Na popud Luďka Štěpána ze Zaječic, dobrovolného konzervátora památkové péče při Okresním národním výboru Chrudim, byly přeneseny první ohrožené drobné objekty na Veselý Kopec. A proč putovaly právě sem?

“Byla to šťastná shoda náhod a okolností,” říká dnes etnografka PhDr. Ilona Vojancová, která byla u vzniku skanzenu od svých studentských let a nyní ho už dvanáct let vede. “Na Veselém Kopci byla jedna z nejstarších dochovaných usedlostí v oblasti Železných hor (čp. 4 je dosud v soukromém vlastnictví a majitelé ho používají k rekreaci), obecní úřad vyšel nápadu vstříc a místa tu bylo dost po zaniklé osadě drobných zemědělců.” Ukázalo se, že výběr nemohl být lepší. Nádherný zvlněný terén orámovaný Jančourským potokem a Chrudimkou nemá žádný jiný skanzen v republice. Dodnes tu rozkvétají chráněné rostliny a místo má kouzelnou atmosféru ve všech ročních obdobích. Luděk Štěpán dokázal pro svůj nápad získat spoustu řemeslníků a dalších lidí, kteří tu o sobotách, nedělích a svátcích věnovali svůj um a čas vzniku první expozice, která spatřila světlo světa v roce 1972. Společně pátrali po zbytcích staveb, které by mohli obnovit na jejich základech. Tak byly z jiných lokalit přeneseny například mlýn a hájenka.

Veselý Kopec. Mohl za to alkohol?
Název osady dnes vypadá jako chytrý marketingový tah, ale ve skutečnosti se jedná o tradiční pojmenování, které je známé minimálně od 14. století a nikdo přesně neví, jak vlastně vzniklo. Na Vysočině se tradují dvě pověsti, které by mohly alespoň něco napovědět. Jedna vypráví o tom, že místo bylo za Václava II osídlováno kolonizátory. Po dokončení kolonie vystrojilo panstvo hostinu na vyvýšenině u Hlinska. A jak to tam vypadalo, si každý dovede představit. Druhá pověst svaluje vinu na rozpustilé návštěvníky hospody v bývalém mlýně, kteří se k ránu trousili do okolních obcí ve veselé náladě a s písničkou na rtech.
Dnes je místo, kam bylo přeneseno šestačtyřicet objektů, po nocích celkem klidné. Ale přes den tu v sezóně bývá dost živo, zvláště když se koná některá z tradičních akcí. Pro návštěvníky se tu koncem ledna připravuje masopust, při kterém tradiční obchůzku v maskách předvádějí lidé z vesnic, v nichž se tato tradice udržuje po generace. Už dnes patří místní masopustní obchůzky mezi národní kulturní památky a uchází se také o zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Na konci dubna se místní technické památky otevírají veřejnosti. V červenci tu bývá víkendový jarmark a pak různé řemeslnické víkendy. Sezóna trvá do 31. října a prodlouží ji každoročně ještě vánoční výstava v první polovině prosince. Za rok se tu zastaví na pětaosmdesát tisíc lidí, jde o druhé nejnavštěvovanější muzeum v přírodě v České republice po rožnovském skanzenu. Nevýhodou je, že kolem nevede žádná atraktivní turistická trasa, a tak lidé musí být opravdu přesvědčeni, že jim stojí za to dojet právě sem.

Když se práce stane koníčkem a naopak
Ilona Vojancová dostala po vysoké škole nabídku odjet zkoumat historii lužických Srbů do Budyšína a už balila kufry. V tom ale přišel telegram od Památkového ústavu v Pardubicích, kde jí nabídli práci na Veselém Kopci. Tak kufry zase vybalila a zdá se, že ani dnes nelituje: “Od té doby se nám expozice hodně rozrostla a kromě Veselého Kopce jsme získali také památkové území Betlém uprostřed Hlinska a vodní kovací hamr ve Svobodných Hamrech. Je to pěkná práce, ale náročná, a pokud člověk není spokojený s daným stavem věcí, musí se mu stát i koníčkem a musí jí obětovat spoustu volného času. Stále bojujeme o peníze, ale na druhé straně nás povzbuzuje, že se lidé vracejí opakovaně a občas nám někdo z nich i napíše. Například mě potěší, když mi nějaká babička pošle tradiční rodinný recept, který se u nich dědí a třeba k tomu přidá i staré fotky. To, že se k nám lidé vracejí dokládá, že má naše práce nějakou cenu, i když někdy to vypadá, že se pokoušíme o jakousi osvětu “všem navzdory.”

Celý článek si přečtete v další tištěné Xantypě .....