Povídáme si spolu den po premiéře filmu KAJÍNEK. Co jste mu říkala?
Byla jsem dojatá kvůli vzpomínkám na Vladimíra Dlouhého, kterému je ten film věnován v závěrečném titulku. Uronila jsem i pár slz, ale není pravda, že bych se bývala zhroutila, jak napsali v jakémsi bulváru. A ten film mi připadá až neuvěřitelně profesionálně zvládnutý. Když jsem ho dokoukala, říkala jsem si: „Ty bláho, tohle že natočil debutant!“ Vezměte si jen fakt, že skoro každý český režisér pohořel na akčních scénách. A tady se za ně nikdo nemusí stydět. Samozřejmě, můžete říct, že Petr Jákl je kaskadér, takže si na akční scény potrpí. Ale já zažila i to, jak zkušeně vedl herce a jak přesné jim dával připomínky. Takový Vladimír Dlouhý by s ním totiž jinak vůbec netočil.
V rámci příprav jste se v karvinském vězení sešli se skutečným Jiřím Kajínkem. Jaký jste z něj měla zážitek?
Bylo to ohromně zajímavé a zároveň strašlivě vyčerpávající. Za ty dvě a půl hodiny hovoru jsem v sobě zmobilizovala snad všechny emoce, co vůbec existují. Věděla jsem, že se ho musíme ptát na věci, které souvisejí s tím filmem. A zároveň mě zajímalo nahlédnout do jeho osoby. Udělal to, nebo ne? Co mi na to asi řekne? Musím se soustředit na to, jestli přitom uhne očima! A já budu třeba ta, co pozná, že mi zalhal! Připadala jsem si jako nějaký malý detektiv amatér a psycholog v jednom. A zároveň jsem měla i strach. Najednou se zeptal, jestli nám může podat ruku. A člověk si říká: „Dobrý, mezi námi je mříž, on na mě přece nemůže!“ A pak vám proletí hlavou, jestli si s ním vůbec chcete podat ruku, když je to třeba vrah. Jenže potom si řeknete, ano, možná je to vrah, ale vždyť za to dost tvrdě pyká a je to taky lidská bytost… Z toho setkání jsem byla totálně vyždímaná. Večer jsme měli v Dejvickém divadle představení TEREMINA a mně se poprvé, a doufám, že naposled v životě stalo, že jsem málem nebyla schopná vylézt na jeviště.
A co si tedy myslíte, spáchal ty vraždy nebo ne?
To já pochopitelně nevím. Ale moc bych si přála, aby to neudělal a aby ho pustili. Pak by ten film měl smysl. Nejhorší by bylo, kdyby se nestalo nic. A všichni – včetně Kajínka samotného – by si namastili kapsy na někom, kdo je ve skutečnosti pěknej parchant. To by mě štvalo.
Mám z vás pocit, že jste v mládí žila dost divoce. Vnímáte to taky tak?
Ono to nebylo až tak „hustý“. Kdybych projela deset let na fetu, dalo by se snad mluvit o nějaké divokosti. Ale já mezitím taky dost pracovala. Pravda ale je, že dneska se občas sama divím, co všechno jsem stihla a jak jsem to mohla vydržet. Jdeme třeba v jedenáct spát a máma najednou povídá: „Víš, žes kdysi až takhle pozdě vyrážela do světa?“ A já si uvědomila, že je to fakt. Bývaly doby, kdy jsem se v jedenáct teprve začínala líčit a pak odcházela do palby neonů. Ale k té vaší otázce: možná jsem opravdu divoká, rozhodně jsem hodně impulzivní. Ale taky potřebuju svou ohrádku, abych se měla kam zavřít.
Jak jste se seznámila se svým mužem?
Dělal produkčního na filmu ŠTĚSTÍ a v té partě, co spolu sedávala, mi připadal ze všech nejpodivnější. Jenže tomu, co se mi zdá podivné, musím okamžitě přijít na kloub. A přicházím tomu na kloub dodnes, což mě moc baví.
Vdávala jste se z nutnosti?
Vdávala jsem se v době, kdy už jsem byla těhotná, ale jako nutnost jsem to rozhodně necítila. Asi chápete, že už jsem byla existenčně soběstačná a nemusela jsem si nikoho brát jenom proto, abych byla zajištěná. Ale prostě jsem chtěla, aby se Čechák narodil Čechákům. Aby ta vznikající podmnožinka měla svou pevnou množinu. A taky jsem narozená ve znamení Raka a takoví lidé jsou jak známo rodinně založení. Rozhodně si ale nepřipadám, že bych svým manželstvím něco ztrácela. Beru to naopak tak, že jsem si do života pořídila fajn parťáky.
Předtím jste chodila s Pavlem Liškou. Jak na něj vzpomínáte?
To byl taky podivín, na ty já mám zkrátka slabost. Z dnešního pohledu to byla taková dětská láska. Mám pocit, že jsme žili pořád na kolečkách. On byl tenkrát v Brně a tvrdil, že by do tý příšerný Prahy nikdy nešel. Jenže hned poté, co jsme se rozešli, si „nabrnknul“ Kristýnu Bokovou a odstěhoval se do Prahy během pár týdnů. Což neříkám s žádnou hořkostí, ale jen na důkaz toho, že některý věci jsou mezi některými lidmi nemyslitelný. A když se pak člověk zamiluje, najednou jde úplně všechno. Ale zpátky k Pavlovi, bylo to s ním úžasný, akorát jsem neustále pendlovala. On hrál v HaDivadle a mě jako by pořád vláčel za sebou. Naštěstí jsem v Brně točila ČETNICKÉ HUMORESKY, a tak jsem mohla spojit příjemné s užitečným. S Pavlem dodnes vycházíme báječně, vždyť spolu už deset let hrajeme divadlo. Je to commedia dell’arte, dřív jsme s ní v létě kočovali po hradech a kempech. Teď už je míň času, takže někam vyjedeme tak jednou za čtvrt roku.
Celý článek Jana Folla si přečtete v tištěné Xantypě........která vychází 31.8.2010
