Režisérka Lída Engelová - Hrát fair play

S režisérkou Lídou Engelovou se znám „povšechně“ dlouho, před pěti lety jsme se však neplánovaně ocitli pod střechou jednoho hotelu při dovolené na řeckém ostrově Thassos. Jsme od té doby přáteli a korektní novinářské vykání by mi při vedení našeho rozhovoru připadlo trochu umělé.

Kdy došlo poprvé k tvému uhranutí divadlem?

K umění velmi inklinovala moje maminka, ačkoliv sama nebyla aktivní v žádném oboru. Byli jsme s bratrem výrazně vlastenecky vychováváni, chodilo se do různých divadel, ale Národní divadlo a česká klasika představovaly v našem dětství velikou hodnotu. Naštěstí nám to nebylo vnucováno, ale nabízeno. Maminka se jako zaměstnankyně ministerstva zahraničních věcí dostala za první republiky na naše velvyslanectví v Bělehradě. Tam pracovala jako úřednice až do války. Tatínek byl celník na letišti, staral se o veliké zakázky a dokonce napsal knížku o clu. Byl to neobyčejně čestný muž. Když jsme poprvé s bratrem vycestovali na Západ, na pozvání kolem roku 1966 do Benátek, tatínek věděl, že nemůžeme jet bez peněz, a poradil nám trochu rafinovanější trik s úkrytem marek v ponožkách. Když se po našem velkém stresu podařilo peníze provézt – tatínek byl známá autorita mezi celníky a odhalení by vedlo k velké ostudě – bankovky se slepily a my museli marky máčet ve vodě, aby byly vůbec použitelné. Tatínek se pak zlobil, že nám prozradil trik, který jsme realizovali nedokonale. To byly rodičovské vklady, zkušenost s diplomacií a profesionalita. Po maturitě jsem se rozhodovala mezi divadlem a sportem.
 
Kterému sportu ses věnovala na takové úrovni, že by mohl být tvou budoucností?
Hrála jsem za Spartu basketbal a už ve třinácti jsem byla vysoká jako teď. To druhé želízko v ohni bylo nažhaveno v dramatickém kroužku gymnázia ve Velvarské. Nechtěla jsem se sportu věnovat aktivně, ale přemýšlela jsem o trenérství i sportovní žurnalistice. Psala jsem několik let články do časopisu Košíková/Odbíjená, pak do sportovní rubriky deníku Práce, ještě před maturitou. Redaktor Pavel Khon mi hned zkraje řekl: „Milá slečno, každý článek, zvláště pak ten velmi krátký, musí dbát pěti zásad dobré detektivky: kdo, kdy, kde, proč,jak.“ A já to dnes opakuji při zahájení zkoušek, ty zásady totiž platí i při tvorbě divadelní inscenace. Chtěla jsem po maturitě zkusit herectví i sportovní žurnalistiku, dvě přihlášky na vysokou školu tehdy nepřipadaly v úvahu, já si ovšem nemohla podat žádnou, o což se postaral uliční výbor komunistické strany. Maminka byla moudrá a řekla: musíš si „dohnat“ dělnický původ. Šla jsem tedy na dva roky do ČKD a vyučila se elektromontérkou. Pak jsem se přihlásila na DAMU na herectví. Poprvé mi řekli, že bych měla zkusit režii, ať přijdu za rok, a tak jsem po dvanácti měsících dělala zkoušky na režii, načež prakticky ta samá komise usoudila, že už dávno neměli ženský komický talent, navíc se s dívkami pro obor režie moc nepočítalo.
 
Kdo byl v té komisi?
Moje milovaná Vlasta Fabianová, která pak náš ročník učila, zapálená soudružka Božena Půlpánová, sbírka nejrůznějších osobností… Výsledkem přijímacích zkoušek bylo, že jsem začala studovat herectví. Režie mě ovšem přitahovala. Nebylo možné oba obory studovat současně, ale dovolili, ať chodím na přednášky. Už ve druhém ročníku se mi naskytla příležitost spolupracovat s Divadlem Na zábradlí. V té době tam jako dramaturg působil Václav Havel. Hrála jsem malé role a taky asistovala při režiích Jana Grossmana. Občas se stalo, že jsem měla jeden večer studentské představení v Disku a zároveň menší roli na Zábradlí. Vzdálenost mezi oběma sály byla naštěstí minimální. Nejpikantnější situace nastala, když jsem jednou v Disku hrála lehčí děvu v křížových punčochách a musela přeběhnout do Havlova Vyrozumění, kde jsem byla vrátnou s pistolí. Přilítla jsem do divadla a nestihla se převléci. V bizarně kombinovaném kostýmu jsem zachycena v dokumentu Radúze Činčery o Zábradlí, který čas od času opakují i v televizi. Vždycky když ho vidím, musím se smát: „bordelové“ punčochy a pistole!
 
Jak se tvoje profesní kariéra vyvíjela dál?
Po absolutoriu jsem napsala do dvou divadel, v obou jsem se byla představit. Bylo to v Hradci Králové a v Liberci. Dvakrát na různých místech republiky jsem vstoupila do kanceláře, pozdravila a bylo mi řečeno: Děkujeme, slečno. Po letech jsem se ptala Vojtěcha Kabeláče, bývalého hradeckého šéfa, v čem byl problém. „Měl jsem soubor složený z mužů, kteří by vám sahali po ramena.“ Naštěstí jsme na DAMU měli profesorku jevištní řeči Danu Musilovou. Díky ní se mi už za studií otevřely dveře tehdejší poetické vinárny Viola, kde jsem začínala jako interpretka poezie. Jako scenáristka a režisérka jsem jí věrná dodnes. V roce 1967 jsem začala režírovat v pražském Divadle hudby. Pouštěla se muzika a k tomu herci mluvili a vyměňovali si eventuálně židle, sem tam se něco promítalo, no vpravdě„revoluční“ inscenace. Můj bývalý pedagog z fakulty Vítězslav Vejražka, v té době šéf činohry Národního divadla, se upřímně zajímal o osudy svých žáků a pomáhal jim. Zjistil, že se tak nějak neurčitě potácím, a nabídl mi místo asistentky režie ve zlaté kapličce. Na první schůzi jsem najednou všechny uviděla. Byli tam Glázrová, Vášová, Fabianová, Medřická, Hlaváčová, Šejbalová, Nedbal, Höger, Záhorský, Sovák, Hrušínský, Kemr, Munzar, Brabec a další – mamince se splnil sen, věřila, že jsem mezi těmi, kteří reprezentovali nejvyšší kritéria vlastenectví ve vztahu k české řeči. V tom angažmá jsem viděla i neuvěřitelné herecké výkony, které nikdy nespatří běžné publikum, například jsem asistovala Rudolfu Hrušínskému při Čapkově LOUPEŽNÍKOVI, předehrával kolegům svou představu o rolích a já už od té doby nikdy neviděla něžnější Mimi než v jeho interpretaci.
 
v tištěné Xantypě se dočtete více!

Jan Kerbr

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

Společnost - výběr z článků

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Studentka ve vzpouře

Studentka ve vzpouře

Právě před padesáti lety, v listopadu 1968, se uskutečnila okupační stávka českých studentů. Na protest proti posrpnovému vývoji společnosti do ní vstoupilo šedesát tisíc vysokoškoláků.

První den první republiky

První den první republiky

Je 28. října 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii předpovídá polojasné, zvolna se vyjasňující počasí, teplota ve dne mírná, v noci velmi chladný, slabý vítr. První světová válka ještě neskončila. Stále čekají matky a ženy na dopis z fronty, stále docházejí strohá úřední oznámení znamenající dotek smrti. Lidé už dobře znají opakující se fráze pod titulem Válečné zprávy c. k. telegrafní korespondenční kanceláře. Toho dne přinášejí noviny navíc armádní a lodní rozkaz císaře Karla, který se dovolává kázně, věrnosti a poslušnosti. „V branné moci,“ čteme, „nacházeli odedávna všichni národové monarchie stejně svoji vlast, proto mohla vykonati tak velké věci. Doba jest plna vážných zmatků. Ty nesmějí vniknouti do vojska a loďstva.“ Proč to císař Karel připomíná právě nyní? Bojí se snad o osud Rakouska-Uherska?

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Ženy v disentu

Ženy v disentu

Ačkoliv od sametové revoluce uplynula bezmála tři desetiletí, zůstávají české disidentky ve stínu mužů. Ve skutečnosti však tvořily třicet procent signatářů a staly se také klíčovými mluvčími Charty 77. „Je čas, abychom zaplnily bílá místa naší historie. Nemůžeme dál propagovat mýtus, že muži byli hybatelé pokroku směrem k revoluci, musíme si přiznat, že součástí toho byly i ženy,“ těmito slovy uvedla vedoucí projektu ŽENY V DISENTU Marcela Linková knihu BYTOVÁ REVOLTA. JAK ŽENY DĚLALY DISENT, na níž pracovala společně s Naďou Strakovou.

Psi významných osobností

Psi významných osobností

Měl skvělý původ, vynikající vzdělání, šťastnou ruku při výběru svých spolupracovníků, jedenáct bývalých prezidentů v příbuzenstvu a neteř jednoho z nich za manželku. Jestli byl někdo někdy předurčen stát se americkým prezidentem, tak to byl Franklin Delano Roosevelt. A jestli kdy některý z amerických prezidentů potřeboval onu bezpodmínečnou důvěru, oporu a něhu, kterou v mezních situacích poskytne člověku jeho pes, tak to byl on. Neboť právě tento muž musel svou zem provést hospodářskou krizí dosud nevídaných rozměrů a druhou světovou válkou. A to z invalidního vozíku. Liberály byl uctíván, konzervativci odmítán, ale všemi považován za výjimečnou osobnost.

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Slasti a strasti letních bytů za první republiky

Nádherná krajina, zdravý vzduch a ničím nerušený odpočinek v idylickém prostředí venkova – to byla za první republiky synonyma, která si lidé z města často spojovali s dovolenou na letních bytech. Každé léto se mnoho městských rodin vydávalo na vysněný pobyt do některého z letních letovisek. Ta jako houby po dešti rostla v okolí velkých měst. Pro rodinu to znamenalo na několik týdnů kompletně přestěhovat svou domácnost na letní byt a přizpůsobit se životu mimo město. Letním bytům v období první republiky a různým aspektům života s tím spojeným se ve své knize SLASTI A STRASTI LETNÍCH BYTŮ věnuje mladý historik Jiří Šoukal.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne