Jako malá jezdívala občas s maminkou do Boleslavi. Všichni lidi v autobuse na ni byli laskaví a hodní. Pobíhala mezi nimi, chytala se jich za ruce, sahala jim do kapes, pusinkovala jejich zvířátka. Objevovala svět a začala vnímat, že jsou ještě jiní lidé, než jaké zná. Bydleli ve zvláštní vsi, která se jmenovala Srnčice, kde byl tatínek zaměstnaný v semenářské stanici. Byla to vlastně ohrazená velká zahrada, ve které stálo pár vil a správní budovy. A mezi nimi byly krechty, díry do země s velikánským poklopem, a v nich byla uschována řípa, aby nezmrzla. Vesnické paní v šátcích přebíraly řípu a Emma jako slušně vychovaná holčička jim říkala rukulíbám. Ony se jí posmívaly, a tak je neměla ráda. Cítila, že jejich vztah k ní je výsměšný. Na rozdíl od lidí v autobuse.
S divadlem se setkala poprvé, když jí bylo asi pět. Na náves přijelo loutkové divadlo. V neděli dopoledne se chystaly na představení, maminka se ale loudala, a tak šly se služkou napřed. Zasedly v první řadě. Vylezl kašpárek a zeptal se, jestli někdo umí básničku. Vyřítila se na jeviště, řekla jednu sloku a zapomněla, jak básnička pokračuje. Kašpárek jí řekl, ať si jde hačnout, a pohádka pokračovala dál. Mezitím dorazila už i maminka. Asi v polovině hry, když čarodějnice byla v plném boji, vzpomněla si Emmička, jak básnička pokračuje. Vytrhla se mamince, vytlačila čarodějnici do pozadí a donutila kašpárka, aby ji vyslechl. „Už jako malinká jsem kazila divadlo,“ říká se smíchem. Spojila s ním celý život. Nelituje. Byly doby, kdy to bylo jediné místo, kde se cítila svobodná. Ale kdyby si dnes mohla vybrat, byla by architektkou. Možná, že za posedlost divadlem zaplatila samotou. Ale dodneška ji neopustila touha ho zmoci, obětovat všechno. Umí být sama, nepropadá zoufalství, když jí týden nikdo nezavolá. Má plno knížek, které nepřečetla. Chtěla by knihy dočíst a zemřít. Měla by pocit, že co nakoupila, zužitkovala.
V dětství cítila, že má skvělé rodiče. Byli úžasní a hodní. Tatínek jí občas říkal věci, kterým nerozuměla. Třeba že svět je hrozný a musí se ho chopit biologové a chemici, aby z lidstva vymýtili predátorskou vlastnost. Tatínek byl chemik, a když jí tohle říkal, byl velmi mladý. Maminka byla přizpůsobivá, roztomilá, krásná, vtipná a žárlivá paní a byl s ní pěkný život. Když se jí narodil ještě syn, Emma bratra píchala špendlíkem do patičky a on strašně řval a jí se to ubližování líbilo. V životě si pak s bráchou a jeho dětmi „zbyli“.
V době dospívání pochopila, že soužití rodičů není tak jednoduché. Zaslechla, že tátovi se velmi líbí ženy, a byla to pravda. Jednou šla mamince naproti do práce a viděla ji, jak pláče v průjezdu. Když jí dnes má být hodně úzko na jevišti, vzpomene si na onu chvíli. Máma chodila do průjezdu, kde nikdo nebyl, držela se za břicho a kvílela. Emmu to strašně bolelo. Navíc nevěděla, co se děje. Jestli máma neumírá. Pak doma vzala kuchyňský nůž, vešla do koupelny, kde se táta holil, a oznámila mu, že ho zabije, protože je mamince nevěrný. Ale on se rozesmál. Řekl jí, že život je divný a že to tak chodí. Rodiče pak mívali krásné usmiřování. Když byl tatínek mamince nevěrný, přestala s ním mluvit. Zamkla se. Tatínek si uvědomil, že na jeho avantýry přišla, a začal strašně chválit oběd. Nosil pak kytky a maminka polevovala a byli spolu zase nějakou dobu šťastní. A vždycky, když se usmířili, maminka uvařila třeba plněnou kapsu a tatínek řekl, že je to nejlepší plněná kapsa na světě a maminka odemkla ložnici. Ale když začaly být k obědu šťouchané brambory, věděla Emma, že se zase něco děje. Mluvit o tom s maminkou se odhodlala, až když táta zemřel. Maminka hrozně trpěla, bylo jí padesát osm let. Emma se jí snažila zachraňovat a řekla: „Mami, nezoufej už tolik, vždyť ti byl celý život nevěrný. A jestli brečíš, že už není, uvědom si, že on si ten život nádherně užil.“ Nepřistoupila na to. Vytěsňovala realitu čím dál víc, a když byla stařičká (dožila se devadesáti tří let) pamatovala si ze života jen hezké věci. Nebylo jich zase tak moc, takže je po celých dvacet let, kdy žila u Emmy, stále opakovala.
Když onemocněla bratrova žena, věřila, že se uzdraví. Vždyť měli tři děti. Švagrová byla věřící a celá rodina také. To bylo zvlášť pro děti úlevné. Emma možná také věří v Boha, ale nevěří tomu, že když někdo dobrý zemře, odejde do ráje. Ale kdyby nějaký ráj byl, Mařenka by tam určitě byla. Její pohřeb byl pro Emmu silný a zvláštní. Synovec Jirka, který dělal ministranta, byl v kostele u oltáře u maminky a četl z evangelia. Vlastně to říkal zpaměti. Holčičky měly antické drdoly, byly černé, hubené, na sobě chudé kabátky a šťastně se usmívaly. Ani jeden z nich neplakal, stály tam tři nádherné, vyrovnané děti. K tomu je vedla maminka. Jediný, kdo byl zhroucený, byl její bratr. Nikdy předtím ho neviděla plakat. Emma taky plakala. Dojímaly ji děti. Hrdě se loučily s mámou a věděly, kam jde. Brácha se proměnil. Celý život byl kovboj, který výchovu nechával na Mařence. A když zemřela, stal se tátou i mámou. Pokusil se jim vynahradit, co mohl.
Jako mladá se nechtěla vdávat. Těžce se zamilovávala, stejně jako odmilovávala. A tatínek jí říkal, že láska je v podstatě pořád stejná, ať neblbne, a když se má s někým potkat, ať je to někdo, kdo jí může do života něco dát. Svými nároky z ní udělal náročnou a kritickou holku. A tak dívka se špatnou pověstí byla po mnoho let čistou pannou. Divoká, málokrát zamilovaná, nepoužitelná jako milenka bez lásky, ulpívavá, nešťastná. Taky nedůvěřivá. Bylo jí třicet šest let, když potkala „alchymistu“. Často o něm slyšela vyprávět a měla o něm nejhorší mínění. Potkala ho u kamaráda na chalupě. Místo představy náfuky a playboye tam stál nádherný, zelenooký, černovlasý kluk v odrbaném svetru, který hrál volejbal. První večer řekl, že si ji vezme. Odpověděla: „Prima, 12. října hraju v Kašperských Horách, tak tam.“ Odjela, párkrát se viděli, byla s ním neskutečná legrace. Donutil ji, že si ho 12. října v Kašperských Horách opravdu vzala. Pak všem vykládal, že ho uhnala. Když jí na úřadě řekli „nevěsto“ a jemu „novomanželi“, dostala záchvat smíchu. Omluvně pronesl: „Nezlobte se na ni, není nejmladší a vdává se poprvé.“ Do poslední chvíle si nebyla jistá, jestli svatbu myslí vážně. Takže jela v džínách, šaty schované v tašce. Převlékala se na záchodě. První člověk, s nímž bylo milování, jako když ukrojíš chleba. Čekala dítě. Jen chvíli. Nezhroutila se, nenapadlo ji, že to není šance první, ale poslední. Byli spolu deset let. Dlouhá nemoc byla strašná, prázdno po jeho smrti nepřipustila. Hrála v Mostě, on byl v Praze, neustále za sebou dojížděli. Měla pocit, že až budou staří, všechno si řeknou. Že zemřel, věděla dřív, než jí to zavolali. Od té doby ví, kdy je vedle ní a kdy ne. Není schopná ho propustit. Ale je přesvědčená, že on je s ní dobrovolně, že ho nedrží násilím. Oba s bratrem přišli o své partnery. Ale ona na rozdíl od něj zůstala bez dětí. Je přesvědčená, že kdyby měla dítě, nechala by muže odejít. Měla by pro koho žít. Jsou chvíle, kdy se jí stýská po dítěti, které nemá.
Když zůstala sama, vzala si k sobě maminku. Maminka měla pěkné stáří. Emma ji nádherně ošetřovala. A i když maminka „zlobila“, snažila se. Měla ji moc ráda. Maminka nikdy nikoho nepomluvila. „A někdy až na mne měla všechny lidi ráda,“ říká Emma. Jednou spěchala na představení, zavřela dveře, uvědomila si, že něco zapomněla, rychle zase otevřela a slyšela maminku, jak říká: „Kráva.“ Jak už byla stařičká, byla trošku sebestředná. Když bylo Emmě šedesát, spolu to doma oslavovaly, a když šly spát, ptá se Emma: „Maminko, líbily se ti moje narozeniny?“ A maminka překvapeně odpověděla: „To byly tvoje? Já myslela, že jsou moje.“ A jistě si myslela i to, že je jí šedesát. Emma s ní měla trpělivost, ale zároveň ji někdy neposlouchala. Nechala ji povídat, všechno už znala, jen občas vylezla z ulity a prohodila: „Já vím, mami.“ Byla na ni hodná, a zároveň se styděla, že ji odbývá. Poslední chvilka byla nádherná. Držela ji za ruku a ona najednou začala jinak dýchat, dýchala čím dál míň… Emma vůbec nebrečela a vůbec jí nebylo strašně. Maminka byla teploučká, laskavá a krásná jako nikdy.
Je herečka, ale má potřebu vyjadřovat se ještě jinak. Bratr jí postavil pec na vypalování obrázků ze smaltu. Jako výtvarnice se občas marně snaží namalovat ten velký, kulatý strom plný jeřabin před jejím dětským oknem.
Nedokáže říct, jestli má život naplněný. Strašně dlouho tenhle život chtěla. Někdy má ovšem pocit, že někde něco hrozně zkazila. Jedna z jejich současných postav, kterou hraje, ale říká: „Já chci bubnovat špatně. Já chci bubnovat, jak bubnuju já!“