Jak jste vlastně odešel z Československa?
Utekli jsme s rodiči v roce 1969. Já myslel, že jedeme na čtyřdenní výlet do Vídně, ale otec utíkal od defraudace, kterou třináct let nenápadně provozoval v Koramu Kolín. Klasické dvojité účetnictví. Proč to dělal? Všechny prachy prosázel!
Kdy vám to přiznal?
Vylezlo to z něj hned druhý den ve Vídni. Rodiče se nejdříve zavřeli na několik hodin v hotelovém pokoji. Bylo slyšet šeptání, výčitky, pláč. Myslel jsem si, že se naši rozvádějí. A pak řekli mně i ségrám, že se domů už nikdy nepojede. Bylo to v době, kdy už sice nastupovala normalizace, ale hranice byly ještě relativně otevřené. Skončili jsme v Traiskirchenu, kde české autobusy pravidelně vysazovaly zájemce o emigraci přímo u lágru. Jenže pak na podzim jeden den nikdo nepřijel. Spadla klec.
Bylo vám šestnáct. Chtěl jste emigrovat?
Já byl hrozně proti!
Nechtěl jste opustit kamarády a holky…
Taky samozřejmě. Ale hlavně v tom věku člověk neodhadl, co bude. Říkal si, že to nadšení a ta jednota, co zažil po okupaci, přece musí v lidech zůstat. I když jinak jsem už to politický tuhnutí docela vnímal, to už šly u nás na gymplu fámy: „Rychle se jděte podívat na SPALOVAČE MRTVOL, toho brzy típnou.“ Z tehdejší televize si vzpomínám na vystoupení Husáka na nějakém aktivu. Mluvil spatra, opakoval hrozby, refrénově jak černošský kazatel, a přesně brnkal na struny stalinistických „konzerv“ v sále, které vyskakovaly a jásaly. Šla z toho hrůza.
Když jste se usadili v Americe, začal jste tam zase chodit na střední školu. Bylo to jiné?
No, hlavně jsem se nedomluvil. V jiných předmětech jsem ale byl, tím že jsem měl ten jeden rok českého gymplu, hodně vepředu. Třeba matikář počítal něco na tabuli, ale udělal chybu ve znamínkách a vycházely mu šílený hausnumera. Já to celou dobu viděl, ale neuměl jsem mu to říct. Nakonec jsem prostě vstal a na té tabuli mu to opravil. Všichni si o mně začali myslet, že jsem nějakej Einstein, to by se mi v Kolíně nestalo. Pak přišla písemka, učitel napsal zadání a odešel ze třídy. Myslel jsem, že to ode mě teď všichni opíšou, na gymplu by všichni měli za jedna, ale v Chicagu se na mě nikdo ani nepodíval. Koukal jsem sousedovi pod ruku, měl tam dvě chyby, já to měl dávno napsaný, ale on se na můj test ani poočku nepodíval! Smolil to dál, úplně blbě. A já pochopil, že tohle je prostě jinej svět.
Poctivější?
V něčem ano. I s literárním agentem jsem si v Americe vždycky jenom plácl a fungovalo to perfektně. Tady je to jiné, tady se pěstují i smlouvy o smlouvách budoucích a podobné výmysly. Asi to tady je nutný.
Čím to je?
Já myslím, že česká mentalita je dost plebejská. To nechci pomlouvat, to historie nám prostě tyhle karty rozdala, takže my Češi jsme vždycky jeli spíš na energii zdola. V něčem je to bezva – hodně kulturních velikánů bralo sílu od obyčejných lidí – ale nějaká „noblesse oblige“, to tu nikdy neplatilo.
Vždycky jste měl v USA literárního agenta?
Když jsem napsal MILIONOVÝ JEEP, pan Škvorecký mi sehnal agentku. Byla to šikovná starší paní. Literární byznys v New Yorku byl tehdy takový svérázný ženský svět, opředený pavučinami vztahů. Člověk musel vědět, kam se obrátit, a ta dáma se v tom dobře vyznala. Agent vás může bez ruměnce chválit, a tak si klidně řekne o větší peníze. Do mé kapsy třeba jde ve výsledku zhruba totéž, co bych dostal, kdybych agenta neměl, ale nemám s tím žádné starosti.
V čem se změnil svět literatury v USA v posledních letech?
Čtenářů je ještě méně než dříve. Když prodáte v každém z padesáti států sto knížek, tak jste fakt dobrej.
A existují vůbec nějaké knížky které se v USA čtou masově?
Knihy celebrit. Ty je přitom pochopitelně nepíšou, na to mají vždy nějakého „ghost writera“, anonymního spoluautora. Třeba Michael Jordan se před ostatními basketbalisty vytahoval, že svou knížku nejen nenapsal, ale že ji ani nečetl.
Vy jste vytvořil mimo jiné i knihu o Miloši Formanovi. Ale s tímto proslaveným filmařem jste spolupracoval i jinak,například jste se podílel na filmu VALMONT. Jak to vzniklo?
Forman mi zavolal. Mně v tý době vyšel MILIONOVÝ JEEP, byl v širší nominaci na Pulitzerovu cenu, měl nadšené kritiky, a Forman o něm někde četl. Já tehdy pracoval jako vedoucí počítačového střediska telefonní společnosti. To byla výborná práce. Když jsem dělal několik dní za sebou „dvanáctky“, mohl jsem se těšit až na devět dní volna. Proto jsem si mohl dovolit přijmout Formanovu nabídku a nechat se odvézt do New Yorku, kde jsme se měli setkat.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě....... která vychází 31.8.2010
