VYVRHELOVÉ
ELFRIEDE JELINEKOVÁ
přeložila Jitka Jílková
(Mladá fronta, Praha)
Ti nejproslulejší rakouští spisovatelé věru nejsou ke své zemi milosrdní, spoluobčanům nic neodpouštějí, zejména jejich pobožnůstkářské pokrytectví je dráždí. Nesmiřují se s tím, že po prohrané válce nevyvodili morální odpovědnost za zločiny, nevyrovnali se s přežívajícím náckovstvím, a naopak se tvářili, jako by byli oběti. Jelineková se v době, kdy v Evropě začal narůstal individuální teror (Baader-Meinhofová), inspirovala skutečnou událostí, a na konci sedmdesátých let napsala příběh čtveřice nesmyslně rebelujících „vyvrhelů“, který patří k nejsilnějším odsudkům povahy rakouské společnosti. Anna a Reiner jsou dvojčata z rodiny esesáka, brutálního sadisty, který trpí společenským pádem. Válka ho připravila o nohu a pocit nadřazenosti, ten si vybíjí sadistickou nadvládou nad dětmi a zejména nad vlastní ženou. Sofie je „zpustošena blahobytem“ a postrádá cit. Všichni tři jsou gymnazisty, čtvrtý, Hans je urostlý, pohledný dělník, o něhož se obě dívky ucházejí. Anna sice uspěje, ale Hans touží po Sofii, větří její majetek. Co čtveřici spojuje, je zhnusení rodinou, společností. Projeví se to loupeží, brutálním násilím, jež postrádá důvod. Chladný cynismus je zaklet do přesvědčení, že násilí nemá mít důvod. Ale mýlil by se, kdo by považoval román jenom za chladnou společenskou kritiku, Jelineková je autorka nad jiné literárně a jazykově rafinovaná s vyvinutým smyslem pro ironii, humor, zpravidla černý.

JAKO KAŽDÝ ČLOVĚK
PHILIP ROTH
přeložil Miroslav Jindra
(Mladá fronta, Praha)
Poslední Rothovy romány jsou stále poutavé, téměř však monotematické: o stárnutí. Umírající zvíře – mizení sexu, aniž se ztratila touha, Duch odchází, zase stáří a neuskutečnitelná láska. Tentokrát celý hrdinův život, v práci vcelku uspokojující, ve vztazích ne docela trvanlivý, odehrává se vlastně ve vzpomínce. Na začátku pohřeb a na konci scéna, kdy hrdina příběhu vyhledá rodinný hrob a přihlíží hrobníkovi, jak zručně hloubí jámu. Mezitím vzpomínky: už prvním silným zážitkem byla operace v dětství, jež jako by předznamenala poslední období života, na něž se těšil: vypadne z reklamní agentury a bude konečně svobodně malovat. Jenomže to stáří! Zůstal sám, když si nevěrami zpackal nejkrásnější manželství, a pak ho předčasně začalo zrazovat zdraví – jedna operace za druhou, až po tu poslední. Jediný svazek, který mu vytrval, je láska dcery a vztah s bratrem. Jenomže i ten choroby zkalí: hlodá závist, bratr je nejen úspěšný, ale zdravý jako řípa. A tak hrdina rekapituluje, co v životě bylo krásné: samozřejmě dětství, pak naděje, vkládané do manželství, jež však vždy ztroskotala, druhá vzácná, podváděná žena, milostná dobrodružství, mořský příboj, v němž mu bylo tak dobře. Možná s takovým zalíbením a uspokojením sleduje hrobníkovu precizní práci: jako by tušil, že dno jámy je připraveno pro něho.

PRAHA OHROŽENÁ 1939 – 1945
PETER DEMETZ
přeložil Šimon Pellar
(Mladá fronta, Praha)
V podtitulu psáno: politika, kultura, vzpomínky. Autor knihy PRAHA ČERNÁ A ZLATÁ podstoupil „téměř neproveditelný pokus zkombinovat svědectví o pražské společnosti za protektorátu s výpovědí o tom, jak jsem tu dobu prožíval já sám“. V tom je však přitažlivost a půvab knihy: ověřitelná historie doby z pera vědce, a osobní svědectví, jež zahrnuje nejen vlastní, osobní příběh, ale život rodiny, rodu, z něhož vzešel. Obě linie knihy spolu souvisejí, dodávají jí na přesvědčivosti, protože za vyprávěnými dějinami stojí lidské osudy. Autor však přece jen respektuje veřejné a privátní už tím, že je graficky odděluje kurzivou. Říci, že kniha skýtá poznání, je málo: Demetz obnažuje mnohé jizvy, svědčí o zániku osobité společnosti a dává nově nahlédnout na dějiny, jež známe dobře jen zdánlivě.