Na volbu jejich profese mělo bezpochyby vliv tvůrčí rodinné zázemí. Protože jejich pradědeček kdysi prohrál hospodu na soutoku Sázavy s Vltavou, doplavila se jejich prababička na voru – jenom s peřinami – až do Prahy, kde se ujalo „podskalské podhoubí“ rodu. Potomků múzou políbených bylo hodně a vzájemně se stýkali. Nechyběl mezi nimi houslista Alois Jiráček, malíř Emanuel Pryl a jeho dcera, subreta Národního divadla Milada Fiedlerová, nebo malíř a svého času také známý „sedmilhář“ Jaroslav Otčenášek. „U prezidenta Zápotockého se jako předseda svazu výtvarníků zasadil, aby umělci platili za ateliéry stejnou sazbu jako za sklady, což bylo velké terno,“ vzpomíná Jan Špaček. „Byl hodně populární a já se u něho učil malovat, protože jsem tehdy chtěl být také malířem. O patro nad námi bydlel náš strýc, architekt Jiří Rambousek. Všude po stolech se povalovaly výkresy, takže jsme s bratrem Jirkou, který je navíc založený hodně muzikálně, nasávali od dětství i architekturu.“
Kdo obkresluje, krade
Rádi vzpomínají také na svou učitelku, paní Krulacovou, která dětem už na základní škole při hodinách výtvarné výchovy vysvětlovala, že když někdo něco od někoho obkreslí, jde o krádež. Jako první začal architekturu na pražském ČVUT studovat Jan. „Ve čtvrtém ročníku, v začátcích normalizace, jsem si podal žádost o přestup na obor malba na pražskou AVU. Zamítli ji, z ekonomicko-společenských důvodů. Dnes jsem vlastně rád.“ O pět let mladší Jiří zastihl bratra na vysoké ještě na dva roky: „Docela rychle jsme propojili naše kamarády z různých ročníků a dodnes, kdy už věkový rozdíl nehraje roli, se stýkáme.“ Možná i proto, že je spojují vzpomínky na chalupu u Červené Lhoty, kterou společně budovali. Jan dodává: „V době nejhlubšího temna jsme se na ní naučili dělat všechno sami – od zedničení až po řešení zajímavých detailů.“
Doba temna
Jan Špaček začínal v ateliéru Cubr – Hrubý – Pokorný. „Bruselským pavilonem proslavení architekti hned po nástupu normalizace tvrdili: ,Kluci, patnáct let tady bude temno!´ Pro nás to bylo tehdy něco nepředstavitelného. Dříve exkluzivní ateliér, který byl součástí Krajského projektového ústavu, se začal intenzivně zabývat bytovou výstavbou, začínala implantace panelové výstavby do historických částí měst. Využil jsem toho, že jsem malíř, a rozhodl se odejít na ‚volnou nohu´,“ vzpomíná Jan Špaček. To už byl ženatý se svou láskou ještě z dob studií, architektkou Ladislavou Špačkovou. Ta je mu partnerkou nejen životní, ale i profesní: „Protože Honza je ve své architektonické tvorbě hodně výtvarně zaměřený, hlídám především realizovatelnost jeho projektů. V naší rodině jsem jinak osoba k dispozici všem a všemu, a jsem tomu ráda, protože jsem to tak chtěla.“
Zatímco Honza měl modrou, já byl rok na vojně a pak v Projektovém ústavu obchodu,“ vzpomíná Jiří Špaček. „Když nás kvůli energetické krizi koncem sedmdesátých let začali nutit zmenšovat u jakési panelové ubytovny okna, došla mi trpělivost a přešel jsem do Střediska pro rozvoj obchodní sítě, kde jsem se na rozdíl od spousty kolegů, kteří dělali většinou jenom do šuplíku, dostal k prvním realizacím. Když pracoval na portálech bývalé pojišťovny na Národní třídě, podařilo se mu zachránit originální mříž Osvalda Polívky u poetické vinárny Viola. „Kdybych se tam v jednu chvíli neobjevil, byly by tam dnes obyčejné mříže z pásoviny, protože původní nádherné lítačky se secesní vitráží si chtěl odvézt jeden ze zedníků na chatu. Byla to opravdu doba temna. “ Z posledního zaměstnání, pro které realizoval mimo jiné zajímavý interiér cukrárny v Perlové ulici, odjížděl v květnu 1988 stařičkou škodovkou pořízenou za tisíc korun už rovnou na „volnou nohu“.
Když se zvedla mlha
Na něco pozitivního podle Jana Špačka vzpomínat přece jen lze. Jeho expresivně barevné obrazy s jihočeskou inspirací se už tehdy dobře prodávaly: „Zjistil jsem, že se u nás výtvarníci měli dobře někdy za Rudolfa II., a potom zase až právě v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy šly ze zákona z každé stavby dvě procenta na umění…“ Architektuře se věnoval také – pracoval na menších stavbách, interiérech a výstavách, účastnil se architektonických soutěží. Zakázek přibývalo od konce osmdesátých let, což souviselo s uvolňováním politické situace. „Pro Centrum pražské kosmetiky v Karlíně už chtěli úplně atypický design a po revoluci přišly na řadu butiky, kluby, restaurace…,“ říká Jiří Špaček. „Najednou se zvedla mlha, vyjasnilo se a začalo se pracovat úplně jinak.“
Vrátili jí styl
V roce 1995 vyhráli Jan a Jiří Špačkovi výběrové řízení na architektonické řešení rekonstrukce restauračního komplexu kavárny Slavia. Sedmnáctého listopadu 1997 ji otevíral prezident Václav Havel. „Šlo o hektické dva roky,“ vzpomíná Jiří Špaček. Spolu s týmem stavařů a statiků se potýkali s problémem celého paláce Lažanských: „Od třicátých let, kdy se vyměnila úzká okna kavárny za obrovská výkladová, se provoz v ní znásobil natolik, že budova měla problémy se statikou. Řešilo se to už v roce 1983, v rámci ,potěmkiády´ okolo stého výročí otevření Národního divadla, kdy Slavia už úplně ztratila svůj prvorepublikový charakter.“ Také díky tomu, že architekti Špačkovi získali výkresy, v nichž bylo přesně zachyceno rozmístění nábytku, mohli uvést kavárnu do původní podoby ve stylu chladného berlínského art deco, včetně studeně zelenkavých tónů na stěnách.
Celý článe si přečtete v tištěné Xantypě...... která vychází 31.8.2010
