Muzikant Filip Topol

Zítra se neuvidíme

Osud tomu chtěl: na osvěživých trzích při náměstí Jiřího z Poděbrad jsem potkal kamaráda Iva Pospíšila (DG-307, Classic Rock’n’roll Band a Garáž) a povídám: „Ivo, nevzpomeneš si, jak’s mě tím svým žlutým wartburgem kombi vezl kamsi za Kosoř, na nějakou usedlost s navýšeným přízemím, v němž byl obří prostor?“ „Skrz co?“ ptal se. „Skrz Psí vojáky, vole!“ Jeli jsme tenkrát na koncert model „hausmuzik“, slušněji řečeno, vnořili se do undergroundu druhé generace, ačkoli… „Nějak od „dé,“ vzpomněl si Ivo a poručil si svazek mrkve.

TopolMuselo to být někdy v roce 1984, kdy už jsem Filipa Topola, Jana Hazuku a Davida Skálu alespoň na dálku znal. Poprvé jsem viděl a slyšel Psí vojáky na (tuším) devátých Jazzových dnech v pražské košíkářské hale na Folimance na podzim roku 1979. Společně tam s punkovým Zikkuratem (Vilém Čok, Jiří Křivka) či Energií G vytvářeli jakousi oponenturu tehdejší tuzemské alternativní scéně vzešlé ze zappovských kořenů. Ač s čerstvými občanskými průkazy v kapse, zdáli se být velmi vyzrálí a díky neobvyklému klavírnímu zvuku také hodně výjimeční: The Dog Soldiers, příslušníci společnosti nejenské vojenské organizace (viz Dee Brown: MÉ SRDCE POHŘBĚTE U WOUNDED KNEE). Vybavuju si mocný a sugestivní refrén: „Národ Psích vojáků překročil řeku…“
„Ty začátky byly naprosto šílený,“ vzpomínal pak Filip. „Bubeník hrál na krabice a na kufry, baskytaru jsme vyrobili tak, že jsme struny španělky obalili provázkem. Hodně nás ovlivnil brácha (Jáchym Topol – pozn. aut.). Měli jsme tehdy s Viktorem Karlíkem a Janem Mynárikem takové hudební, básnické a výtvarné sdružení. Říkali jsme si viluizionisté a ta hudební složka se jmenovala PSYCHEDELICKÝ ŠTĚKOT. Pak Jáchym napsal text PSÍ VOJÁCI.“ Při vší úctě k rytmice, tehdy patnáctiletý Filip Topol (nar. 1965) byl jednoznačným vůdcem smečky.
Syn slavného dramatika Josefa Topola a Jiřiny Schulzové, vnuk spisovatele Karla Schulze (KÁMEN A BOLEST, PENÍZ Z NOCLEHÁRNY) a prasynovec operního pěvce Otakara Mařáka měl však svůj debut za sebou už o rok dřív. V roce 1978 vystoupil s bratrovými texty a s pomocí klavifonu (vypůjčeného od Plastiků) coby „one man show“ na třetím festivalu druhé kultury ve stodole na Hrádečku Václava Havla. „Na Psí vojáky mne poprvé upozornil Václav Havel, když mi vypravoval o PAŠIJÍCH (Plastic People je na Hrádečku předvedli poprvé), já byl tehdy ve vězení. Z pásku jsem Psí vojáky poslouchal očarovaný. Zcela zřejmě hotová kapela, s naprosto svébytnou poetikou. Říkal jsem si: jestli mají takhle ostrý start, co budou dělat, až jim bude třicet? Byl to imbosh art, zcela nepochybně. Ten termín (imbosh znamená „pěna u huby štvané zvěře“) jsme začali razit pro umění českého undergroundu – rozdílné v poetikách i intencích, ale naplněné stejnou naléhavostí. U Psích vojáků měla ta pěna barvu stříbra.“ (Ivan Martin Jirous, 1986)
Po Jazzových dnech pak vystoupili ještě v areálu zámecké zahrady ve Veltrusech (1981), kde předvedli BAROKO V ČECHÁCH, rozmáchlou epopej s Jáchymovým libretem. Přátelská a uvolněná atmosféra podpořila jedinečný zážitek. „Delegace“ Charty 77 (Dana Němcová, Ivan Martin Jirous) snad měla napovědět jakési vřazení Psích vojáků do „druhé vlny“ podzemních kapel, a zatímco státní bezpečnost si je vlastně takto zaškatulkovala, Filip to o pár let později vnímal jinak: „Nestojím o to být zařazen v undergroundu či nějakém overgroundu, hudba se děje přes všecky směry, zařazení či programy. Hudba létá vzduchem a je dobrá tehdy, když oslovuje lidi a hudebníky, kteří ji dělají. Pak je to dobrá hudba a je dobré ji dělat.“
Ačkoli o to nestál, bezpečnost ano: první výslech musel nezletilý Topol absolvovat za asistence maminky!

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.......

Vojtěch Lindaur

XANTYPA 9/13 - výběr z článků

Bydlet v oblacích nad Brooklynem

„V Brooklynu roste strom… Ať kamkoli padne jeho sémě, vzniká z něho strom, který se dere vzhůru, jako by chtěl až do oblak. Roste v oplocených parcelách a z opuštěných hromad odpadků. Vyrůstá z mřížoví nad průduchy sklepů. Je to jediný strom, který roste z betonu… Vydrží bez slunce, bez vody a zdánlivě i bez hlíny…“ Tak uvedla kdysi svůj román o strastiplných osudech přistěhovalců v Brooklynu americká spisovatelka Betty Smithová. Od těch dob se tu však všechno proměnilo k nepoznání. Hlavně v posledním destiletí se z této kdysi neutěšené čtvrti stala příjemná moderní městská část, které dokonce mnozí dávají přednost před Manhattanem.

Kolébka punku? Žádná Anglie, ale Peru

Kolébka punku? Žádná Anglie, ale Peru

Deset let před Sex Pistols v metropoli jihoamerické země křičela na pódiu skupina Los Saicos: „Rozmlátíme nádraží!“ Byli to nevědomí předchůdci punku: v slušňáckých košilích a bez číra.

Čertova Sázava

Čertova Sázava

České a moravské kraje jsou protkané pověstmi a legendami o čertech, bílých paních, urozených pánech a o zázračných skutcích svatých. Co kraj, to jiný příběh. Jedním ze zajímavých míst je město Sázava nad Sázavou, opředené tajemstvím a pyšnící se bohatou kulturní historií.

Vzhůru k výšinám

Vzhůru k výšinám

Tak se jmenuje rozsáhlá výstava o historii vzduchoplavby a balonového létání ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Balonový pilot a její spoluautor Vladimír Lacina (dalším je Tomáš Rezek z Národního technického muzea) měl v rámci vernisáže se svým balonem vzlétnout. Nevzlétl. Vítr byl příliš silný a nevypočitatelný. Protože pořád platí stará pravda: Kam vítr, tam balon. Možná se let povede jindy, výstava trvá do 28. října. Byla připravena k zakulacenému 230. výročí prvního startu balonu s lidskou posádkou 21. října roku 1783. Co se tehdy vlastně událo?

Výročí  Kamila Moučková

Výročí Kamila Moučková

Hlavní televizní zprávy četli v Evropě muži. Kamila Moučková začala tuto profesi vykonávat v roce 1956 jako první žena. Stala se jedním ze symbolů roku 1968, když hlásila zprávy o postupu okupačních, tzv. spřátelených armád, dokud ji sovětští vojáci nevyvedli z improvizovaného sklepního studia. Letos oslavila 85. narozeniny a převzala cenu Arnošta Lustiga.

Fotograf  Robert Vano

Fotograf Robert Vano

Je obdivuhodné, kolik energie a schopností se skrývá v tomto „malém velkém“ muži. Fotograf Robert Vano je pro mě ztělesněním amerického snu. Obrazem toho, co všechno dokáže odhodlání a víra jednoho člověka…

Zemanův tanec po ústavě

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) neutekly ani dva měsíce a žijeme v jiné zemi. Nejsilnější figurou se stal prezident Miloš Zeman. Ústavní zvyklosti prohlásil za „idiotský pojem“, vykašlal se na většinu v dolní komoře parlamentu (podepsaných 101 poslanců ODS, TOP 09 plus LIDEM) a jmenoval si svoji vládu. Něco takového neudělal ani Václav Klaus.
Miloši Zemanovi dalo ve druhém kole prezidentské volby hlas 2 717 405 voličů. To je grunt, ze kterého vychází, na který on i jeho lidé poukazují. Srovnávají ho s počtem volebních hlasů, které ve volbách dostávají politické strany. Vítězná ČSSD dostala v roce 2010 méně než polovinu, tedy celkem 1 155 267 hlasů, a pro zajímavost, Zemanovi zemanovci (SPOZ) dostali všeho všudy jen 226 527 hlasů.

Po arabském jaru nepřichází vytoužené léto

Rozbuškou tzv. arabského jara se stalo palachovské gesto pouličního prodavače zeleniny Muhamnada Buazizího, který se po zabavení svého vozíku a vah policisty upálil v prosinci 2010 před sídlem provinční vlády v tuniském městě Sidi Buzíd. Vlna protestů proti absenci občanských práv zaplavila Tunisko a rychle se šířila do dalších arabských zemí. Diktátoři, držící se v sedle nezřídka po mnoho desetiletí, začali padat jako zralé hrušky k zemi.

Co se děje… v New Yorku

Daniel Craig, který se pohybuje na stříbrných plátnech coby agent 007, vystoupí na prkna, co znamenají Broadwayi, a tedy svět. Spolu se svou manželkou ztvární manželský pár v divadelní hře nositele Nobelovy ceny Harolda Pintera PODVOD, jejímž tématem je nevěra. Craig se na scénu vrací po čtyřech letech, kdy spolu s Hughem Jackmanem stáli ve světle reflektorů ve hře STÁLÝ DÉŠŤ. PODVOD režíruje držitel Oscara Mike Nichols.

Co se děje… v Londýně

Nejnovější ročník snad nejprestižnější literární ceny pro anglicky píšící autory Man Booker Prize (financované investiční společností Man Booker) přinesl zápletku, která si sama o sobě zaslouží literární či filmové zpracování. Do širšího výběru dvanácti knížek nominovaných nakladateli se totiž nakonec dostal román irského autora Donala Ryana, když ho před skartací zachránila jistá Sarah Davis-Goffová, která byla v dublinském nakladatelství Lilliput Press na brigádě.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/13

XANTYPA Číslo 9/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne