ARCHITEKTI ŠPAČKOVI

MOŽNÁ POSTAVÍ I RYBNÍK…

První schůzku s architekty, bratry Janem a Jiřím Špačkem, jsem si dala ve Slavii. Kde také jinde, když právě rekonstrukce slavné pražské kavárny je jejich společným dílem. Volit místo dalšího setkávání bylo složitější, protože zajímavých staveb a interiérů, které od osmdesátých let realizovali, je hodně. Není divu, že svou tvorbou ovlivnili i své blízké. Nakonec jsme se sešli ve Lvím dvoře, a to nejen my tři, ale i další rodinní příslušníci obou bratrů.
 

 

DynastieNa volbu jejich profese mělo bezpochyby vliv tvůrčí rodinné zázemí. Protože jejich pradědeček kdysi prohrál hospodu na soutoku Sázavy s Vltavou, doplavila se jejich prababička na voru – jenom s peřinami – až do Prahy, kde se ujalo „podskalské podhoubí“ rodu. Potomků múzou políbených bylo hodně a vzájemně se stýkali. Nechyběl mezi nimi houslista Alois Jiráček, malíř Emanuel Pryl a jeho dcera, subreta Národního divadla Milada Fiedlerová, nebo malíř a svého času také známý „sedmilhář“ Jaroslav Otčenášek. „U prezidenta Zápotockého se jako předseda svazu výtvarníků zasadil, aby umělci platili za ateliéry stejnou sazbu jako za sklady, což bylo velké terno,“ vzpomíná Jan Špaček. „Byl hodně populární a já se u něho učil malovat, protože jsem tehdy chtěl být také malířem. O patro nad námi bydlel náš strýc, architekt Jiří Rambousek. Všude po stolech se povalovaly výkresy, takže jsme s bratrem Jirkou, který je navíc založený hodně muzikálně, nasávali od dětství i architekturu.“

Kdo obkresluje, krade
Rádi vzpomínají také na svou učitelku, paní Krulacovou, která dětem už na základní škole při hodinách výtvarné výchovy vysvětlovala, že když někdo něco od někoho obkreslí, jde o krádež. Jako první začal architekturu na pražském ČVUT studovat Jan. „Ve čtvrtém ročníku, v začátcích normalizace, jsem si podal žádost o přestup na obor malba na pražskou AVU. Zamítli ji, z ekonomicko-společenských důvodů. Dnes jsem vlastně rád.“ O pět let mladší Jiří zastihl bratra na vysoké ještě na dva roky: „Docela rychle jsme propojili naše kamarády z různých ročníků a dodnes, kdy už věkový rozdíl nehraje roli, se stýkáme.“ Možná i proto, že je spojují vzpomínky na chalupu u Červené Lhoty, kterou společně budovali. Jan dodává: „V době nejhlubšího temna jsme se na ní naučili dělat všechno sami – od zedničení až po řešení zajímavých detailů.“

Doba temna
Jan Špaček začínal v ateliéru Cubr – Hrubý – Pokorný. „Bruselským pavilonem proslavení architekti hned po nástupu normalizace tvrdili: ,Kluci, patnáct let tady bude temno!´ Pro nás to bylo tehdy něco nepředstavitelného. Dříve exkluzivní ateliér, který byl součástí Krajského projektového ústavu, se začal intenzivně zabývat bytovou výstavbou, začínala implantace panelové výstavby do historických částí měst. Využil jsem toho, že jsem malíř, a rozhodl se odejít na ‚volnou nohu´,“ vzpomíná Jan Špaček. To už byl ženatý se svou láskou ještě z dob studií, architektkou Ladislavou Špačkovou. Ta je mu partnerkou nejen životní, ale i profesní: „Protože Honza je ve své architektonické tvorbě hodně výtvarně zaměřený, hlídám především realizovatelnost jeho projektů. V naší rodině jsem jinak osoba k dispozici všem a všemu, a jsem tomu ráda, protože jsem to tak chtěla.“
Zatímco Honza měl modrou, já byl rok na vojně a pak v Projektovém ústavu obchodu,“ vzpomíná Jiří Špaček. „Když nás kvůli energetické krizi koncem sedmdesátých let začali nutit zmenšovat u jakési panelové ubytovny okna, došla mi trpělivost a přešel jsem do Střediska pro rozvoj obchodní sítě, kde jsem se na rozdíl od spousty kolegů, kteří dělali většinou jenom do šuplíku, dostal k prvním realizacím. Když pracoval na portálech bývalé pojišťovny na Národní třídě, podařilo se mu zachránit originální mříž Osvalda Polívky u poetické vinárny Viola. „Kdybych se tam v jednu chvíli neobjevil, byly by tam dnes obyčejné mříže z pásoviny, protože původní nádherné lítačky se secesní vitráží si chtěl odvézt jeden ze zedníků na chatu. Byla to opravdu doba temna. “ Z posledního zaměstnání, pro které realizoval mimo jiné zajímavý interiér cukrárny v Perlové ulici, odjížděl v květnu 1988 stařičkou škodovkou pořízenou za tisíc korun už rovnou na „volnou nohu“.

Když se zvedla mlha
Na něco pozitivního podle Jana Špačka vzpomínat přece jen lze. Jeho expresivně barevné obrazy s jihočeskou inspirací se už tehdy dobře prodávaly: „Zjistil jsem, že se u nás výtvarníci měli dobře někdy za Rudolfa II., a potom zase až právě v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy šly ze zákona z každé stavby dvě procenta na umění…“ Architektuře se věnoval také – pracoval na menších stavbách, interiérech a výstavách, účastnil se architektonických soutěží. Zakázek přibývalo od konce osmdesátých let, což souviselo s uvolňováním politické situace. „Pro Centrum pražské kosmetiky v Karlíně už chtěli úplně atypický design a po revoluci přišly na řadu butiky, kluby, restaurace…,“ říká Jiří Špaček. „Najednou se zvedla mlha, vyjasnilo se a začalo se pracovat úplně jinak.“

Vrátili jí styl
V roce 1995 vyhráli Jan a Jiří Špačkovi výběrové řízení na architektonické řešení rekonstrukce restauračního komplexu kavárny Slavia. Sedmnáctého listopadu 1997 ji otevíral prezident Václav Havel. „Šlo o hektické dva roky,“ vzpomíná Jiří Špaček. Spolu s týmem stavařů a statiků se potýkali s problémem celého paláce Lažanských: „Od třicátých let, kdy se vyměnila úzká okna kavárny za obrovská výkladová, se provoz v ní znásobil natolik, že budova měla problémy se statikou. Řešilo se to už v roce 1983, v rámci ,potěmkiády´ okolo stého výročí otevření Národního divadla, kdy Slavia už úplně ztratila svůj prvorepublikový charakter.“ Také díky tomu, že architekti Špačkovi získali výkresy, v nichž bylo přesně zachyceno rozmístění nábytku, mohli uvést kavárnu do původní podoby ve stylu chladného berlínského art deco, včetně studeně zelenkavých tónů na stěnách.

 

Celý článe si přečtete v tištěné Xantypě...... která vychází 31.8.2010

EVA ŠUHÁJKOVÁ

XANTYPA 9/10 - výběr z článků

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

Obecná představa o Brazílii je dosti jednoznačná: tropický ráj, nekonečné písčité pláže, exotické ovoce, karneval, samba... Brazílie očima Pavly Jazairiové vypadá poněkud jinak. Autorka objevuje „Nový svět“ zbavený původních obyvatel, obrovské rozlohy prázdné země, také bývalou portugalskou kolonii, z které plynulo do Evropy nezměrné bohatství cukrové třtiny, kakaa, kávy, kaučuku, ale zejména zlata a drahokamů. 

ABECEDA 9/10

ABECEDA 9/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Září 2010
Slunce vstupuje do znamení Panny 23. srpna v 7.28 SELČ a setrvá v něm do 23. září 4.09 hod. V polovině září se Pluto zastaví a vrátí z retrogradity do přímého směru, pár dnů nato se Jupiter spojí s Uranem. Lze čekat výbuchy spravedlnosti, zejména sociální, a napětí na všech frontách. Také zvýšenou dopravní i jinou nehodovost. Hrady se mohou hroutit jako domečky z karet, když se do nich šikovně strčí. Zvýšené opatrnosti je třeba od 10. do 20. září. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 9/10

Budoucnost budoucnosti
Centrum současného umění DOX, Praha
29. 7. – 25. 10. 2010
Zatímco kdysi byla budoucnost plná optimistických vizí, dnes už na ni nemyslí ani politici. Filozofickou výstavu na toto téma uvozuje motto: „Včera jsme o budoucnosti snili,
dnes budoucnost sní o nás.“ Expozice představuje práce autorů z různých zemí i oborů a jejich zájem o budoucnost. Místo víry v pokrok přichází myšlenka trvale udržitelného rozvoje a vzájemného propojení. Například skupina architektů a designérů Terreform ONE se zabývá řešením zeleně ve velkoměstech, Marysia Lewandowska a Neil Cummings zase natočili video s fiktivním rozhovorem s ředitelkou stockholmského Moderna Museet, který se odehrává v roce 2058. Většina vystavených prací se věnuje především budoucím sociálním vazbám.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

JANÁČKOVA FILHARMONIE
Ostrava, 3. 9. 2010
Janáčkova filharmonie Ostrava pěstuje živou spolupráci s Ostravským centrem nové hudby a soudobá a moderní hudba je na ostravském pódiu doma. Slyšet dva estonské dětské zpěváky jako sólisty 1. SYMFONIE Galiny Ustwolské (1919 – 2006) je unikátní, ovšem objevně záslužná je sama možnost poznat dílo této statečné petrohradské, hluboce duchovní skladatelky. Houslistka Hana Kotková přijede zahrát KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Albana Berga nazvaný NA PAMĚŤ ANDĚLA, tedy dcerušky Almy Mahlerové Mannon. VÉUS SOBRE CÓRES neboli BAREVNÝ VĚJÍŘ je nová skladba Brazilce ze Stuttgartu Rafaela Nassifa. Petr Kotík, který koncert diriguje, nastudoval také svoji orchestrální skladbu FRAGMENT.
 

TIPY FILMY 9/10

TIPY FILMY 9/10

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY
Švédsko, Dánsko, Německo – 2009
Režie: Niels Arden Oplev
Čtenáři bestsellerové trilogie Stiega Larssona MILÉNIUM dobře vědí, že se jedná o první díl tohoto celosvětového hitu. Ti ostatní se prostřednictvím filmového plátna mohou seznámit s ústřední dvojicí, známým švédským novinářem Mikaelem „Kallem“ Blomkvistem a jeho neortodoxní spolupracovnicí, punkerkou a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Nesourodá dvojice pátrá po osudu neteře bohatého průmyslníka Henrika Vangera, která jako šestnáctiletá zmizela před čtyřiceti lety a kterou podle jejího strýce zavraždil kdosi z rodiny. Krok za krokem, pomocí internetu, ale i starých archivů postupují samozvaní detektivové vpřed, přičemž narážejí i na nacistickou minulost některých Vangerů. Lisbeth kromě toho musí řešit trable se sadistickým opatrovníkem, jemuž je kvůli dávnému zločinu zdánlivě vydána na milost a nemilost. Zároveň se postupně zbavuje své nenávisti k lidem. Je štěstí, že snímek natočil dánský režisér v evropské koprodukci a ne nějaký hollywoodský profík (i když i to nepochybně přijde). Temné drama tak má přece jen jiné parametry, též zásluhou zajímavé atmosféry a výborných výkonů Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. Brzy nás čekají pokračování s tituly DÍVKA, KTERÁ SI HRÁLA S OHNĚM a DÍVKA, KTERÁ KOPLA DO VOSÍHO HNÍZDA.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Nestává se to často, ale při rekapitulaci některých událostí jsem vlastně spokojená, že už nejsem nejmladší. Když jsem v roce 1968 poprvé oficiálně fotografovala na karlovarském festivalu, měla jsem starosti, jestli nové střevíčky s deseticentimetrovými podpatky jsou hezké, šatičky, které jsem velmi těžko sháněla, dost efektní a co udělám, když bude pršet. Ale že mám jen jeden fotoaparát – nespolehlivý Praktisix – a černobílé filmy značky AKO bez udání citlivosti, to mi tak velké vrásky nedělalo. Neměla jsem ani expozimetr a blesk, takže fotografování bylo jako sázka do loterie – a jak to bývá, někdy se i začátečníkovi dílo zázračně podaří.

Světoběžníci - výběr z článků

Výtvarníci  Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Výtvarníci Erika Bornová a Tomáš Císařovský

Poznali se už během studií na pražské Akademii výtvarných umění a na výtvarnou scénu vstoupili s první postmoderní generací českých umělců v druhé polovině osmdesátých let. Místo vzpomínek oba zdůrazňují: „To už je všechno dávno… Snažíme se spíš hledět dopředu, než žít z minulosti.“ Smysluplným ohlédnutím se ale partnerská dvojice – sochařka Erika Bornová a malíř Tomáš Císařovský – rozhodně nebrání.

Dokumntaristka Erika Hníková

Od deseti let fotila, ale ve šlépějích svého táty, fotografa, nešla. „Myslím, že jen vizuální přemýšlení mi není vlastní,“ vysvětluje režisérka, proč si nakonec pro studium zvolila Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ceny sbírala už během studií, ale známou se stala svým absolventským snímkem ŽENY PRO MĚNY. Následovaly dokumenty SEJDEME SE V EUROCAMPU a nejnověji NESVATBOV. Zahraniční premiéru si odbyl v únoru na 61. mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde byl uveden v nesoutěžní sekci Forum.

Fotograf  Joe Klamar

Fotograf Joe Klamar

CZECH PRESS PHOTO je platforma pro nezávislé obrazové svědectví o životě. Soutěž, kterou hodnotí mezinárodní porota, i následné výstavy, mají fotografy v každodenním stereotypu práce motivovat k osobnímu přístupu, a tak stimulovat rozvoj fotožurnalismu. A veřejnosti umožňuje být očitým svědkem událostí a jevů uplynulého roku.
 

Sochař  Antonín Kašpar

Sochař Antonín Kašpar

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.
 

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Můj mozek mi chrlí nápady, aniž bych ho žádal

Národní galerie, Veletržní palác. Šípkův Arzenal. Přehlídkové sály designérských studií. Designblok. Nová, ale už prestižní galerie DOX. To jsou pojmy, spojené dnes s pražskými Holešovicemi. Výtvarné umění a design se v této, dříve dělnické čtvrti zabydlují s chutí a úspěšně. A právě poblíž DOXu stojí na nároží rušné křižovatky činžák, který díky výtvarníku-workholikovi metamorfoval do galerie.
 

Designér Ondřej Brunecký

Designér Ondřej Brunecký

Když jsem procházela dvorkem jednoho brněnského činžáku, začalo pršet. Aby ne, vždyť si jdu povídat o Anglii, napadlo mne, když jsem s provlhlými vlasy konečně vyšplhala po starém schodišti k ateliéru interiérového designéra ing. Ondřeje Bruneckého. „To o tom dešti v Anglii je spíš legenda,“ začali jsme konverzaci po anglicku, neutrálním tématem počasí. „Tam sice prší často, ale žádné lijáky. Spíš jen tak ševelí. Dáte si čaj s mlékem?“ nabídl mi šálek, do něhož lil mléko až na konec. Aha, přece se z něj nestal Angličan, ti lijí napřed mléko, uvědomila jsem si a vzpomněla na dávnou válečnou historii, podle níž takto odhalili německého špióna.
 

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

JAN KŘESADLO A JEHO POTOMCI

Když 13. srpna 1995 zemřel v anglickém Colchestru klinický psycholog na penzi PhDr. Václav Pinkava, opustilo zároveň s ním pozemský svět i „spisovadlo“ Jan Křesadlo, enfant terrible české literární scény, překladatel J. K. Klement, dosud neznámý akademický malíř Václav Pinkava, skvělý karikaturista a ilustrátor Kamil Troud, hudební skladatel a zpěvák Ferdinand Lučovický z Lučovic a na Suchým dole, zároveň filosof, logik, matematik a polyglot. Tím vším byl. 

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

GLOBALIZACE JE HORŠÍ NEŽ NACISMUS A KOMUNISMUS

Vlasta Kemr pochází ze starého českého šlechtického rodu. Po absolvování Hollarovy výtvarné školy pracoval v Zemědělských novinách, pak emigroval do Spolkové republiky Německo, kde už žije třicátý rok. Mimo jiné tam působil v grafickém oddělení věhlasného nakladatelství IDG. V dubnu 2010 měl v pražské Galerii Smečky výstavu JAK MĚ NEZNÁTE (KOLÁŽE Z LET 1984 AŽ 2009). 

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Zelenkovi aneb Dramaturgií to začíná

Kdo neví, nakolik se na úspěchu rozhlasového a televizního pořadu, seriálu, divadla nebo filmu podílejí profese spisovatele, dramaturga, scenáristy a režiséra, může se poučit v rodině Zelenkových. Jedno s druhým se u nich prolíná už hezkou řádku let. Stačí připomenout rozhlasového HLUSTVISIHÁKA, televizní seriál SŇATKY Z ROZUMU, filmy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, KNOFLÍKÁŘI nebo divadelní i filmové PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ a každý hned ví, s kým má tu čest.
 

Několik životů Erazima Koháka

Několik životů Erazima Koháka

Profesor Erazim Kohák žije v Praze už dvacet let, předtím strávil dlouhý čas v Americe. Když mu bylo čtrnáct let uprchl s rodiči za dramatických okolností z Československa. Celý život – a nebyl zrovna snadný – ho provázela touha být užitečný. Protože jeho životní cesta několikrát prudce změnila směr, musel jako filosof hledat odpovědi na provokující otázky, aby zůstal věrný sám sobě. 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/10

XANTYPA Číslo 9/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne