Autorem knížky nebyl žádný paranoidní strašpytel, ale zkušený ostřílený novinář a filmový dokumentarista Robert Young Pelton, který procestoval velkou část světa. „Možná ty informace už nejsou aktuální,“ řekl jsem si v duchu a zasedl k internetu, abych zjistil nejnovější situaci. Na stránkách velvyslanectví České republiky v Alžíru však čekalo další varování. „Tato krásná země stále ještě nepatří k vyhledávaným turistickým cílům,“ stálo hned v úvodu, „a cizinci se rychle stanou centrem pozornosti. V městských aglomeracích dochází k relativně častým případům okradení, v horských oblastech k ozbrojeným přepadením a ta bohužel často končí smrtí přepadeného…“ Dál jsem raději ani nečetl.
Turisté jako terč
Pokoušel jsem se dovědět více o kořenech zla, které má podle všeho původ v podivných parlamentních volbách konaných v roce 1991. První kolo tenkrát vyhrála radikální strana Islámská fronta spásy (FIS). Jejím cílem bylo vyhlášení islámské republiky, podobné, jakou je Írán. Ti, co byli do té doby u moci, se zalekli. Druhé kolo voleb se už neuskutečnilo. Nově ustavená Nejvyšší státní rada anulovala výsledky, vyhlásila výjimečný stav, přikázala rozpustit FIS a nechala popravit nejmilitantnější členy uskupení. Islámská fronta spásy však místo zániku přešla do ilegality a začala se mstít. Nepovedené úsilí o likvidaci fundamentalismu vyvolalo odvetnou reakci v podobě nespočetných pumových útoků a atentátů, které se stupňovaly. Vláda byla vůči nim bezmocná. Když Alžířané v roce 1995 zvolili sekulárního prezidenta, islamisté obrátili svůj hněv od bezbožného státu na odpadlický lid. Začala další vlna krutého teroru. Nesmyslné vraždění probíhalo téměř po celé zemi. Ve městech i na venkově. Teroristé si už nebrali na mušku pouze politiky a ideové odpůrce, ale i nezúčastněné obyvatele. Tisíce obyvatel. Podřezávání krků, uřezávání hlav, pohřbívání do masových hrobů, masakry mladých lidí na plážích Středozemního moře, zabíjení žen, starců i dětí, to vše bylo v tuto chvíli obvyklé. Oběti šly do desetitisíců. Častým cílem se stávali i cizinci, zejména Evropané. Někteří byli zavražděni, jiní uneseni, nebo prostě zmizeli beze stopy.
Do Alžírska jsem se přes všechna varování vypravil. Bylo nás víc, a aby nás do země vůbec vpustili, musela nás hned na hranicích převzít do péče místní cestovní kancelář s potřebnou licencí. Krátce poté nám byla přidělen ozbrojený doprovod. Terénní automobil se skupinkou ostřelovačů vybavených samopaly nás provázel po téměř celou dobu. Byl to nezapomenutelný pobyt, během kterého se naštěstí nikomu nic nestalo. Dokonce jsme se ani necítili ohroženi, a místo teroristů jsme potkávali milé a přátelské lidi. Kdoví jak by vše dopadlo, kdybychom anděle strážné neměli…
Tisíce ňader pouště
Prvním městem, do kterého přijíždíme, je El Oued. Jeho neobvyklá architektura kdysi přitahovala mnoho cestovatelů, ale za posledních patnáct let sem přišel málokterý. Jakmile se ocitáme v centru města, začnou se shlukovat do skupinek místní obyvatelé a s neskrývaným úžasem nás pozorují. Vytahuji fotoaparát a posunky naznačuji, zda by jim nevadilo, kdybych si je zvěčnil. Oni vytahují mobilní telefony s vestavěnými fotoaparáty. Míříme na sebe a mačkáme spouště. Chlapíci v uniformách se samopaly v pohotovostní poloze nás přitom střeží jako oko v hlavě.
Po několika desítkách minut objevuji další výhodu plynoucí z přítomnosti ozbrojeného doprovodu. Zatímco v sousedním Maroku je pro nemuslimy přístupná pouze jediná mešita v zemi, a o výstupu na minaret si mohou nechat cizinci jen zdát, zde stačilo, aby se šéf ochranky zmínil správci mešity, a dveře byly otevřeny. Z výšky jsem pak měl možnost vychutnat naplno svéráz místní architektury, proslavené obřími kopulemi. Budují se prý kvůli dobrému rozptylu světla a jako ochrana obydlí před velkým vedrem. Oblé křivky kopulí z výšky připomínaly obří ženská ňadra. Některé jsou bílé nebo stříbrné, ale s obzorem nejvíce ladily ty v barvě písku. Tam, kde město končilo, totiž začínala poušť.
Pamlsek místo útoku
Před alžírským islámským fundamentalismem a radikálními náboženskými fanatiky, kteří nesnesou, aby se jim po zemi potloukali nevěřící psi, jsem byl před cestou varován tolikrát, že jsem podvědomě očekával útok. Říkal jsem si, že k němu může dojít nejspíše v nějakém pro muslimy posvátném místě. Zvláště na pozoru jsem se proto měl ve městě Tolga, kde od roku 1780 sídlí chlapecká koránová škola. V okolí svatyně jsem původně nechtěl ani fotit, abych na sebe příliš neupozorňoval, ale její neobvyklá architektura mě lákala. V ten moment se ve dveřích objevil muslim v dlouhé bílé róbě, s čepičkou na hlavě. Měl dlouhý plnovous a uhrančivý zrak. Chvíli si mě prohlížel a pak mi pokynul. Ochranka nebyla právě v dohledu, a tak jsem přemýšlel, zda raději nevzít nohy na ramena. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem vešel za ním dovnitř. Z vousáče se vyklubal příjemný společník, který mě provedl celým seminářem, včetně islámské knihovny. Byly v ní stovky posvátných svazků, včetně ručně malované verze koránu z 12. století. Nejenže jsem si mohl vzácnou publikaci prohlédnout a osahat, bylo mi dokonce umožněno vyfotit si ji i se sympatickou knihovnicí. Tělo i vlasy mladé muslimky byly zahaleny, ale proti focení nic nenamítala. Byl jsem příjemně překvapen. Nakonec jsem dostal pozvání na čaj a pamlsek.
Chlupaté nohy do polévky
Pamlsek trochu jiného druhu jsem objevil asi o hodinu později v labyrintu uliček starého města. Byly to uťaté velbloudí nohy. Zakrvavené, chlupaté, useknuté těsně pod kolenem. Stály jen tak opřené o zídku v jedné z nenápadných uliček vedoucích k tržnici. Několik vteřin jsem na ně konsternovaně zíral, a když jsem vytahoval fotoaparát, abych si to neobvyklé zátiší zvěčnil, ozval se za mnou hlas domorodce: „Nemusíte jen fotit, můžete i ochutnat. Tak dobré vývary jako támhle u Ahmeda nenajdete v celém městě! Nezajdete na polévku?“ Zdvořile jsem poděkoval, zavrtěl hlavou a pokračoval v chůzi. Zbytek zvířete jsem našel v masně za rohem. Nejrůznější vnitřnosti byly naskládány na pestrobarevných bedýnkách, vystavených na sluníčku. Pach krve přilákal stovky much, které by maso zcela pokryly, nebýt snědých prodavačů, kteří nad celou tou scenérií nepřetržitě mávali kousky kartónu. „Moc kvalitní maso, pane, nechcete zkusit?“ volali na mě. Při hledání východu jsem pak narazil na řadu přepravek s čerstvě uťatými ovčími a kozími hlavami. Jejich oči byly pohaslé a smutné.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě ..... která vychází 31.8.2010
