Povídáme si o druhém prvku v našem „Desateru sebevážnosti aneb Návodu na zaručenou ztrátu humoru“, čili o druhé příčině sebevážnosti. Je jí víra v nějakou šablonu, která nám přikazuje, jací bychom měli být, jak bychom se měli chovat a jak by se jiní měli chovat k nám. A narážíme na ni na každém kroku, v situacích, kde nás ovládá sebedůležité uražené ego. S výsledným pocitem ukřivděnosti, který je třetím prvkem desatera. Jak fungují, jsem si nedávno připomněl v situaci vlastní totální ztráty humoru, která mě připravila o tři dny krásných mazliteb. Proběhlo to takto: Pozval jsem svoji srdcovou dámu na VIP party, na kterou jsem byl já pozván, a ona ne. Bylo to pro mě obzvlášť důležité (sebedůležité), protože to bývalo častěji naopak – zvána bývala ona a já jsem chodíval jako přívěsek. Očekával jsem tedy určitý stupeň uznání a úcty. Ona samozřejmě očekávala, že na ni budu čekat venku. Vlastní vstupenku měla, tak jsem se po chvilce čekání nechal vtáhnout dovnitř konverzací s několika VIP. Ona vstoupila s hněvivou tváří a v novém kabátku, který mě praštil do oka jako mimořádně neslušivý.
„Neměla jsem nic na sebe, tak jsem si koupila nový kabátek,“ řekla bez políbení. „A ty mně ho ani nepochválíš.“
Cosi jsem zamumlal, že tedy jako jo, hezký.
„Valerie sem přišla v novém kožichu, který jí koupil Heinz,“ (jména si zde z diskrétnosti vymýšlím), řekla moje dáma. A já jsem to samozřejmě vzal jako výtku na adresu mého středostavovského ega, které si nemůže dovolit dámě koupit drahý kožich, takže si musí sama kupovat neslušící kabátky. Heinz byl Valeriin přítel, švýcarský bankéř, který si kožich dovolit mohl. Valerie už přicházela a přidala mně tohle polínko:
„Ty jsi tady taky?“
„Jo, pozvání mám já, ona je tu se mnou,“ pospíšil jsem si hrdě.
„Vážně?“ usmála se Valerie a odcupitala, ponechávajíc moje ublížené ego na pospas mé dámě. Ta na moji otázku „půjdem cirkulovat?“ odsekla „jdu cirkulovat sama“ a odkráčela povídat si s různými pány. A dbala, aby bylo vidět, jak se s nimi dobře baví. Já jsem obešel pár VIP, poplkal s nimi o ničem a skončil u hloučku přátel a podprůměrného rautu. Tu a tam jsem přes sál pokukoval, zda už skončila a kdy se vrátí. Moje šablona mě ujišťovala, že na tahu je ona, protože ona odešla. Její šablona jí přikazovala, že já se napřed musím za něco omluvit. Takto uplynuly dvě hodiny, po nichž se dáma konečně začala blížit k našemu hloučku v čilé konverzaci s nějakým pánem. Přišla až skoro metr ke mně, my jsme otevřeli hlouček, aby se k nám mohli oba připojit. V tu chvíli se ona otočila ke mně zády, aniž se na nás podívala, dál se zády k nám s pánem asi pět minut čile bavila a pak s ním zase odešla. Hlouček zůstal civět s otevřenou hubou, já jsem dopil, odešel a tři dny jsme spolu nemluvili.
A teprve pak jsem v hlavě začal celou scénu přepisovat. Kde se mohlo vložit trochu humoru, aby večer mohl skončit v náručí? Byly k tomu nejmíň tři příležitosti. Po první hodině se dala poslat SMS typu: „Až vyčerpáš všechny pány, můžeš se vrátit ke mně.“ V druhé „Jdeš domů se mnou, nebo s někým jiným?“ A třetí, po těch dvou hodinách, kdy stála metr vzdálená zády ke mně, byla komediální příležitost ultra promarněná. Tam měl přijít dialog typu: „Promiňte paní, neznáme my se odněkud?“
Jenže tak to už s tím životem je. Trávíme ho přepisováním zbabraných scén minulých, na nichž už nic nemůžeme změnit, a nacvičováním scén budoucích, v nichž si nakonec nikdy nezahrajeme. A tak nám scény přítomné utíkají pod rukama. Na druhé straně ale nebýt vlastní blbosti, nebylo by čemu se smát.
