Vypravěč příběhů, režisér a producent Jan Svěrák disponuje mnoha talenty, mezi nimiž je patrný jistý nesoulad, který může jeho spolu- (i proti)hráče zaskočit. Zároveň s čistou imaginací z něj sálá silná vůle a racionální uvažování, vedle barvité fantazie a snílkovství mu nechybí ani kus pragmatičnosti. Díky této ideální kombinaci nadání a zmíněných vlastností dokázal realizovat svoje vysněné představy slovem i obrazem úspěšně již po osmé. Od OBECNÉ ŠKOLY, kterou natočil v šestadvaceti letech, až po jeho poslední film KUKY SE VRACÍ, v němž s ním opatrně našlapujeme v tajemném světě lesa a fantazie, aby na nás pak náš lesní průvodce vykoukl v supermarketu a hupnul nám i s celým balením vody do nákupního košíku.
Osobně působí Jan Svěrák svěže, chytře a přívětivě, ať už jsem ho potkávala na filmových premiérách či jako rodiče před branickou školou. Často mne napadalo, že jeho mediální obraz „hodného hocha“ je jen jednou stranou mince, protože jeden z našich nejlepších režisérů současnosti by nebyl na vrcholu nebýt pěkně ostrým hráčem na filmovém poli, kterého nelze překvapit nepřipraveného.
Natáčení KUKYHO vzalo nečekaný směr. Štáb se znatelně rozrostl a pětatřicet natáčecích dnů se protáhlo na trojnásobek. Několik měsíců jste strávil v českých lesích, co jste tam našel?
Byl to takový dlouhý pionýrský tábor, sto dní jsme byli v lese a plnili různé úkoly. Určitě to nebyla jen romantika, poštípalo nás hodně komárů a klíšťat. Pro scény v potoce jsme si vyřezávali z nasvěcovacích desek vložky do holin, protože nám strašně mrzly nohy.
Kdykoli jsem byl předtím v lese, vždycky mi bylo líto, že tam nemůžu točit. Když jsem viděl zajímavé světlo nebo detail, třeba žlutý kropenatý lístek na jehličí, ono se to tak pěkně lesklo… Takže teď jsem si to natočil a budu mít snad klid.
Od počátku psaní scénáře se příběh KUKYHO dost změnil. Jak se vyvíjel a kolik verzí měl scénář?
Tohle byla osmá verze. Začal jsem ho psát hned po natočení VRATNÝCH LAHVÍ a původně to vlastně mělo být o psu, který přežil povodně a putuje krajinou, pak se do příběhu přidal kámen a klacek. A potom vstoupil Kuky. Dítě naší produkční si zapomnělo na chalupě plyšového pejska a dva dny brečelo a dělalo si starosti, co tam bude ten plyšák dělat, co bude papat a jestli se nebude v noci bát. Tak jsme ve středu sedli do auta a jeli sto padesát kilometrů pro toho plyšáka, který se jmenoval Kuky. Říkal jsem si, že člověk úplně zapomene, jak byl na hračky fixovaný, a že by to byl dobrý příběh pro film. Jméno Kuky se mi líbilo, protože označuje někoho, kdo se kouká, a Kuky je naším prostředníkem v lese, který se ptá a dívá za nás.
Často točíte se stejným štábem. Jak si vlastně vybíráte lidi, s nimiž spolupracujete?
Základní profese jsou stejné: kameraman, střihač, architekt, produkční tým. Je na ně spoleh a známe se tak dlouho, že už si nemusíme nic vysvětlovat. Prostě se doplňujeme. A ostatní byli převážně specialisti, loutkoherci a výtvarníci.
Zpočátku jste na filmu spolupracoval se známým českým sochařem a malířem Františkem Skálou…
Franta mi ukázal svůj v lese nafocený komiks CÍLEK A LÍDA a ten se mi moc líbil.
Mně lesní obrazy trochu připomínaly i poetiku kresleného komiksu Františka Skály VELKÉ PUTOVÁNÍ VLASE A BRADY…
To mě nenapadlo. VLASE A BRADU mám taky rád. Ten zapálený náklaďák se senem, to je taky Frantův nápad, je jich tam víc.
A proč se tedy spolupráce mezi vámi nedařila?
Franta je zvyklý pracovat sám a těžko si představit, že by s někým rok spolupracoval a podřizoval se jeho požadavkům. Když se rozhodl film nedělat, bylo mi to líto, ale vlastně jsem to chápal. Oslovil jsem tedy Jakuba Dvorského. To je týmový hráč a spolupráce na filmu i knize jela jako po másle.
Jakub je brněnský výtvarník, jak jste se vyrovnali se vzdáleností mezi Prahou a a Brnem?
Komunikovali jsme e-mailem, on návrhy čísloval a já mu pak napsal třeba, že na figurce číslo 58 se mi líbí nos, ale pupek byl podle mého lepší u čísla 22. Jakub je rychlý a během pár týdnů vymyslel podobu všech figurek. Chtěl to samé co já, aby to bylo hravé, aby to bavilo a aby to nebylo líbivé na první dobrou, aby to mělo nějaké tajemství.
K filmu vychází i pohádková knížka, je pro děti nebo dospělé?
Je pro děti před spaním, má obrázek na každé straně a velké ilustrace, které vypadají jako staré barevné tisky, na předsádce mapu, prostě to, co jsem vždycky jako dítě chtěl, vzadu jsou vyobrazené všechny postavy…
Pojede KUKY do světa?
Uvidíme. V Čechách má KUKY známku že je to Svěrák, takže se někdo přijde podívat třeba jen ze zvědavosti, zatímco v cizině se toho distributoři zatím trochu bojí. Taky není jasné, pro koho ten film je, jestli pro děti nebo dospělé.
Trend filmů společných pro obě skupiny, tedy děti i dospělé, je v zahraničí patrný. Jedním z takových filmů je třeba nový film Spikea Johnzeeho podle dětské knihy TAM KDE ŽIJÍ DIVOČINY. Viděl jste ho? DIVOČINY, ačkoli byly v Americe hitem, pro česká kina nebyly dost dobré a šly rovnou na DVD…
Toho filmu jsem se bál. Na scénáři KUKYHO jsem začal dělat v roce 2007 a najednou se v kinech objevily filmy jako KDOPAK BY SE VLKA BÁL. Pak jsme viděl trailer k DIVOČINÁM a úplně se mi zastavilo srdce, že dělám to samé, co právě natočil někdo jiný. Uklidnil jsem se, až když jsem ten film konečně viděl. Je to naštěstí něco jiného, jak příběhem, tak poetikou.
Nejste trochu staromilec? Máte tu kamna na uhlí, ve znělce vaší produkční společnosti je zvuk starých pendlovek a film děláte s loutkoherci místo počítačové animace…
Mě zajímají věci, které jsou dělané poctivě. Já tomu novému šuntu nevěřím, a mnohdy ani modernímu designu. Tahle kamna jsou prověřená, jsou geniálním skartovacím strojem, a když je tu s podzimem chladno, tak si v nich zatopím suchými větvemi, co vítr shodí z naší lípy. Ve znělce jsou pendlovky, které visely u babičky v kuchyni. Ten zvuk mne zaručeně a pokaždé přenese na prázdniny do Kopidlna. Dali jsme ty hodiny opatrně doprostřed studia a kolem rozestavěli citlivé mikrofony a nahráli to v pětikanále. To by babička koukala! Ale ten náš film není staromilský. Vlastně je to něco úplně nového, loutky voděné v živé přírodě – to ještě nikdo nezkoušel. Rád věřím v to skutečné, hmatatelné, a možná se pokouším nabídnout alternativu k virtuálnímu světu.
A loutkoherci, většinou ze souboru Buchty a loutky, byli často zahrabaní v listí, aby nebyli vidět. Počítám, že zůstali ti nejodolnější…
A ti nejstatečnější.
Byl byste sám ochotný zahrabávat se do listí, kdyby si to přál režisér, patřil byste mezi ty nejstatečnější?
Kdybych byl loutkoherec a měl příležitost pracovat na filmu, kde by hlavní roli hrály loutky, tak bych se přetrh. A nechal bych se i polívat horkou smolou.
Cože? Vy jste loutkoherce políval horkou smolou?
Ale ne! Ale museli mít třeba ruku v ledové vodě, což mně nepřišlo takové utrpení vzhledem k tomu, že budou mít ruku v ledové vodě kvůli loutce třeba jen dvakrát za život.
Na loutkový film tam bylo docela dost jízd autem…
Ty loutky se strašně špatně hýbou, jsou neohrabaný a scény se musí točit mnohokrát, aby to vypadalo jakž takž. Jízda v autě je naproti tomu snadná, loutky sedí, dialog plyne a autíčko jede na dálkové ovládání. Do takové scény se dotočí pár detailů a je to. To je hlavní důvod, proč je ten náš film loutková „road movie“.
A proč se odehrávají scény honiček aut většinou v zimě?
Přišlo mi líto, že nemůžeme točit honičky taky ve sněhu. A pak jsem si říkal, proč vlastně ne, vždyť je to pohádka.
Na filmu vedle vašeho syna a otce spolupracovaly i další dvě děti. Vyhovuje vám rodinná spolupráce?
Když jsem tam vzal Ondru, tak jsem si uvědomil, že by to těm starším mohlo být líto. Devatenáctiletému Františkovi jsem to nabídl jako letní brigádu a on tam s námi pak byl celé léto nejen jako runner ale často vodil i loutky. Bylo to bezvadný, protože jsme byli spolu a těch příležitostí být v devatenácti s otcem je málo. My s tátou jsme se začali taky v podstatě kamarádit, až když jsme spolu dělali OBECNOU ŠKOLU. A Kačenka (23), aby jí to nebylo líto, tak s náma namlouvala ve studiu hlasy z davu a potom objela v kostýmu Kukyho některá města Čech a Moravy, kde se chytala premiéra.
Máte stejný respekt u svého otce i syna, poslouchali vás coby režiséra?
My bychom se pro sebe přetrhli. Ale třeba Ondra je hyperaktivní a to je vyčerpávající. Každou chvíli se potřebuje vyvětrat, takže musíme proběhnout čtyřpatrovej barák, kde jsou studia, chodby, zadem přes garáže, kanálem vylézt na dvoře, a když běžíme zpět do studia, on udělá ještě parakotoul, postaví se rovnou k mikrofonu a je spokojený, že si odpočinul, a říká: „Tak jdeme na to,“ zatímco já jsem úplně vyřízenej.
A neříká vám tatínek: „No jo, to seš celej ty…“
Ne, to jenom když jsme mluvili třeba o pubertě starších dětí, tak říkal „No, ty jsi na to zapomněl, ale tys byl taky nesnesitelnej.“
Dovedu si představit, že se nepohodne scenárista s režisérem, ale pokud jsou do toho zamíchané ještě rodinné vztahy, jako otec-syn, čili vztah sám o sobě komplikovaný, to asi není jednoduchá situace…
Když jsem zastavil těsně před natáčením film VRATNÉ LAHVE, protože se mi scénář nelíbil, tak se táta urazil a trvalo asi čtyři měsíce, než jsme začali normálně komunikovat.
Takže žádné společné rodinné oslavy?
Oslavy byly, pozdravili jsme se, ale táta mi nepodal ruku. On je urážlivý, to se nezdá.
A to nemáte společné?
Asi máme, ale tím, že jsem mladší, tak to není tak znát. Stejně jako se věkem zvětšují uši nebo nos, tak se asi zvyšuje i ta urážlivost.
Máte jako režisér pocit, že máte kontrolu nad dokončeným filmem, že konečná podoba vypadá tak, jak jste si ji utvořil v hlavě?
Ani zdaleka ne. Je to kompromis mezi představou a skutečností, kam se to podaří dostrkat. Když to udělá člověk na sto procent, tak se do filmu dostane tak sedmdesát procent. Proto se snažím to udělat na sto padesát procent, aby byla naděje, že tam těch devadesát bude. Když mi pak někdo vyčítá něco ohledně filmu, tak můžu s klidným svědomím říci, že to holt líp neumím.
Někteří novináři vás označují za nejlepšího českého režiséra… Jaká je daň z toho mít tuhle nálepku?
Člověk se bojí natočit další film, aby to nebyl průšvih.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě ..... která vychází 31.8.2010
