Proč se nerada fotografujete?
Fotografování mi nebylo nikdy příjemné. Fotograf přijížděl ve sváteční dny do naší vísky. Matka mě česala. Myslím, že ty snímky mluví více o ní než o mně. Když například na nich mám křivou pěšinku, ale oba copy začínají ve stejné výši, vím, že otec předchozího dne byl pouze podnapilý. Na jiných mám pěšinku rovnou a copy souměrné. To se otec vrátil domů střízlivý. Tehdy mě matka dovedla dokonce mít ráda. Ale takových snímků je málo. Česala mě a často plakala.
A vy s ní?
Ano, ač důvod byl jiný. Ona plakala kvůli muži opilci. Já, protože jsem chtěla mít mámu. Byla jsem pro ni něčím druhořadým. Posílala mě na půdu do udírny. Dávala mi velký nůž a kázala odkrojit kus šunky. Stoupala jsem po schodech a myslela si: proč se nebojí, že se zmrzačím. Občas jsem zůstávala na půdě dlouho, doufala jsem, že ji bude zajímat, proč se nevracím. Ale nikdy se o to nezajímala. Když jsem pak stanula v kuchyňských dveřích, beze slova ode mě vzala šunku a nůž. Nemohla jsem tehdy pochopit, proč patřím zrovna matce a otci, kteří nedovedou být mými rodiči. Zplodil mě esesák, jenž se vrátil domů po druhé světové válce.
„A přišla jsem na stalinský svět“, jak často opakujete…
Narodila jsem se v roce, v němž Stalin umřel. V německé vesničce v rumunském Banátu. Otec bral válku jako největší dobrodružství svého života. Když byl opilý, zpíval nacistické písně. Pamatuji si jeho nablýskané boty. Vždy, než vyšel z domu, plival na ně a roztíral slinu klůckem. Později, když jsem studovala na gymnáziu v Temešváru, přečetla jsem si o drilu v jednotkách SS. Četla jsem Paula Celana, jeho báseň o Osvětimi FUGA SMRTI, hleděla jsem na svého otce plivajícího na boty a myslela si: naučil se to u nacistů. Šel na vojnu, jakmile mu bylo sedmnáct let, sloužil u SS. Když mně bylo sedmnáct, došlo mi, že jsem ve stejné situaci, v diktatuře.
Socialismus vás připravil o majetek…
Můj dědeček měl do roku 1945 pole kolem vsi. Obchodoval obilím a koloniálním zbožím. Po vyvlastnění obývala třígenerační rodina – on, žena, dcera, zeť a já – dva pokoje. Otec po válce jako Němec nemohl téměř nic dělat, skončil jako řidič náklaďáku. Když umřel, dostala jsem od ošetřovatelky jeho zubní protézu a brýle. Když má přítelkyně zahynula při zemětřesení v Bukurešti, její bratr mi dal její šaty. Chtěl, abych je nosila. Tehdy jsem pochopila, že předměty vždy přežijí lidi.
Během studií jste se svázala s literárním sdružení Aktionsgruppe Banat…
Ale nepatřila jsem k němu, ještě jsem nepsala, pouze jsem se s nimi přátelila. Lídr skupiny Richard Wagner se stal později mým mužem. Skupina přerušila činnost pod tlakem Securitate (rumunská Státní bezpečnost – pozn. red.) v roce 1975. V šedesátých letech v Bukurešti působil Goethe Institut. Půjčovali jsme si knihy a četli vše, co v té době vycházelo v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Když jsme nemohli nic změnit, chtěli jsme aspoň vědět, co se děje.
To se Securitate nemohlo líbit…
Už to, že jsme mluvili německy, se jim zdálo nebezpečné. Předvolávali nás k výslechům. Po nich jsme vymýšleli, jak kličkovat mezi slovy, abychom nenamočili druhé. Všude v pokojích byly odposlechy. Než jsme vyšli z domu, kladli jsme na kliky, rukojeti dveří od skříní, do zásuvek a do regálů na knihy vlas. Pokud chyběl, bylo to znamení, že zásuvky, dopisy, knihy otevřeli. Všudypřítomná tísnívá atmosféra, strach. Když mi bylo dvacet let, koupila jsem si kolo. Při výslechu vyšetřující důstojník utrousil: „Na cestách se přihodí nehody.“ Několik hodin nato mě porazil náklaďák.
Po studiích, v roce 1976, vás poslali na sever, k hranici s Moldavskem…
Přidělili mi tam pracovní místo. Kdybych ho nepřijala, musela bych vrátit peníze za studia. Dostala jsem se do školy v malé vesničce. Chovali se zde ke mně nepřátelsky. To, že jsem odmítla udělat rozbor básně o Ceauşescovi nebo neplatila odborářský příspěvěk, vedlo k tomu, že učitelé nenáviděli mě, nikoliv systém. Nikdo nechtěl být přistižen, že se mnou mluví. V roce 1973 jsem začala pracovat v továrně v Temešváru. Ředitel byl kdysi novinářem, znala jsem ho ze studentské praxe v redakci, zaměstnal mě. Začala jsem překládat návody na obsluhu hydraulických lisů. Dodnes si pamatuji na svačiny ve fabrice. Ale tehdy jsme v Rumunsku cítili hlad nejen v žaludku. Cítili jsme hlad po větách a gestech, hlasitém mluvení. Smíchu, rámusu, jenž činí život životem. A po lásce. Každý toužil po blízkosti. Věřili jsme, že láska nás může ochránit. Že když budeme milovat, přestaneme být nikým. Myslím, že láska tehdy nahrazovala svobodu.
Za Ceauşesca byla antikoncepce zakázána, pilulky také. Ženě muselo být přes pětačtyřicet let nebo porodit pět dětí, aby jí dovolili přerušit těhotenství. Sama jsem podstoupila potrat dvakrát. Nešlo to na klinice, neboť tam byli lékaři propojeni s estébáky. Na podnikové toaletě mi kolegyně z práce strčila do dělohy plastovou bužírku od drátu. Musela jsem ji nosit tři dny. Její druhý konec byl přilepen ke stehnu. Chodila jsem v sukni, abych zajistila přívod vzduchu do dělohy. Podruhé mi kolegyně přinesla pouze bužírku. Zbytek jsem udělala sama.
Proč jste nechtěla mít děti?
Věděla jsem, že kvůli nim mě bude moci Securitate vydírat, že je budou moci potrestat pouze proto, že já jsem něco udělala. Ale snad bych stejně nechtěla mít děti, nevím. Těhotenství se mi vždy zdálo hrozné.
V továrně jste napsala první knížku – NÍŽINY…
V kanceláři, ve společnosti několika osob, mezi překládáním. Vstávala jsem v pět ráno, v půl sedmé jsem byla ve fabrice. „Fachčili“ jsme také o sobotách a nedělích. Dodnes, když píši, potřebuji rámus všedního dne. V práci jsem psala ručně, pak to přepisovala doma na stroji na papír ukradený v továrně. Stroj jsem dostala ke svatbě od švagra z Německa. Psací stroje byly registrovány u tajné policie. Jednou ročně jsme jej museli zanést na úřad ke kontrole, vysvětlit znovu, na co jej potřebujeme a kdo má k němu přístup.
NÍŽINY ležely čtyři roky ve vydavatelství…
A čtyřikrát byly, jak říkali, redigovány. Neustále jsem dostávala nový soupis toho, co je nutné vyškrtnout. Například slovo „zavazadlo“ – asociace s emigrací nebo „břicho“ – neslušné. Když knížka v roce 1982 konečně vyšla, byla tak „přeoraná“, že se mi stala lhostejnou. Teprve o dva roky později ji vydali v Německu v původní verzi.
Vylíčila jste v ní dětství ve švábské vísce…
Je to víska obývaná německou menšinou, se zkostnatělou strukturou, v pozadí nestrávený národní socialismus. Po vydání knížky mámu tahali po výsleších, rolníci z družstva s ní nechtěli jezdit traktorem. Nakonec matka přijela do Bukurešti a prosila: „Nech vesnici na pokoji, nemůžeš psát o něčem jiném? Já tam musím žít, ty ne.“ Když jsem se tam po letech podívala, lidé ze vsi na mě plivali.
Jednoho dne se u vás ohlásila Securitate…
Přišli párkrát do fabriky. Řekli, že mám podepsat spolupráci. Poprvé vyhrožovali propuštěním z práce, smrtí. Podruhé byli přátelštější. Pokoušeli se mě přesvědčit, jakou bych byla úžasnou pozorovatelkou lidí a života. Potřetí začali diktovat: „Já, Herta Müllerová, se zavazuji, že nikomu, bez ohledu na příbuzenství…“ Odmítla jsem.
Po několika dnech mě přeložili do jiné kanceláře. Nařídili mi rýsovat kolonky do výkazů. Dělala jsem to osm hodin denně. Pak mě nevpustili dovnitř. Sedala jsem na schodech na chodbě a tam jsem se snažila pracovat. Kdybych to neudělala, vyrazili by mne za to, že jsem nepřišla do práce. Ale posléze způsob našli – usoudili, že mé místo je nadbytečné. Bylo mi dvacet šest let, byla jsem bez peněz, musela jsem platit splátky za lednici, koberec, nábytek, byt. A především, chtěla jsem pracovat. Po svém vyhazovu jsem učila němčinu dvě děti mistra z temešvárské továrny. Ale Státní bezpečnost jej varovala, že jsem nepřítelem státu, tak se mne zbavil. A tak to šlo dál. Tehdy jsem se začala flákat po městě a krást v obchodech. Kradla jsem státu, protože ten mi kradl život.
„Předvolali mě. Čtvrtek, přesně v deset.“ Tak začíná váš román DNES BYCH SEBE RADĚJI NEPOTKALA…
Ano, předvolávali mě. Často. A ponižovali. Začala jsem nosit v kabelce malý ručník, zubní kartáček a pastu. Vzteklý vyšetřovatel mě nazýval hovnem, smetím, příživníkem, čubkou. Když byl v lepší náladě, byla jsem kurvou nebo nepřítelem.
Bála jste se?
Vlastně jednou. Cestou ke kadeřníkovi jsem si sedla na lavičku v parku. Přistoupil ke mně příslušník se psem, požádal mě o průkaz a sebral mě. Šli jsme do suterénu ve studentských domovech. Tam sedělo u stolu několik týpků ze Státní bezpečnosti. Snídali. Na stole ležely slanina, vejce, cibule. Jejich velitel házel mou občanku na zem a já ji musela zvedat. Nevím kolikrát. Pak mi nařídili jíst. Cpali mi jídlo do úst, ačkoli jsem již nemohla. Odvedle jsem slyšela ženský křik. Snad to byla jen nahrávka, ale věděla jsem, že mohu být další na řadě. Neuhodili mě, jen se mě stále na něco ptali. Když skončili s otázkami, vynesli ortel: prostituce. Podle toho, co zapsali do protokolu, jsem měla několik arabských milenců, kteří mi platili za sex parfémy. Pak mě jeden tajný vykopal za dveří. Upadla jsem obličejem na trávu a zvracela.Vejce, slaninu, vlastní strach.
Tehdy jste začala uvažovat o sebevraždě?
Nevím, zda přesně tehdy, ale bylo mi asi sedmadvacet, když jsem usoudila, že skončím s tím zasraným životem. Zavřela jsem se doma. Bála jsem se všeho, měla jsem vidiny. Místo u psychiatra jsem se ocitla u řeky, s kapsami kabátu nacpanými velkými kameny. Myslela jsem si, že se jim pomstím, když si vezmu život. Ale pak jsem kameny vyndala. Zachránila jsem se ze vzdoru. Řekla jsem si, že pokud mě chce Securitate zabít, nebudu to dělat za ní.
Knihu ČLOVĚK JE VELKÝM BAŽANTEM NA TOMHLE SVĚTĚ, v níž popisujete Němce žijící v malé rumunské vesničce v posledních měsících před vystěhováním do Německa, jste ani nezanesla do vydavatelství…
To bych si podepsala rozsudek. Líčím v ní pokus o útěk z totalitního vězení, jakým bylo Ceauşescovo Rumunsko.
Rodiče vyměňující panenství dcery za možnost vystěhovat se z Rumunska, hrdost na své němectví vyjadřují slovy: „Rumunská pakáž. Nevědí ani, jak krmit prasata…“
Tak mluvili i mí rodiče: „My, Němci, byli jsme vždy lepší, čistší, pilnější než Rumuni.“ Když jsem odjela jako patnáctiletá na gymnázium, a pak na studia, přicházela jsem do styku s Rumuny a pochopila jsem, že to je lež, byli stejní jako my.
Hrdinové vaší knihy SRNÉČKA jsou přinuceni emigrovat z Rumunska…
Ani já jsem nechtěla pryč. Dlouho jsem při výsleších opakovala: pouze jeden člověk by měl odejít – diktátor; všichni ostatní by mohli zůstat. Odpověď: když se ti tu nelíbí, vypadni do toho kapitalistického bahna, tam je tvé místo. Po dva roky mi nedovolovali publikovat. O tom, kdo dostane povolení k výjezdu, rozhodoval posudek z práce. A v mém stálo: v kolektivu nepřizpůsobivá, politicky neuvědomělá. Ale když mé knížky začaly vycházet v Německu a dostala jsem několik cen, režim si již nemohl vůči mně dovolit vše. Tehdy zřejmě pochopili, že musím odjet.
Nádraží určené k výjezdu leželo blízko maďarské hranice…
Na vlak čekalo dvě stě lidí. Teprve když jsem překročila hranici, tak jsem si na chvíli vydechla…
Do svržení Ceauşesca mi vyhrožovali smrtí. Po příjezdu do Německa v roce 1987 jsem bydlela tři roky v Západním Berlíně. Po roce si mě předvolala kontrarozvědka. Ukázali mi fotku muže a notes, kde bylo mé jméno. Poradili mi, abych nechodila do lokálů s rumunským personálem. Na jaře roku 1989 mne a mého tehdejšího muže Richarda Wagnera navštívila má přítelkyně. Bydlela u nás. Začínali jsme den snídaní v kuchyni. Pak jsme psali v oddělených pokojích. Na stroji, německy. Jednoho dne se přiznala, že mne přijela na rozkaz Securitate varovat. Pokud nepřestanu mluvit špatně o Ceauşescovi, odstraní mě. Sbalila jsem ji a zavezla na nádraží. Nechtěla jsem s ní komunikovat. Po letech jsme ve spisu Richarda Wagnera nalezli tuto větu: „Píší zjevně bez námahy, neboť v koších na smetí skoro nikdy nejsou vyhozené papíry. Říkají, že píší to, co chtějí psát, a pouze to.“
Do Berlína jste přijela s matkou…
Bylo jí tehdy jednašedesát let. Počátek byl těžký. Lekaly nás nejprostší věci: neuměly jsme používat bankomaty, toalety na mince… Pamatuji si dobře na čas strávený v uprchlickém táboře. S oběžníkem v ruce jsem chodila od dveří ke dveřím. Ve stanoveném pořadí. Dvoje první dveře byla Federální zpravodajská služba. Na některých dveřích, za nimiž přijímali utečence, byly štítky: „Já nic rozumět němčině“ – zdálo se jim to vtipné.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě..... která vychází 31.8.2010
