Říkejte si se mnou
Tvorba pro děti tvoří velmi významnou část Hrubínova díla. První ze svých říkadel – těchto „prabásní pro děti“ – začal psát po narození dcery Jitky (1940). Básník Josef Hiršal vzpomínal: „Doba byla konjunktuře příznivá. Někteří majitelé tiskáren měli vydavatelské koncese a přišli na to, že mohou velmi vydělat na dětských knížkách. Byl po nich přímo hlad. Tradovalo se, že vydavatel Chvojka dal Hrubínovi za text k leporelu anglickou látku na šaty.“ Hrubínovým inspiračním zdrojem se stala národní říkadla. Poezii pro děti se nejvíc věnoval za války, pak v letech 1945 až 1948 v legendární Mateřídoušce a také během své nucené básnické odmlky mezi lety 1948 až 1956.
Láska a smrt
František Hrubín se narodil 17. září 1910 jako první dítě stavitele Františka Hrubína a jeho ženy Anny, rozené Novotné. Ač rodákem z pražských Vinohrad, stalo se nejvnitřnější krajinou jeho dětství i poezie okolí posázavských Lešan, rodiště matky, která se sem s Františkem a jeho o dva roky mladším bratrem Josefem přestěhovala v době první světové války, zatímco otec sloužil císaři na italské frontě. Pro budoucího básníka bylo setkání s krajem mezi Vltavou a Sázavou, který od té doby nazýval „rodným“, určující. Spolu s vypravováním „víl a čarodějů“, jimiž se pro něj stali dědeček Jan Novotný, který jej okouzloval svou venkovskou šikovností, ukrajinský zajatec Filip, údajně rozumějící řeči všech živých tvorů, a především vdova Adamová, jež otevírala užaslým posluchačům cestu do říše pohádek a zázraků: „Z obyčejné světnice umí vykouzlit zámek ze samých věžiček s tajemnými komůrkami, a když se jí zachce, z černých koutů malé síně vyroste rázem tak hustý les, že by se v něm ani sto myslivců nevyznalo, dno kamenné stoupy na zápraží se propadne do stosáhové hloubky a po provaze spleteném z vlasů princezen spouštějí se dolů krásní rytíři.“
V Lešanech začal František chodit do obecné školy, po šesti letech odešel už coby student do rodné Prahy. Do Lešan se však celý život vracel, prožil zde i iniciační erotický vztah a setkání se smrtí; k těmto zážitkům se vrátil téměř o třicet let později ve své snad nejznámější skladbě ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1962).
Básníkem
V Praze prošel František několika gymnázii, po přerušení studia, kdy ošetřoval dědečka Josefa raněného mrtvicí, maturoval v roce 1932. Další studium zahájil abiturientským kursem obchodní akademie, pak přešel na právnickou fakultu a odtud, snad na popud svého přítele a později životopisce Josefa Strnadela, na fakultu filozofickou, kde působila řada vynikajících osobností včetně F. X. Šaldy. O několik měsíců dříve jej František Halas, jen o devět let starší, ale v té době již známý básník a příznivec začínajících poetů, uvedl do umělecké společnosti scházející se v Národní kavárně. Halas patřil v následujících letech k Hrubínovým básníkům nejmilovanějším. Mezi jeho další „literární lásky“ patřili především Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Josef Hora a francouzský prokletý básník Paul Verlaine, jehož dílo překládal (prý s nikdy nepřiznanou pomocí Václava Černého) i parafrázoval ve vlastních básních.
Vstupovat na literární kolbiště počátkem třicátých let nebylo jistě snadné, pole v té době opanovala generace Devětsilu se svým poetismem, ale atmosféra jejich veršů se pod vlivem doby pomalu začínala měnit. Bezstarostné eskapády podivuhodných kouzelníků opěvujících všechny krásy světa začíná prostupovat temná nota. Jen v roce 1930 vycházejí tři básnické sbírky, v jejichž názvu se objevuje slovo smrt: Zahradníčkovo POKUŠENÍ SMRTI, KOHOUT PLAŠÍ SMRT Františka Halase a TRIUMF SMRTI Vladimíra Holana. Vědomí smrti a zvláštní melancholie budou prostupovat i prvními básnickými sbírkami Františka Hrubína.
V konkurenci nových sbírek Halasových, Seifertových, Holanových a Nezvalových obstála prvotina třiadvacetiletého Hrubína přinejmenším se ctí. Sám F. X. Šalda přivítal v jejím autorovi „nevšední talent, něco velmi ryzího, nepokaženého posud řemeslnou básnickou rétorikou ať té neb oné ražby“, „tichého extatika, který vidí, co uniká jiným“.
Země po polednách
„Den slunečný se zavřel do netřesku, / pták temně rozplynul se, sotva hles, / je po polednách a pod bičem blesků / mdlá stáda vesnic k stříži táhnou dnes. / Duněním kroků pradávného žháře / zachvěla se zápraží kamenná, nejstarší strom si vzpomněl na štěpaře / při prvním blesku, lásko plamenná.“
Hrubínova obraznost je od prvních sbírek vystavěna na vědomí protikladů: života a smrti, výšky nebes a hlubin země, živých a mrtvých, dne a noci, skutečnosti a snu, okouzlení a hrůzy. Radostné obrazy venkovské krajiny a erotické lásky k ženě jsou střídány téměř apokalyptickými vizemi. Ve třetí sbírce ZEMĚ PO POLEDNÁCH (1937) se objevují i vysloveně křesťanské motivy hříchu a odpuštění, viny a vykoupení, pokory a hledání metafyzické jistoty. Jak se třicátá léta chýlí ke svému konci a atmosféra houstne a těžkne, jásavé barvy poledne se vzdalují a zvolna nastává noc.
Jobova noc
„Prastará metafora venkova:/ celou noc hřmí a celou noc se blýská,/ běsové si nás prohlížejí z blízka./ Té noci se říká noc Jobova./ Jobova noc,/ Jobova noc…“
Václav Černý ve svých pamětech vzpomíná na Churchillův výrok, že nikdy v historii nevděčil větší počet lidí za záchranu své svobody a důstojnosti menšímu počtu jednotlivců, než v době druhé světové války. Ačkoliv si Češi rádi připomínají své spisovatele za války vězněné či popravené, fakt je ten, že řada spisovatelů v této době tvořila a část své produkce mohla i oficiálně – byť po určitých „hrátkách“ s cenzurou, které připomíná například Jaroslav Seifert ve VŠECH KRÁSÁCH SVĚTA – vydávat.
Hrubínovi kromě doprovodných veršů k obrazům Maxe Švabinského POLEDNE (1943) a textů pro děti (ŘÍKEJTE SI SE MNOU,1941) vycházejí sbírky VČELÍ PLÁST(1940), ZEMĚ SUDIČKA (1941), CIKÁDY (1943), MÁVNUTÍ KŘÍDEL (1944). Z pochopitelných důvodů nevyšly verše, které vznikaly v úzkostných dobách bojů o Stalingrad a které se těsně po konci války staly součástí sbírky JOBOVA NOC.
„Ihned po pátém, ale hlavně pak po devátém květnu se básníci rozezpívali,“ napsal Josef Hiršal. Literární historik Miloš Pohorský však upozorňuje, že v těchto hektických dnech říkají víceméně všichni básníci prakticky totéž. Vzdávají hold Rudé armádě-Osvoboditelce, oslavují porážku nacismu, jásají nad skončením doby temna. Úroveň těchto aktuálních veršů je pochopitelně kolísavá. I František Hrubín se přidal k mnohohlasému chóru rozměrnou básní PRAŽSKÝ MÁJ. Dobová kritika ji příliš neocenila, Hrubín však později své verše obhajoval a při vzpomínce na květnové dny napsal: „Nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby. Z prsou se nám odvalila naráz tíha.“
Dne 21. června 1945 umírá básník Josef Hora. Euforické dojmy z konce války i smutek nad smrtí přítele se promítly do Hrubínovy skladby-manifestu JOBOVA NOC, kterou napsal na žádost E. F. Buriana (jenž se právě vrátil z koncentračního tábora) pro jeho D46. To ji poprvé uvedlo 11. září 1946. Skladba byla komponována tak, aby byla vhodná pro jevištní přednes v Burianově režijním pojetí, pro nás dnes již těžko představitelném. Podle vzpomínek pamětníků účinkoval osmatřicetičlenný voiceband se čtyřmi sólisty i houslovým sólem a dvěma klavíry, nad jevištěm byl červený nápis „Učiňme z češtiny světový jazyk“, a hlavním znakem této „nejvýznamnější kulturně politické události prvního poválečného roku“ byl patos. Komunistický redaktor Jiří Hájek recenzoval JOBOVU NOC v Rudém právu jako soud nad vším úpadkovým a odumřelým v kultuře starého světa a vyznání víry v novou kulturu a v novou poezii rostoucí ze života osvobozených lidských mas a národů. V této sbírce (jméno Job lze vykládat též jako opak slova boj: „A Job je opravdu opakem boje, je zbabělá nečinnost sama. Nerozhodnost a váhavost. Otrávené nenadšení,“ napsal sám Hrubín) se objevuje i nový význam toho, co znamená „býti básníkem“: nikoliv již básník včerejška, ale básník nový, politicky angažovaný, bojující o nový, lepší, rozumějme komunistický svět. „V každém z nás je v nerozhodných chvílích přítomen Job. V době války nám šel v patách, ukňučený, ustrašený, sám strach o psí život, jehož páteří je bič, na ohnivém obzoru se míhal jeho stín – a my viděli, jak bere poslední židli pod přítelem, jak mu rve poslední lžíci od úst, jen aby on žil a živořil. V dobách míru je Job všechno to otrávené, to nevděčné, to nevěřící, to bezpáteřní. Job je choroba, která zachvátila svět, má povahu rakovinnou, je to nemoc, která v nás dusí nadšení, jež sotva vzplálo. Zbavme navždy naše společenství Jobů! Buďme ve střehu i tam, kde nám Job podává ruku v masce umění a kultury, buďme ve střehu pro naše děti a pro spravedlivější a lidštější svět.“
V roce 1948 se měl takový svět zrodit ve „Vítězném únoru“. Namísto toho se postupně rodí svět politického teroru, likvidace ideových nepřátel nového režimu, mezi nimiž nechybějí ani jména umělců nekomunistických i komunistických.
Hrubínovo jméno se objeví v neblaze proslulém referátu TŘICET LET BOJŮ ZA ČESKOU PROLETÁŘSKOU POEZII, který přečetl na ustavujícím sjezdu Svazu československých spisovatelů 22. ledna 1950 jeho autor Ladislav Štoll. V době politických procesů, kdy mohla nepříznivá literární kritika působit jako svého druhu politický ortel, znějí slova jednoho z tehdejších hlavních kulturních ideologů KSČ obzvláště temně: „Starý svět se nevzdává a jeho svody a infekce stále ještě působí. Proto i v naší pokvětnové poezii můžeme pozorovat proces dramatického zápasu, v němž znovu podléhají ti, kdo se v prvních pokvětnových dnech pod hlubokým dojmem historických událostí zdánlivě zbavili kletby minulosti. Mezi ně patří na prvním místě Hrubín a Holan.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě..... která vychází 31.8.2010
