávistné výkřiky a obvinění: Už nikdy vládu těch druhých. Volte jistotu. Volte Andreu. Volte třinácté penze. To oni, co vládli, zavinili krizi, (křičí ti, kdo vynaložili miliardy na to, aby k nám přivolali co nejvíc výrobců automobilů). Volte prostě nás, neptejte se na žádné podrobnosti, ty už nechte na nás, my tu budoucnost zařídíme.
Vrhači vajíček tímhle svérázným, i když nekulturním způsobem vyjádřili pohoršení vůči těm, kteří navzdory slibům, co vše jim darují (většinou na úkor jejich dětí), ve skutečnosti jimi jako občany pohrdají. Vnímají, že za vším jejich počínáním je skryto pohrdání: Vole, vole, vol mě a víc neotravuj!
Nevidím nebezpečí pro naši demokracii ani tak v počínání vrhačů vajíček, jako v chování a počínání našich politiků.
