Jedním z nejznámějších je Národní park Masai Mara, který sousedí se stejně proslulým tanzanským Serengeti.
Co však činí tento ekosystém světovým unikátem je velká migrace, každoroční přesun až dvou milionů zvířat. V průběhu června se v Serengeti postupně shromáždí na milion a půl pakoňů, k nimž se přidá na dvě stě tisíc zeber a tři sta tisíc gazel Thomsonových. Utvoří se tak jedno obrovské stádo putující rozlehlými savanami, kde spásá šťavnatou trávu, která v Masai Mara vyraší v období dešťů. Krajinou se nese dunění kopyt doprovázené hlubokým bučením. Kam dohlédnete, táhnou se šedivá mračna pakoňů, přerušovaná černobílými pruhy zeber a mrštnými gazelami. Během cesty dlouhé přes čtyři sta kilometrů na ně čeká spousta nástrah, nejdramatičtější je však přechod přes řeku Mara.
Zvířata se před řekou zastaví a nastane čekání, kdo a kdy spustí mechanismus davového šílenství. Jakmile se jeden pakůň odváží, začnou se ostatní střemhlav vrhat za ním do proudu řeky. Mnohá zvířata utonou, stanou se kořistí číhajících krokodýlů nebo se při výstupu na strmých březích ušlapou.
V době naší návštěvy měla zvířata štěstí, krokodýli už byli tak přežraní, že se jen líně váleli na březích, lvi jakbysmet. Na mršinách vůkol hodovali jen supi a hyeny. A tak „migranti“, kteří se dostali na druhou stranu, hlasitě povzbuzovali druhé, aby je následovali. Drama se nekonalo a stáda se v poklidu rozptýlila v bukolické krajině.
Ani výjezd z parku není bez nástrah. Na cestě se číhalo tentokrát na nás!
Další „velká migrace“ se pak udála v Nairobi, kde proběhlo 13. světové setkání skautů, kterých je organizováno na 28 milionů. Koná se jednou za čtyři roky a Keňa se tak hrdě stala první africkou pořádající zemí. Však si ji kdysi zamiloval zakladatel skautingu lord Baden-Powell, který je spolu se svou ženou pochován v Nyeri.