(Lukáš ani nečekal na první otázku…)
Ty čtyři děti, to je něco šíleného. Nejstarší Ema mladší využívá, navádí, je jako ten mafioso, co sám nevraždí, jen to řídí. Největší horor je večer. Některé děti jdou spát, některé ne. U nás nefungují žádné pravidelné hodiny na spánek. Kdo se unaví a usne vestoje, ten padne. Ráno je ale taháš do školky a ony nechtějí, protože šly spát pozdě… Jenže ty je dáš spát, zavřeš dveře… A řev. Otevřeš, zmlátíš je, zavřeš dveře… A řev.
Džamila Stehlíková by si tě podala…
No jo, ono je to sice blbý, mlátit je každý den, ale jinak se to nedá! Tak si vezmi třeba jen polední spánek. Je jasné, že ty starší ho přečkají. Ale ty mladší, pokud tu únavu natahujou, jsou pak hrozně protivné. Začnou řvát, chtějí bonbon, když ho dostanou, tak ho nechtějí… Takhle mi to vypráví Pavla, jinak já jsem dost v práci. Ale zažívám to taky. Třeba o víkendu.
Obdivuju tvoji ženu…
Někdy je to k nepřežití. Ty jsi zmínila Džamilu. To je pěkný. Jenže ty dětem něco řekneš jednou, podruhé, potřetí, řekneš jim to popáté… Mně je samozřejmě blbý přijít po pár dnech z práce a hned jim dát na zadek. Tak to víš, že se snažím jim ty věci trpělivě vysvětlit…
Máš někdy u svých dětí autoritu?
No… Samozřejmě asi mám. Pavla je okřikuje od rána do večera a ony už to ani nevnímají. Jednou jsem stál v obchodě ve frontě a Emě jsem řekl, že když nepřestane zlobit, přijde čert. Paní přede mnou se obrátila a houkla na mě: „Co si to dovolujete, takhle strašit děti čertama?“ Tak jsem jí odpověděl: „No a čím je mám jako strašit?“ Já už používám všechny možné pohádkové postavy.
Které fungují?
To je právě problém. Čerti fungujou jenom koncem listopadu a začátkem prosince. O Vánocích funguje Ježíšek, protože děti mají strach, že nedostanou dárky. Pak ještě fungujou narozeniny… Takhle v létě nefunguje nic. Dá se říct, že moje děti se bojí čertů, bouřky a tmy. Ale mám je vychovávat tím, že je budu pořád strašit? Někdo zavírá děti na hanbu. Ale když je zavřu ven, budou mít strach! Mně se nelíbí, když mají děti strach. Je to těžké.
Jak trestali rodiče tebe?
Já si to nepamatuju. Asi jsem byl hodnej. Určitě jsem byl hodnej!
Ale s tím mlácením jsi to stejně nemyslel tak docela vážně, viď?
Tak to víš, že ne. Jen se snažím naznačit, že někdy je to na hlavu. Řeknu ti příklad. Téměř každý den jezdím s dětmi na kole. Ale nejdříve musíme do tramvaje. A tak si představ, že nejdřív strčím do tramvaje nejmladšího Toníka, který sedí v sedačce na mém kole. Ostatní děti stojí samy na refýži. Pak opustím Toníka a letím nakládat kola ostatních dětí… No a ony mezitím, co já takhle lítám, jsou hodné a trpělivě čekají…
A vy jste chtěli tolik dětí?
Jak bych ti to vysvětlil, aby se to dalo napsat. Na tohle se mě ptá skoro každý, koho potkám. Dříve se mě všichni ptali, proč jsem prodal medaile, teď zase jestli jsem ty děti chtěl čtyři.
Tak se nediv. Boříš tady mýty o doktorech s nízkými platy, když uživíš pět lidí…
Já si ale nemyslím, že by to nějak souviselo. Jsou rodiny, které jsou docela – řekl bych – chudé, a mají těch dětí hodně… Známe ty komunity… A pak jsou zas dost bohatí lidé, kteří mají třeba jedno dítě. To není otázka peněz.
Jak tedy odpovídáš všem těm lidem, co se tě ptají, zda jsi chtěl čtyři děti?
No… V podstatě jsme se tomu nebránili.
Prožíváš narození dítěte jinak než před šesti lety?
Já si myslím, že to první dítě je zlomový bod v životě každého. Najednou se staráš o malého tvorečka, který je tvůj potomek…
A prožíval jsi strach stejně napoprvé jako napočtvrté?
No, je fakt, že u Emy jsme pokaždé, když spala víc hodin než normálně, chodili sledovat, jestli dýchá. Jestli se jí zvedá hrudníček. Ale ono to vlastně takhle bylo i u druhého, třetího… No a pak samozřejmě pořád stejný je strach, když je dítě nemocné. To uvidíš. Dítě má devětatřicet a najednou vypadá zchváceně… U dítěte je to ošklivé. A jsi téměř bezmocná…
Je některé z dětí po tobě?
Víš co, já svoji povahu tak úplně neznám. Já nevím, jak se vlastně chovám…
Připadá mi, že si s ničím hlavu neděláš, pořád máš dobrou náladu… Na druhou stranu mi jedna známá z radnice na Praze 6 říkala, že umíš taky pěkně vylítnout…
Vylítnout? To ne, to já právě neumím. Jinak, co se týče mých dětí, tak lidi samozřejmě říkají: „To je celej táta.“ Já sám ale nevím, kdo je víc po mně. Jestli Ema, nebo Toník…
A měl jsi tedy nějaké konflikty na radnici?
Tam moc kontroverzních témat za celou moji „kariéru“ neproběhlo. Prodávalo se tam pár bytů… Tedy asi sedm tisíc. Trochu kontroverzní bylo, když se hledala cena. Ale nikdy nedošlo k takovým hádkám, jaké vidíš mezi poslanci v parlamentu.
Splnila politika tvoje očekávání? Tedy já nevím, proč jsi tam šel, předpokládám ale, že „dělat něco dobrého pro lidi“, ne?
Já jsem neměl moc očekávání. My dva jsme spolu dělali dva rozhovory a jeden byl v době, kdy jsem kandidoval na radnici. A už tenkrát jsem ti vysvětloval, že to dělám kvůli tomu, že ODS znovu prohrála celostátní volby. To bylo v roce 2002. Já jsem v té době už asi dva roky nedělal vrcholový sport a chtěl jsem ODS podpořit. Ale nejen jako mediálně známá tvář na billboardech. Chtěl jsem je podporovat i tím, že pro ně budu něco dělat. Byl to trošku krok do neznáma, protože jsem s politikou neměl žádné zkušenosti. Já do té doby jen trochu dělal medicínu a sportoval. Ale v komunální politice nejde o tvorbu zákonů. Tam jde o to, jak má město fungovat, jestli se listí má uklízet až poté, co spadne, nebo ještě předtím…
Tak tohle jste doufám vyřešili…
Budeš se divit, ale i tohle byl problém. Když se dělá výběrové řízení na firmu, která listí zlikviduje, tak tam musíš mít jasně dané termíny… Jenže ty nevíš, kdy to listí opadá…
Zastupitelem jsi pořád. Pokud vím, máš na starosti akci „Zdravá šestka“. Co to je?
To je protidrogová prevence, týká se to především základních škol. Ale není to primárně jen o drogách. Je to obecně o patologickém chování, takže tam patří i šikana, gamblerství, kouření… Tenhle projekt rozjížděl už Pavel Bém. On je myslím docela expert na drogovou problematiku.
Taky o něm některá média občas spekulují, že je závislý na kokainu…
To se o něm traduje, jo? Ale je fakt, že to se říká o spoustě lidí.
V tvém případě se mluví jen o marihuaně…
A představ si, že já jsem si dal jointa naposledy před takovými šesti lety a vůbec na to nemám chuť! Když mi to někdo nabídne, zamotá se mi hlava a nemůžu ani souvisle mluvit. To sice nemůžu ani po pátém pivu… Ale my jsme prostě spíš národ zvyklý na alkohol. Marihuana mi prostě nedělá dobře. A člověče, cigarety mi vůbec nedělají dobře!
Ty jsi kouřil?
Občas jsem si dal cigaretu.
Už si vzpomínám. Na kongresu ODS, kde jsme se viděli poprvé. A tam tedy alkoholu bylo dost…
Ono na jakém kongresu se nepije, žejo…
Zmínil jsi Pavla Béma. Je to tvůj kamarád. Pozoruješ u něj, že by ho vysoká politika zdeformovala? To o něm říká hodně lidí…
Já se moc často nestýkám s lidmi – jak ty říkáš – z vysoké politiky. S Pavlem se stýkám, ale třeba v posledním roce jen málo. Pokud s ním ale mluvím, tak se bavíme úplně stejně jako před pěti nebo deseti lety. Je možné, že se mnou se baví jinak než s lidmi, kteří o něm tvrdí, že se změnil. Ale podle mě se nezměnil. A myslíš, že třeba já jsem se změnil?
Ne…
Já si myslím, že člověk se nemůže změnit.
Ale co třeba taková paranoia?
Tak je pravda, že to je mezi politiky obecně rozšířené. Já si ale myslím, že když někdo nemá důvod, tak by neměl být ani paranoidní. Kdyby mě někdo odposlouchával a sledoval, tak by mi to bylo stejně jedno, protože já nic špatného nedělám. Renato, prosím tě, já tam mám pacienta, jen mu skočím přeměřit tlak, on ho má prý vysokej… Za chvíli jsem zpátky.
Jak hodnotíš předsednictví a roli tvé ODS, jejímž jsi členem?
Moje ODS… Důvod, proč jsem vstoupil do ODS byl, že jsem za ODS kandidoval. A taky proto, že její program je mi blízký.
v tištěné Xantypě se dočtete více
