Výročí Kamila Moučková

Charta je minulost

Hlavní televizní zprávy četli v Evropě muži. Kamila Moučková začala tuto profesi vykonávat v roce 1956 jako první žena. Stala se jedním ze symbolů roku 1968, když hlásila zprávy o postupu okupačních, tzv. spřátelených armád, dokud ji sovětští vojáci nevyvedli z improvizovaného sklepního studia. Letos oslavila 85. narozeniny a převzala cenu Arnošta Lustiga.

MoučkováJak byste se charakterizovala?
Lehčí otázku nemáte? Prokristapána, co mám říct?

Třeba jedno slovo…
Jsem normální člověk. Myslím si, že jsem spravedlivá, čestná a moc se nebojím. Jsem beran, dokážu se naštvat a vyrazit hlavou proti zdi.

Z vlastní rodiny jste věděla, co se člověku může stát, když se střetne s totalitní a okupační mocí. Když jste se rozhodla, že budete hlásit zprávy o obsazování naší země, docházelo vám, co přijde potom?
V ten moment jsem neváhala. Bylo mi jasné, že mě budou ve studiu potřebovat. A když ne, budu tam sedět na zadku a čekat, jestli ta potřeba nevznikne. Můj kolega, Richard Honzovič, byl v té době na dovolené, tak to spadlo celé na mě. Až později se mě šéfredaktor Televizních novin zeptal, zda chci pokračovat, přestože si to odneseme. Šla jsem do toho.
Dodnes se celá opupínkuji, když se mě v Praze nějaká Ruska zeptá, kde je Václavské náměstí. Říkám si, že ona za nic nemůže, ale ve mně to je jak v koze, Rusy nesnáším a nevěřím jim ani nos mezi očima.

A třináct let, kdy jste působila v režimem cenzurovaném zpravodajství, jste jim věřila?
Teď jste se mi dostal na tělo a není to příjemné. Je historický fakt, že jsem se narodila do komunistické rodiny. Můj tatínek (Vilém Nový – pozn. red.) zakládal KSČ na Vysočině. V našem bytě nějakou dobu bydlel i Klement Gotwald. Táta byl nesmírně vzdělaný, sečtělý a já mu věřila, když říkal, že komunismus nestrpí milionáře a zajistí, aby chudí nemuseli vybírat jídlo z popelnic. Neomlouvám se, tak jednoduše jsem to viděla, dokud otce „jeho“ komunisté nezavřeli na pět let. Teprve potom jsem začala brát rozum a pochybovat. V komunistické straně jsem však byla až do roku 1968. Táta byl už za první republiky vysoký komunistický funkcionář. Za války byl v Anglii, odkud ho v pětačtyřicátém povolali do Moskvy. Přijel s naší vládou do Košic a byl spoluautorem Košického vládního programu. Když se vrátil domů, položil přede mě na stůl červenou knížečku a hrdě řekl: ,,Od nynějška jsi členkou komunistické strany.“ Bylo mi sedmnáct. Dala jsem ji do šuplete a tam byla celá léta. Bez ní by mě do televize ani do rozhlasu nevzali.

V Československé televizi jste pracovala od počátku zpravodajského vysílání v roce 1956. Mohla byste popsat vývoj naší televize? Zkuste charakterizovat jednotlivé dekády, včetně těch, kdy jste na obrazovku nesměla…
Od začátku jsme byli pod dohledem Hlavní zprávy tiskového dozoru. Před zprávami přišel do studia pán z Ústředního výboru KSČ s velkým razítkem. Probral mi papíry, některé zprávy vyškrtl, jiné upravil. Tak to šlo až do osmašedesátého roku. Na jaře do studia přestali chodit pánové s razítkem a my si mohli dovolit neuvěřitelné věci.
Po srpnové okupaci se pán s razítkem vrátil a cenzuroval více než v padesátých letech. Zpravodajství bylo nejvíce okleštěno v letech 1970 až 1972.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.......

Ivan Větvička

XANTYPA 9/13 - výběr z článků

Bydlet v oblacích nad Brooklynem

„V Brooklynu roste strom… Ať kamkoli padne jeho sémě, vzniká z něho strom, který se dere vzhůru, jako by chtěl až do oblak. Roste v oplocených parcelách a z opuštěných hromad odpadků. Vyrůstá z mřížoví nad průduchy sklepů. Je to jediný strom, který roste z betonu… Vydrží bez slunce, bez vody a zdánlivě i bez hlíny…“ Tak uvedla kdysi svůj román o strastiplných osudech přistěhovalců v Brooklynu americká spisovatelka Betty Smithová. Od těch dob se tu však všechno proměnilo k nepoznání. Hlavně v posledním destiletí se z této kdysi neutěšené čtvrti stala příjemná moderní městská část, které dokonce mnozí dávají přednost před Manhattanem.

Kolébka punku? Žádná Anglie, ale Peru

Kolébka punku? Žádná Anglie, ale Peru

Deset let před Sex Pistols v metropoli jihoamerické země křičela na pódiu skupina Los Saicos: „Rozmlátíme nádraží!“ Byli to nevědomí předchůdci punku: v slušňáckých košilích a bez číra.

Čertova Sázava

Čertova Sázava

České a moravské kraje jsou protkané pověstmi a legendami o čertech, bílých paních, urozených pánech a o zázračných skutcích svatých. Co kraj, to jiný příběh. Jedním ze zajímavých míst je město Sázava nad Sázavou, opředené tajemstvím a pyšnící se bohatou kulturní historií.

Muzikant  Filip Topol

Muzikant Filip Topol

Osud tomu chtěl: na osvěživých trzích při náměstí Jiřího z Poděbrad jsem potkal kamaráda Iva Pospíšila (DG-307, Classic Rock’n’roll Band a Garáž) a povídám: „Ivo, nevzpomeneš si, jak’s mě tím svým žlutým wartburgem kombi vezl kamsi za Kosoř, na nějakou usedlost s navýšeným přízemím, v němž byl obří prostor?“ „Skrz co?“ ptal se. „Skrz Psí vojáky, vole!“ Jeli jsme tenkrát na koncert model „hausmuzik“, slušněji řečeno, vnořili se do undergroundu druhé generace, ačkoli… „Nějak od „dé,“ vzpomněl si Ivo a poručil si svazek mrkve.

Vzhůru k výšinám

Vzhůru k výšinám

Tak se jmenuje rozsáhlá výstava o historii vzduchoplavby a balonového létání ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Balonový pilot a její spoluautor Vladimír Lacina (dalším je Tomáš Rezek z Národního technického muzea) měl v rámci vernisáže se svým balonem vzlétnout. Nevzlétl. Vítr byl příliš silný a nevypočitatelný. Protože pořád platí stará pravda: Kam vítr, tam balon. Možná se let povede jindy, výstava trvá do 28. října. Byla připravena k zakulacenému 230. výročí prvního startu balonu s lidskou posádkou 21. října roku 1783. Co se tehdy vlastně událo?

Fotograf  Robert Vano

Fotograf Robert Vano

Je obdivuhodné, kolik energie a schopností se skrývá v tomto „malém velkém“ muži. Fotograf Robert Vano je pro mě ztělesněním amerického snu. Obrazem toho, co všechno dokáže odhodlání a víra jednoho člověka…

Zemanův tanec po ústavě

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) neutekly ani dva měsíce a žijeme v jiné zemi. Nejsilnější figurou se stal prezident Miloš Zeman. Ústavní zvyklosti prohlásil za „idiotský pojem“, vykašlal se na většinu v dolní komoře parlamentu (podepsaných 101 poslanců ODS, TOP 09 plus LIDEM) a jmenoval si svoji vládu. Něco takového neudělal ani Václav Klaus.
Miloši Zemanovi dalo ve druhém kole prezidentské volby hlas 2 717 405 voličů. To je grunt, ze kterého vychází, na který on i jeho lidé poukazují. Srovnávají ho s počtem volebních hlasů, které ve volbách dostávají politické strany. Vítězná ČSSD dostala v roce 2010 méně než polovinu, tedy celkem 1 155 267 hlasů, a pro zajímavost, Zemanovi zemanovci (SPOZ) dostali všeho všudy jen 226 527 hlasů.

Po arabském jaru nepřichází vytoužené léto

Rozbuškou tzv. arabského jara se stalo palachovské gesto pouličního prodavače zeleniny Muhamnada Buazizího, který se po zabavení svého vozíku a vah policisty upálil v prosinci 2010 před sídlem provinční vlády v tuniském městě Sidi Buzíd. Vlna protestů proti absenci občanských práv zaplavila Tunisko a rychle se šířila do dalších arabských zemí. Diktátoři, držící se v sedle nezřídka po mnoho desetiletí, začali padat jako zralé hrušky k zemi.

Co se děje… v New Yorku

Daniel Craig, který se pohybuje na stříbrných plátnech coby agent 007, vystoupí na prkna, co znamenají Broadwayi, a tedy svět. Spolu se svou manželkou ztvární manželský pár v divadelní hře nositele Nobelovy ceny Harolda Pintera PODVOD, jejímž tématem je nevěra. Craig se na scénu vrací po čtyřech letech, kdy spolu s Hughem Jackmanem stáli ve světle reflektorů ve hře STÁLÝ DÉŠŤ. PODVOD režíruje držitel Oscara Mike Nichols.

Co se děje… v Londýně

Nejnovější ročník snad nejprestižnější literární ceny pro anglicky píšící autory Man Booker Prize (financované investiční společností Man Booker) přinesl zápletku, která si sama o sobě zaslouží literární či filmové zpracování. Do širšího výběru dvanácti knížek nominovaných nakladateli se totiž nakonec dostal román irského autora Donala Ryana, když ho před skartací zachránila jistá Sarah Davis-Goffová, která byla v dublinském nakladatelství Lilliput Press na brigádě.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/13

XANTYPA Číslo 9/13

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne