Herečka Pavla Beretová

Za deset minut se dokážu přeměnit z Mahuleny ve Víta Bártu

Herečka Pavla Beretová nastoupila po studiích na DAMU rovnou do Národního divadla, stala se nejmladší členkou činoherního souboru a od té doby vystupuje v hlavních rolích. Neostýchá se učit od zvířat a okouzlily ji knihy Julia Zeyera.

Pavla BeretováKrátce poté, co vás přijali do Národního divadla, jste začala vodit na zkoušky Kulicha – staforda z útulku. Jak se na to tvářili kolegové?
Řekli, že jsem se úplně zbláznila, protože takové zvíře nemohu zvládnout. Byl hodně přerostlý, měl obrovskou hlavu i tlamu a vážil pětačtyřicet kilo. Dnes uznávám, že jsem byla hodně naivní, když jsem si ho brala. Tito psi potřebují pevnou ruku zkušeného pejskaře. Já nikdy nechodila na cvičiště, ani jsem nečetla knihy o výchově psů. Všechno mě naučil až Kulich. Měl skvělou povahu a byl hodný, ale jakmile jsem polevila a neměla ho úplně pod kontrolou, dal mi to vyžrat. Ne zle, ale hned jsem věděla, že jsem udělala chybu. Když umřel a pořídila jsem si dalšího psa, dokázala jsem ho vycvičit za měsíc a poslouchá mě na slovo. V posledních letech jsou bojová plemena v módě. Když na ulici vidím lidi s takovým psem, dám se s nimi do řeči. Snažím se přesvědčit je, aby s ním pracovali, pořídit si takovou zbraň není legrace. A není to proto, že by ti psi byli zlí nebo záludní, ale přece jenom je rozdíl, jestli vás kousne jezevčík, nebo staford.

A čemu vás Kulich naučil? Podělte se o radu, jak vychovávat psa, která nepochází od kynologa, ale od staforda…
Psi jako zvířecí druh jsou stvořeni pro to, aby byli s lidmi. Brečím, když v útulcích vidím psy, kteří tu jsou pro nás a musejí tam být sami. Určitě jsou velmi nešťastní, protože nás nemohou obšťastňovat.
Pes od svého pána potřebuje řád a dělá mu to dobře. Jeho pán se o něj musí pravidelně starat, musí být pevný a nesmí si ze psa dělat kamaráda, nebo se mu dokonce podřizovat. Když je člověk chaotický a nezvládne svou roli, pes zvlčí. Musela jsem překonat svoji rozevlátost.

A co váš současný pes?
Teď mám Linu, které můj životní styl nečiní nejmenší potíže. Je to černá radostná festivalová směs s čírem na zádech. Asi pětkrát za den si řeknu, že jsem ráda, že mám zvíře. Četla jsem studii o vzniku závislosti na hlazení zvířecí srsti, prý se při tom do těla vyplavují návykové hormony.

Možná to je dědictví z dávných dob života v opičí tlupě, kdy hlazení srstnatých těl a vybírání parazitů utužovalo sounáležitost skupiny a kultivovalo vztahy…
Může to být nějaký atavismus. Zvířata nás hodně učí. Jdeme do parku a Lina se dokáže hodinu radovat z toho, že běhá. Mně by to dělalo úplně stejnou radost. Jenomže zrovna musím něco mačkat na mobilu, ladit diář nebo potřebuji číst nějakou chytrou literaturu, místo abych se proběhla, což by mi udělalo mnohem lépe.

Která role vás nejvíc těší?
Svým způsobem mám ráda všechny své role, ale na žádnou se netěším týden dopředu. Nejplnější jsem toho, co jsem hrála naposledy, a to jsou nyní role v představeních režiséra Wilsona. Ze starších představení ráda hraji Mahulenu, těší mě hostování v Dejvickém divadle v MODROVOUSOVI. Stále mě baví KAUZA SALÓMÉ a SVRBÍ.

Postava Salómé je mezi umělci velmi oblíbená. Zejména o začátku 20. století by se dalo říci, že kdo ji tehdy neztvárnil či nezobrazil, jako by ani nežil. Čím je tak přitažlivá?
Těžko říci, je tam poutavý tanec a veliká touha, žádostivost po krvi. V Rubínu zdůrazňujeme zvrácenost její rodiny, incestu a obrovského chtíče člověka, který má všechno a neví, co si ještě přát. Rodiče se Salómé odporně manipulují. Ze začátku nám to nedocházelo a mysleli jsme si, že hrajeme komedii. Až po dvaceti reprízách jsme si uvědomili, že se jedná o velmi temné představení.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě......

Ivan Větvička

XANTYPA 9/14 - výběr z článků

Skotské jezero Loch Lomond

Skotské jezero Loch Lomond

Oblast u skotského jezera Loch Lomond představuje úchvatné scenérie v končinách často zkrápěných deštěm. Lidé tu po staletí hospodařili a měnili krajinu a zvyky ke svým účelům. Působení přírodních, politických i ekonomických vlivů je u jezera patrné na každém kroku. Navíc chystané referendum (18. září 2014), zda Skostko setrvá v unii s Velkou Británií, nebo se po více než tři sta letech vymaní z království, přináší možná již neopakovatelnou historickou chvíli pro všechny obyvatele. Ať již demokratické rozhodnutí národa dopadne jakkoliv, s určitostí změní politickou krajinu a další aspekty života nejen zdejších lidí.

Nostalgický svět říčních lázní a plováren

Nostalgický svět říčních lázní a plováren

„Nic neosvěží fyzickou prací znavené tělo, anebo duševní námahou vyčerpané nervy tou měrou, jako říční koupel.“ Heslo průkopníků říčních lázní a plováren jako by nás přenášelo do knížky nebo filmu ROZMARNÉ LÉTO. Do časů pánů oblečených do pruhovaných plavek a dam vstupujících do vody s prostěradly cudně omotanými kolem těla, časů dřevěných mol a kabinek. Zlatá éra říčních lázní a plováren je nenávratně pryč, ale přece jen několik jich v takřka nezměněné podobě přežilo dodnes.

Výtvarník Marian Karel

Výtvarník Marian Karel

Marian Karel je už na první pohled sympaťák. A taky bohém. Málokdo by hádal, že je profesorem na ČVUT. Tento muž s dlouhými prošedivělými vlasy je však i světově uznávaným výtvarníkem, jehož proslavilo zejména sklo. Ačkoli, nejen sklo…

Hamburk, Paul a The Beatles

Hamburk, Paul a The Beatles

Každé město, které se rozprostírá na březích řeky, má velký půvab. Hanzovní Hamburk, druhé největší město v Německu, má nejen Labe, vlévající se do moře, ale také největší přístav v zemi, díky němuž je město nazýváno branou do světa. Kromě Labe, v některých místech tak širokého, že nedohlédnete na druhý břeh, město protkává říčka Alster a mnoho jejích romantických ramen a kanálů, jež se proplétají zástavbou a přímo v centru vytvářejí dvě jezera: Velký a Malý Alster. Hamburk se také může pyšnit jednou z největších německých univerzit. Přesto, že ve městě žije víc než milion sedm set tisíc obyvatel, každý, kdo ho navštívil, mi jistě dá za pravdu, že je toto zelené místo velice příjemné, jakoby stvořené s myšlenkou na to, aby se tu lidem žilo dobře. Nebudu dál popisovat malebná zákoutí, protože stojí za to zajet si do Hamburku a prohlédnout si ho třeba z velkých, po Labi plujících lodí, jež se staly místním běžným prostředkem městské hromadné dopravy, a nebo z kanoe či pramice, kterých proplouvá přírodními kanály i středem města bezspočet. Proto se Hamburku také říká německé Benátky. A jestliže do města na Labi opravdu zavítáte, určitě si nenechte ujít slavné nedělní rybářské trhy ve starobylém přístavu, kde můžete ochutnat všelijaké mořské lahůdky, zaručeně čerstvé. Ráda bych ale ještě upozornila na něco skutečně unikátního.

Zpěvačka a režisérka  Marta Kubišová a Olga Sommerová

Zpěvačka a režisérka Marta Kubišová a Olga Sommerová

Marta Kubišová – nezdolná bylina, kterou se normalizátorům nepodařilo zlomit, ani vyplít z československých hlav. Olga Sommerová – zdaleka viditelný aktivní vulkán. Vynikající ingredience k rozhovoru jsou připraveny. Záminka: MAGICKÝ HLAS REBELKY, právě dokončený dokument Olgy Sommerové o Martě Kubišové, který získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech Cenu diváků.

Štvanice

Štvanice

Již v desátém století začínají záznamy o vltavském ostrově (o velikosti 143 tisíc m²), přes který vedl brod spojující Staré Město Pražské s cizinou. Vedla tudy obchodní cesta a kupci přinášeli obyvatelům ostrova, převážně rybářům a převozníkům další zdroj obživy. Trvalejší zástavbě bránily časté povodně a v dobách válečných i pustošení způsobené nepřátelskými vojsky.

Šlehni si!

Šlehni si!

Jen si šlehni! Ze začátku to bude asi dost dobrý. Podle toho, co si šlehneš, spolkneš nebo co vykouříš, budeš mít neuvěřitelnou energii, všechno ti půjde líp, uděláš spoustu věcí, nebudeš skoro muset jíst, budeš bez zábran, neucítíš bolest nebo budeš vláčný, stát mimo realitu, zažiješ euforický stav, uvidíš podivné výjevy v psychedelických barvách, přeneseš se do dosud nepoznaných sfér; bude ti prostě fajn. Možná budeš jen zvracet. Tak jako tak, uděláš to znovu. Brzy ale nastane zlom. Pak poznáš, co je peklo. Budeš to muset mít za jakoukoliv cenu, staneš se štvancem, budeš se potácet světem jak Bludný Holanďan po moři, hnít za živa, ztratíš důstojnost, staneš se stínem člověka, kterým jsi kdysi byl.

Sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou semklo Západ proti Rusku

Polemika nad červencovým pádem malajského dopravního letadla na východní Ukrajině trochu připomínala zápletku literární prvotiny Michala Viewegha NÁZORY NA VRAŽDU. Podobně jako ve Vieweghově novele po spáchání zločinu v malém provinčním městě spřádá každá z postav vlastní teorii o tom, kdo je vrah, vynořovaly se po pádu civilního boeingu všechny možné i nemožné scénáře o tom, kdo by jej mohl mít na svědomí; přibližná shoda panovala pouze v samotném faktu sestřelení.

Sobotka šlape vodu, ale občas se napije. Babiš se sluní na matraci

Česká politika je teď velmi napínavá. Pětadvacet let po revoluci se ocitla ve stadiu zásadního přerodu. Ten má víc rovin. Tradiční strany soupeří se stranou-nestranou. V první fázi toho střetu má nestrana, jež je ale vlastně už normální stranou (ANO 2011) a sedí ve vládě, velkou výhodu. Stále ještě působí nově, ještě nějakou dobu může říkat „my“ a „vy“, přičemž ti „vy“ jsou mimo jiné koaliční sociální demokraté. Ta výhoda brzy skončí. A pak se uvidí, jestli jsou ti jiní opravdu jiní. (Vidíme to už dnes. Na posty si Andrej Babiš usazuje svoje lidi bez ohledu na jejich kvalifikaci. Stejně, jako to dělali ti před ním, třeba ODS.)

Co se děje… v Kalifornii

NOC A NADĚJE ARNOŠTA LUSTIGA je název setkání, jehož účastníci si ve dnech 4. – 6. září v kalifornském městě Auburn blízko San Franciska připomenou život a dílo světoznámého českého spisovatele. Pořádá je nezisková organizace Placerarts. V podtitulu stojí výzva: Nikdy nezapomeňme!

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/14

XANTYPA číslo 9/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne