Chtěl jsem být kosmonautem, popelářem i Leninem

Lukáš Pollert

Rozhovor s Lukášem Pollertem jsem dělala přesně měsíc po narození svého syna a přísahala jsem si, že s ním nebudu mluvit o kojení, porodech, plínách a podobně. Jenže Lukáš má doma čtyři děti, přičemž nejmladšímu synkovi jsou dva a půl měsíce. A tak mě bývalý olympionik zahltil povídáním o dětech hned poté, co jsme si v areálu Vojenské nemocnice ve Střešovicích sedli do trávy. Sešli jsme se právě tady, protože Lukáš pracuje na střešovické pohotovosti. A občas mi z rozhovoru odběhl, aby někomu změřil vysoký tlak. Můj syn mezitím sladce spal. Křičet začal až ve chvíli, kdy jsem vzala do ruky fotoaparát. A důležité upozornění bojovníkům proti násilí na dětech v čele s Džamilou Stehlíkovou – právě následující pasáže o dětech nutno brát s rezervou. Pollert je totiž ve skutečnosti milující otec.

(Lukáš ani nečekal na první otázku…)

Ty čtyři děti, to je něco šíleného. Nejstarší Ema mladší využívá, navádí, je jako ten mafioso, co sám nevraždí, jen to řídí. Největší horor je večer. Některé děti jdou spát, některé ne. U nás nefungují žádné pravidelné hodiny na spánek. Kdo se unaví a usne vestoje, ten padne. Ráno je ale taháš do školky a ony nechtějí, protože šly spát pozdě… Jenže ty je dáš spát, zavřeš dveře… A řev. Otevřeš, zmlátíš je, zavřeš dveře… A řev.
 
Džamila Stehlíková by si tě podala…
No jo, ono je to sice blbý, mlátit je každý den, ale jinak se to nedá! Tak si vezmi třeba jen polední spánek. Je jasné, že ty starší ho přečkají. Ale ty mladší, pokud tu únavu natahujou, jsou pak hrozně protivné. Začnou řvát, chtějí bonbon, když ho dostanou, tak ho nechtějí… Takhle mi to vypráví Pavla, jinak já jsem dost v práci. Ale zažívám to taky. Třeba o víkendu.
 
Obdivuju tvoji ženu…
Někdy je to k nepřežití. Ty jsi zmínila Džamilu. To je pěkný. Jenže ty dětem něco řekneš jednou, podruhé, potřetí, řekneš jim to popáté… Mně je samozřejmě blbý přijít po pár dnech z práce a hned jim dát na zadek. Tak to víš, že se snažím jim ty věci trpělivě vysvětlit…
 
Máš někdy u svých dětí autoritu?
No… Samozřejmě asi mám. Pavla je okřikuje od rána do večera a ony už to ani nevnímají. Jednou jsem stál v obchodě ve frontě a Emě jsem řekl, že když nepřestane zlobit, přijde čert. Paní přede mnou se obrátila a houkla na mě: „Co si to dovolujete, takhle strašit děti čertama?“ Tak jsem jí odpověděl: „No a čím je mám jako strašit?“ Já už používám všechny možné pohádkové postavy.
 
Které fungují?
To je právě problém. Čerti fungujou jenom koncem listopadu a začátkem prosince. O Vánocích funguje Ježíšek, protože děti mají strach, že nedostanou dárky. Pak ještě fungujou narozeniny… Takhle v létě nefunguje nic. Dá se říct, že moje děti se bojí čertů, bouřky a tmy. Ale mám je vychovávat tím, že je budu pořád strašit? Někdo zavírá děti na hanbu. Ale když je zavřu ven, budou mít strach! Mně se nelíbí, když mají děti strach. Je to těžké.
 
Jak trestali rodiče tebe?
Já si to nepamatuju. Asi jsem byl hodnej. Určitě jsem byl hodnej!
 
Ale s tím mlácením jsi to stejně nemyslel tak docela vážně, viď?
Tak to víš, že ne. Jen se snažím naznačit, že někdy je to na hlavu. Řeknu ti příklad. Téměř každý den jezdím s dětmi na kole. Ale nejdříve musíme do tramvaje. A tak si představ, že nejdřív strčím do tramvaje nejmladšího Toníka, který sedí v sedačce na mém kole. Ostatní děti stojí samy na refýži. Pak opustím Toníka a letím nakládat kola ostatních dětí… No a ony mezitím, co já takhle lítám, jsou hodné a trpělivě čekají…
 
A vy jste chtěli tolik dětí?
Jak bych ti to vysvětlil, aby se to dalo napsat. Na tohle se mě ptá skoro každý, koho potkám. Dříve se mě všichni ptali, proč jsem prodal medaile, teď zase jestli jsem ty děti chtěl čtyři.
 
Tak se nediv. Boříš tady mýty o doktorech s nízkými platy, když uživíš pět lidí…
Já si ale nemyslím, že by to nějak souviselo. Jsou rodiny, které jsou docela – řekl bych – chudé, a mají těch dětí hodně… Známe ty komunity… A pak jsou zas dost bohatí lidé, kteří mají třeba jedno dítě. To není otázka peněz.
 
Jak tedy odpovídáš všem těm lidem, co se tě ptají, zda jsi chtěl čtyři děti?
No… V podstatě jsme se tomu nebránili.
 
Prožíváš narození dítěte jinak než před šesti lety?
Já si myslím, že to první dítě je zlomový bod v životě každého. Najednou se staráš o malého tvorečka, který je tvůj potomek…
 
A prožíval jsi strach stejně napoprvé jako napočtvrté?
No, je fakt, že u Emy jsme pokaždé, když spala víc hodin než normálně, chodili sledovat, jestli dýchá. Jestli se jí zvedá hrudníček. Ale ono to vlastně takhle bylo i u druhého, třetího… No a pak samozřejmě pořád stejný je strach, když je dítě nemocné. To uvidíš. Dítě má devětatřicet a najednou vypadá zchváceně… U dítěte je to ošklivé. A jsi téměř bezmocná…
 
Je některé z dětí po tobě?
Víš co, já svoji povahu tak úplně neznám. Já nevím, jak se vlastně chovám…
 
Připadá mi, že si s ničím hlavu neděláš, pořád máš dobrou náladu… Na druhou stranu mi jedna známá z radnice na Praze 6 říkala, že umíš taky pěkně vylítnout…
Vylítnout? To ne, to já právě neumím. Jinak, co se týče mých dětí, tak lidi samozřejmě říkají: „To je celej táta.“ Já sám ale nevím, kdo je víc po mně. Jestli Ema, nebo Toník…
 
A měl jsi tedy nějaké konflikty na radnici?
Tam moc kontroverzních témat za celou moji „kariéru“ neproběhlo. Prodávalo se tam pár bytů… Tedy asi sedm tisíc. Trochu kontroverzní bylo, když se hledala cena. Ale nikdy nedošlo k takovým hádkám, jaké vidíš mezi poslanci v parlamentu.
 
Splnila politika tvoje očekávání? Tedy já nevím, proč jsi tam šel, předpokládám ale, že „dělat něco dobrého pro lidi“, ne?
Já jsem neměl moc očekávání. My dva jsme spolu dělali dva rozhovory a jeden byl v době, kdy jsem kandidoval na radnici. A už tenkrát jsem ti vysvětloval, že to dělám kvůli tomu, že ODS znovu prohrála celostátní volby. To bylo v roce 2002. Já jsem v té době už asi dva roky nedělal vrcholový sport a chtěl jsem ODS podpořit. Ale nejen jako mediálně známá tvář na billboardech. Chtěl jsem je podporovat i tím, že pro ně budu něco dělat. Byl to trošku krok do neznáma, protože jsem s politikou neměl žádné zkušenosti. Já do té doby jen trochu dělal medicínu a sportoval. Ale v komunální politice nejde o tvorbu zákonů. Tam jde o to, jak má město fungovat, jestli se listí má uklízet až poté, co spadne, nebo ještě předtím…
 
Tak tohle jste doufám vyřešili…
Budeš se divit, ale i tohle byl problém. Když se dělá výběrové řízení na firmu, která listí zlikviduje, tak tam musíš mít jasně dané termíny… Jenže ty nevíš, kdy to listí opadá…
 
Zastupitelem jsi pořád. Pokud vím, máš na starosti akci „Zdravá šestka“. Co to je?
To je protidrogová prevence, týká se to především základních škol. Ale není to primárně jen o drogách. Je to obecně o patologickém chování, takže tam patří i šikana, gamblerství, kouření… Tenhle projekt rozjížděl už Pavel Bém. On je myslím docela expert na drogovou problematiku.
 
Taky o něm některá média občas spekulují, že je závislý na kokainu…
To se o něm traduje, jo? Ale je fakt, že to se říká o spoustě lidí.
 
V tvém případě se mluví jen o marihuaně…
A představ si, že já jsem si dal jointa naposledy před takovými šesti lety a vůbec na to nemám chuť! Když mi to někdo nabídne, zamotá se mi hlava a nemůžu ani souvisle mluvit. To sice nemůžu ani po pátém pivu… Ale my jsme prostě spíš národ zvyklý na alkohol. Marihuana mi prostě nedělá dobře. A člověče, cigarety mi vůbec nedělají dobře!
 
Ty jsi kouřil?
Občas jsem si dal cigaretu.
 
Už si vzpomínám. Na kongresu ODS, kde jsme se viděli poprvé. A tam tedy alkoholu bylo dost…
Ono na jakém kongresu se nepije, žejo…
 
Zmínil jsi Pavla Béma. Je to tvůj kamarád. Pozoruješ u něj, že by ho vysoká politika zdeformovala? To o něm říká hodně lidí…
Já se moc často nestýkám s lidmi – jak ty říkáš – z vysoké politiky. S Pavlem se stýkám, ale třeba v posledním roce jen málo. Pokud s ním ale mluvím, tak se bavíme úplně stejně jako před pěti nebo deseti lety. Je možné, že se mnou se baví jinak než s lidmi, kteří o něm tvrdí, že se změnil. Ale podle mě se nezměnil. A myslíš, že třeba já jsem se změnil?
 
Ne…
Já si myslím, že člověk se nemůže změnit.
 
Ale co třeba taková paranoia?
Tak je pravda, že to je mezi politiky obecně rozšířené. Já si ale myslím, že když někdo nemá důvod, tak by neměl být ani paranoidní. Kdyby mě někdo odposlouchával a sledoval, tak by mi to bylo stejně jedno, protože já nic špatného nedělám. Renato, prosím tě, já tam mám pacienta, jen mu skočím přeměřit tlak, on ho má prý vysokej… Za chvíli jsem zpátky.
 
Jak hodnotíš předsednictví a roli tvé ODS, jejímž jsi členem?
Moje ODS… Důvod, proč jsem vstoupil do ODS byl, že jsem za ODS kandidoval. A taky proto, že její program je mi blízký.
 
 
v tištěné Xantypě se dočtete více

text i foto Renata Kalenská

Letní XANTYPA 07-08/09 - výběr z článků

MAGDALENA DIETLOVÁ 07-08/09

Vážení a milí,dnešní letní a odlehčený editorial píšu paradoxně pod přímým dojmem loučení s WALDEMAREM MATUŠKOU. Chci jen říct, že pro mě je a navždy zůstane příkladem jedinečnosti ducha a charakteru. Kdekdo ho umí napodobit, originálu se ale nevyrovná nikdo… je dobře, že má syna.

Mirek Topolánek

Vítám v Xantypě – jak se vede bývalému českému premiérovi?Je to jako když jste v plném tréninku a vysadíte. Mám několik přátel, kteří po splnění náročného úkolu skončili na koronárce. Klasické abstinenční příznaky – chybí stres, chybí adrenalin, byl jsem zvyklý pracovat patnáct hodin denně. Ale člověk si musí naordinovat postupnou odvykací kůru, naráz to nejde. Přestal jsem kouřit ze dne na den. To šlo, tohle ale ne. Normálně pracuji, pracuji dost a snažím se umět odpočívat, což se mi zatím nedaří. Ale ten pocit, že musím neustále rozhodovat a jsem pořád pod tlakem, už mi přestal chybět. Už taky normálně spím.

Aňa Geislerová

Je za dvě minuty deset hodin, tedy dvě minuty zbývají do našeho setkání. Mám před sebou na malém mramorovém stolku kávu, černou, neslazenou, vodu bez bublin, diktafon – nezapnutý. Mám pečlivě ostříhané nehty, čistou košili a drahý nový svetr. Pokud se osmělím, mám v tašce pod stolem plechovou krabičku s čokoládovými bonbony. Čekám na ženu, slavnou herečku. Budu jí klást otázky, ona bude, doufám, odpovídat. Tramvaje mi křičí u ucha a já mám strach, protože ona to prý nedělá ráda. Ale když vidím, jak právě teď přichází, taková maličká, bledá za obrovskými slunečními brýlemi, vím, že i ona se asi bojí. Jsme na tom tedy stejně.

A pak tu nejsme a stejně svítá...

Zpěvák Karel Zich by 10. června letošního roku oslavil šedesátiny. A 13. července to bude již pět let, kdy nás zasáhla zpráva o jeho předčasném úmrtí ve vodách u korsických břehů. Pro jeho sestru Marii Bořek-Dohalskou, profesorku fonetiky na Univerzitě Karlově v Praze, to byla další rána osudu, která následovala tři týdny po náhlém skonu jejího manžela Václava, potomka hraběcího rodu Bořků-Dohalských z Dohalic. Právě s ní jsme se sešli, abychom zavzpomínali na muže, jehož hlas patřil k jednomu z nejpozoruhodnějších, které naše populární hudební scéna v uplynulém století poznala.

Tři dny, které otřásly světem

OuverturaMěsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.

Šustovi

Společně se veřejnosti představili na jedné z prvních, ještě předrevolučních výstav dnes už legendární skupiny Atika. Otce a syna stejného jména Jaroslav Šusta totiž vždy spojoval i zájem o stejné výtvarné obory, mezi které vedle architektury a interiéru patří především design nábytku. Tím, co oba rozděluje, je vlastně jen jiný charakter doby jejich profesionální kariéry.

Valdes – ráj velryb

Dva zálivy poloostrova Valdes – San José a Nuevo –, ležící v argentinské části Patagonie, jsou asi největší porodnicí velryb na světě. Konkrétně velryba jižní, za kterou jsme sem cestovali přes půl zeměkoule, našla v klidných zálivech své sezonní útočiště. Ještě před několika lety lovci decimovaná velryba se tu společně s dalšími vzácnými druhy dostala pod ochranná křídla UNESCA a Valdes se v roce 1999 stal přísně chráněnou přírodní rezervací.

Jakub Nepraš: Iluzionista

Jakub Nepraš, osmadvacetiletý absolvent Akademie výtvarných umění, tvoří v Praze, svou věž, prorůstající korunami stromů, má nedaleko Prahy. A jen letos už vystavoval v Paříži, New Yorku a nejnověji v Portu. Dveře do světa mu povětšinou otevírá padovsko-pražská kreativní galerie Vernon galeristky Moniky Burian. Jakub říká: „Někdy ani nechci být na své vernisáži, chci, aby mé věci žily samy, beze mne.“ Takže teď na něj na chvíli zapomeňte, prohlédněte si fotografie jeho děl, a až se vynadíváte, vraťte se k nám, abychom nahlédli do „iluzionistovy maringotky“.

Severní Korea za ostnatým drátem

O severokorejských jaderných zkouškách toho mnoho nevíme. Citlivé japonské seizmografy napřed zaznamenají umělé zemské otřesy na korejském poloostrově; pár hodin nato pchjongjangská televizní hlasatelka pyšně odkuňká zprávu o úspěšném provedení jaderného pokusu. Přesně tak se to odehrálo letošního 25. května.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
Letní XANTYPA 07-08/09

XANTYPA Letní číslo 07-08/09

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne