ALŽÍRSKO PLNÉ PŘEKVAPENÍ

„Nejezdi tam! Zabijí tě!“ varovala mě kamarádka, které jsem se svěřil se svým úmyslem cestovat po Alžírsku. „Je to tam o život, a pokud mi nevěříš, tady to máš černé na bílém!“ vrazila mi do ruky tlustou knížku. PRŮVODCE PO NEBEZPEČNÝCH MÍSTECH SVĚTA stálo na obálce. Na straně 343 bylo podtrženo několik řádků: „Alžírsko je pro cestovatele nejnebezpečnějším místem planety. Je to země, kde v tlupách srocení fundamentalisté a vyhození alžírští veteráni z Afghánistánu s oblibou podřezávají krky. Žurnalisté jsou přímo upozorňováni, že budou ihned po vstupu do země zabiti.“

Alžírsko

Autorem knížky nebyl žádný paranoidní strašpytel, ale zkušený ostřílený novinář a filmový dokumentarista Robert Young Pelton, který procestoval velkou část světa. „Možná ty informace už nejsou aktuální,“ řekl jsem si v duchu a zasedl k internetu, abych zjistil nejnovější situaci. Na stránkách velvyslanectví České republiky v Alžíru však čekalo další varování. „Tato krásná země stále ještě nepatří k vyhledávaným turistickým cílům,“ stálo hned v úvodu, „a cizinci se rychle stanou centrem pozornosti. V městských aglomeracích dochází k relativně častým případům okradení, v horských oblastech k ozbrojeným přepadením a ta bohužel často končí smrtí přepadeného…“ Dál jsem raději ani nečetl.

Turisté jako terč
Pokoušel jsem se dovědět více o kořenech zla, které má podle všeho původ v podivných parlamentních volbách konaných v roce 1991. První kolo tenkrát vyhrála radikální strana Islámská fronta spásy (FIS). Jejím cílem bylo vyhlášení islámské republiky, podobné, jakou je Írán. Ti, co byli do té doby u moci, se zalekli. Druhé kolo voleb se už neuskutečnilo. Nově ustavená Nejvyšší státní rada anulovala výsledky, vyhlásila výjimečný stav, přikázala rozpustit FIS a nechala popravit nejmilitantnější členy uskupení. Islámská fronta spásy však místo zániku přešla do ilegality a začala se mstít. Nepovedené úsilí o likvidaci fundamentalismu vyvolalo odvetnou reakci v podobě nespočetných pumových útoků a atentátů, které se stupňovaly. Vláda byla vůči nim bezmocná. Když Alžířané v roce 1995 zvolili sekulárního prezidenta, islamisté obrátili svůj hněv od bezbožného státu na odpadlický lid. Začala další vlna krutého teroru. Nesmyslné vraždění probíhalo téměř po celé zemi. Ve městech i na venkově. Teroristé si už nebrali na mušku pouze politiky a ideové odpůrce, ale i nezúčastněné obyvatele. Tisíce obyvatel. Podřezávání krků, uřezávání hlav, pohřbívání do masových hrobů, masakry mladých lidí na plážích Středozemního moře, zabíjení žen, starců i dětí, to vše bylo v tuto chvíli obvyklé. Oběti šly do desetitisíců. Častým cílem se stávali i cizinci, zejména Evropané. Někteří byli zavražděni, jiní uneseni, nebo prostě zmizeli beze stopy.
Do Alžírska jsem se přes všechna varování vypravil. Bylo nás víc, a aby nás do země vůbec vpustili, musela nás hned na hranicích převzít do péče místní cestovní kancelář s potřebnou licencí. Krátce poté nám byla přidělen ozbrojený doprovod. Terénní automobil se skupinkou ostřelovačů vybavených samopaly nás provázel po téměř celou dobu. Byl to nezapomenutelný pobyt, během kterého se naštěstí nikomu nic nestalo. Dokonce jsme se ani necítili ohroženi, a místo teroristů jsme potkávali milé a přátelské lidi. Kdoví jak by vše dopadlo, kdybychom anděle strážné neměli…

Tisíce ňader pouště
Prvním městem, do kterého přijíždíme, je El Oued. Jeho neobvyklá architektura kdysi přitahovala mnoho cestovatelů, ale za posledních patnáct let sem přišel málokterý. Jakmile se ocitáme v centru města, začnou se shlukovat do skupinek místní obyvatelé a s neskrývaným úžasem nás pozorují. Vytahuji fotoaparát a posunky naznačuji, zda by jim nevadilo, kdybych si je zvěčnil. Oni vytahují mobilní telefony s vestavěnými fotoaparáty. Míříme na sebe a mačkáme spouště. Chlapíci v uniformách se samopaly v pohotovostní poloze nás přitom střeží jako oko v hlavě.
Po několika desítkách minut objevuji další výhodu plynoucí z přítomnosti ozbrojeného doprovodu. Zatímco v sousedním Maroku je pro nemuslimy přístupná pouze jediná mešita v zemi, a o výstupu na minaret si mohou nechat cizinci jen zdát, zde stačilo, aby se šéf ochranky zmínil správci mešity, a dveře byly otevřeny. Z výšky jsem pak měl možnost vychutnat naplno svéráz místní architektury, proslavené obřími kopulemi. Budují se prý kvůli dobrému rozptylu světla a jako ochrana obydlí před velkým vedrem. Oblé křivky kopulí z výšky připomínaly obří ženská ňadra. Některé jsou bílé nebo stříbrné, ale s obzorem nejvíce ladily ty v barvě písku. Tam, kde město končilo, totiž začínala poušť.

Pamlsek místo útoku
Před alžírským islámským fundamentalismem a radikálními náboženskými fanatiky, kteří nesnesou, aby se jim po zemi potloukali nevěřící psi, jsem byl před cestou varován tolikrát, že jsem podvědomě očekával útok. Říkal jsem si, že k němu může dojít nejspíše v nějakém pro muslimy posvátném místě. Zvláště na pozoru jsem se proto měl ve městě Tolga, kde od roku 1780 sídlí chlapecká koránová škola. V okolí svatyně jsem původně nechtěl ani fotit, abych na sebe příliš neupozorňoval, ale její neobvyklá architektura mě lákala. V ten moment se ve dveřích objevil muslim v dlouhé bílé róbě, s čepičkou na hlavě. Měl dlouhý plnovous a uhrančivý zrak. Chvíli si mě prohlížel a pak mi pokynul. Ochranka nebyla právě v dohledu, a tak jsem přemýšlel, zda raději nevzít nohy na ramena. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem vešel za ním dovnitř. Z vousáče se vyklubal příjemný společník, který mě provedl celým seminářem, včetně islámské knihovny. Byly v ní stovky posvátných svazků, včetně ručně malované verze koránu z 12. století. Nejenže jsem si mohl vzácnou publikaci prohlédnout a osahat, bylo mi dokonce umožněno vyfotit si ji i se sympatickou knihovnicí. Tělo i vlasy mladé muslimky byly zahaleny, ale proti focení nic nenamítala. Byl jsem příjemně překvapen. Nakonec jsem dostal pozvání na čaj a pamlsek.

Chlupaté nohy do polévky
Pamlsek trochu jiného druhu jsem objevil asi o hodinu později v labyrintu uliček starého města. Byly to uťaté velbloudí nohy. Zakrvavené, chlupaté, useknuté těsně pod kolenem. Stály jen tak opřené o zídku v jedné z nenápadných uliček vedoucích k tržnici. Několik vteřin jsem na ně konsternovaně zíral, a když jsem vytahoval fotoaparát, abych si to neobvyklé zátiší zvěčnil, ozval se za mnou hlas domorodce: „Nemusíte jen fotit, můžete i ochutnat. Tak dobré vývary jako támhle u Ahmeda nenajdete v celém městě! Nezajdete na polévku?“ Zdvořile jsem poděkoval, zavrtěl hlavou a pokračoval v chůzi. Zbytek zvířete jsem našel v masně za rohem. Nejrůznější vnitřnosti byly naskládány na pestrobarevných bedýnkách, vystavených na sluníčku. Pach krve přilákal stovky much, které by maso zcela pokryly, nebýt snědých prodavačů, kteří nad celou tou scenérií nepřetržitě mávali kousky kartónu. „Moc kvalitní maso, pane, nechcete zkusit?“ volali na mě. Při hledání východu jsem pak narazil na řadu přepravek s čerstvě uťatými ovčími a kozími hlavami. Jejich oči byly pohaslé a smutné.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě ..... která vychází 31.8.2010
Alžírsko 3


 Alžírsko 1

 

JURAJ KAMAN

XANTYPA 9/10 - výběr z článků

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

SOUTĚŽ o knihu 8 511 970 km Brazílie

Obecná představa o Brazílii je dosti jednoznačná: tropický ráj, nekonečné písčité pláže, exotické ovoce, karneval, samba... Brazílie očima Pavly Jazairiové vypadá poněkud jinak. Autorka objevuje „Nový svět“ zbavený původních obyvatel, obrovské rozlohy prázdné země, také bývalou portugalskou kolonii, z které plynulo do Evropy nezměrné bohatství cukrové třtiny, kakaa, kávy, kaučuku, ale zejména zlata a drahokamů. 

ABECEDA 9/10

ABECEDA 9/10

Dvacet osm písmen, dvacet osm slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěr – jaká je vlastně zpovídaná osobnost – si totiž děláte sami.
 

HVĚZDY O NÁS

HVĚZDY O NÁS

Září 2010
Slunce vstupuje do znamení Panny 23. srpna v 7.28 SELČ a setrvá v něm do 23. září 4.09 hod. V polovině září se Pluto zastaví a vrátí z retrogradity do přímého směru, pár dnů nato se Jupiter spojí s Uranem. Lze čekat výbuchy spravedlnosti, zejména sociální, a napětí na všech frontách. Také zvýšenou dopravní i jinou nehodovost. Hrady se mohou hroutit jako domečky z karet, když se do nich šikovně strčí. Zvýšené opatrnosti je třeba od 10. do 20. září. Pro jednotlivá znamení máme jako obvykle pár konkrétních rad.
 

TIPY VÝTVARNÉ UMĚNÍ 9/10

Budoucnost budoucnosti
Centrum současného umění DOX, Praha
29. 7. – 25. 10. 2010
Zatímco kdysi byla budoucnost plná optimistických vizí, dnes už na ni nemyslí ani politici. Filozofickou výstavu na toto téma uvozuje motto: „Včera jsme o budoucnosti snili,
dnes budoucnost sní o nás.“ Expozice představuje práce autorů z různých zemí i oborů a jejich zájem o budoucnost. Místo víry v pokrok přichází myšlenka trvale udržitelného rozvoje a vzájemného propojení. Například skupina architektů a designérů Terreform ONE se zabývá řešením zeleně ve velkoměstech, Marysia Lewandowska a Neil Cummings zase natočili video s fiktivním rozhovorem s ředitelkou stockholmského Moderna Museet, který se odehrává v roce 2058. Většina vystavených prací se věnuje především budoucím sociálním vazbám.
 

TIPY ROCK & POP 9/10

TIPY ROCK & POP 9/10

Ozzy Osbourne: Scream
Desáté studiové album se prý mělo původně jmenovat Soul Sucka, nejspíš něco jako „duševní vejcuc“, nebo snad průjem? Fanoušci se ovšem proti tomu razantně vzbouřili, a tak se zrodil VÝKŘIK. Jedenáct nových skladeb zastihlo „knížete temnot“ překvapivě ve velmi dobré pěvecké formě. Relativně nový zvuk souvisí, jako ostatně u Ozzyho vždycky, se „střídáním stráží“ v jeho týmu. Pro srovnání si můžeme vybavit BLIZZARD OF OZZ (1980, zde Randy Rhoads), o tři roky později BARK AT THE MOON (Jake E. Lee) a třeba NO REST FOR THE WICKED (1980, Zakk Wylde). Zde tedy přichází na scénu power metalový kytarista Gus G., velký technik se smyslem pro umocnění různých nálad jednotlivých skladeb.
 

TIPY KNIHY 9/10

TIPY KNIHY 9/10

CESTOVNÍ PAS
HERTA MÜLLEROVÁ
přeložila Radka Denemarková
(Mladá fronta, Praha)
Nebýt Nobelovy ceny, mimořádnou německou spisovatelku bychom dodnes neznali. Za příběhem knihy je skryt osud rumunských Němců – enklávy dávných kolonistů, kteří s Rumuny sdíleli nesnesitelný režim, těžší o to, že byli právě Němci. Otec, mlynář Windisch má za sebou nedobrovolnou službu v SS, matka byla pět let na Sibiři, než se mohla po válce vrátit. Cestovní pas zachycuje jenom zlomek tíhy života, před nímž utíkala. Jde jen vnějškově o situaci, v mírnější podobě nám známé: získat povolení k opuštění země. Müllerová líčí nejen důvody, proč uniknout, ani pouze ponížení, které musí mladá žena podniknout, když musí za pas obětovat dívčí poctivost, ale vyslovuje podstatnější věc: nesnesitelnou existenciální nejistotu, úzkost. Je správnější odejít ze země do neznáma, anebo zůstat? Pravda, hrdinka má doma už jen prázdné ruce, ani morálka, víra, nic neplatí, ostatně i to málo z věcí je prodáno. Vlastně v tu chvíli nemá ani sebe samu, a co ji čeká poté, když vytrhne poslední kořínek, kterým byla spjata se starým domovem? Dramatický příběh rafinovaně prostý, autorka nepotřebuje podrobně vypisovat děje, aby vyjádřila, co chce, je střídmá, cudná – a hlavně: prozaička Müllerová pracuje s motivy, se stylem, s jazykem jako básnířka. 

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

TIPY KLASICKÁ HUDBA 9/10

JANÁČKOVA FILHARMONIE
Ostrava, 3. 9. 2010
Janáčkova filharmonie Ostrava pěstuje živou spolupráci s Ostravským centrem nové hudby a soudobá a moderní hudba je na ostravském pódiu doma. Slyšet dva estonské dětské zpěváky jako sólisty 1. SYMFONIE Galiny Ustwolské (1919 – 2006) je unikátní, ovšem objevně záslužná je sama možnost poznat dílo této statečné petrohradské, hluboce duchovní skladatelky. Houslistka Hana Kotková přijede zahrát KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Albana Berga nazvaný NA PAMĚŤ ANDĚLA, tedy dcerušky Almy Mahlerové Mannon. VÉUS SOBRE CÓRES neboli BAREVNÝ VĚJÍŘ je nová skladba Brazilce ze Stuttgartu Rafaela Nassifa. Petr Kotík, který koncert diriguje, nastudoval také svoji orchestrální skladbu FRAGMENT.
 

TIPY FILMY 9/10

TIPY FILMY 9/10

MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY
Švédsko, Dánsko, Německo – 2009
Režie: Niels Arden Oplev
Čtenáři bestsellerové trilogie Stiega Larssona MILÉNIUM dobře vědí, že se jedná o první díl tohoto celosvětového hitu. Ti ostatní se prostřednictvím filmového plátna mohou seznámit s ústřední dvojicí, známým švédským novinářem Mikaelem „Kallem“ Blomkvistem a jeho neortodoxní spolupracovnicí, punkerkou a hackerkou Lisbeth Salanderovou. Nesourodá dvojice pátrá po osudu neteře bohatého průmyslníka Henrika Vangera, která jako šestnáctiletá zmizela před čtyřiceti lety a kterou podle jejího strýce zavraždil kdosi z rodiny. Krok za krokem, pomocí internetu, ale i starých archivů postupují samozvaní detektivové vpřed, přičemž narážejí i na nacistickou minulost některých Vangerů. Lisbeth kromě toho musí řešit trable se sadistickým opatrovníkem, jemuž je kvůli dávnému zločinu zdánlivě vydána na milost a nemilost. Zároveň se postupně zbavuje své nenávisti k lidem. Je štěstí, že snímek natočil dánský režisér v evropské koprodukci a ne nějaký hollywoodský profík (i když i to nepochybně přijde). Temné drama tak má přece jen jiné parametry, též zásluhou zajímavé atmosféry a výborných výkonů Michaela Nyqvista a Noomi Rapace. Brzy nás čekají pokračování s tituly DÍVKA, KTERÁ SI HRÁLA S OHNĚM a DÍVKA, KTERÁ KOPLA DO VOSÍHO HNÍZDA.
 

TIPY DIVADLO 9/10

TIPY DIVADLO 9/10

VERNISÁŽ (1975) & PĚT TET (2010)
VÁCLAV HAVEL
REŽIE: VLADIMÍR MORÁVEK
HUSA NA PROVÁZKU BRNO & KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

Zvláštní hnutí mysli provází čecháčky ve vztahu k Havlovi. Zatímco svět ho stále obdivuje, u nás nad ním kdekdo ohrnuje raťafák. Tomu se vytrvale zpěčuje Vladimír Morávek. Nejprve inscenací CIRKUS HAVEL, což byl zvláštní a provokativní kompilát ze špalíčku Havlových dramat a součást Morávkova volného cyklu PERVERZE V ČECHÁCH v Huse na provázku. Následovaly exprezidentovy miniatury PRASE a nejnověji znovu originální spojení dávné Havlovy VERNISÁŽE a jeho nového textíku PĚT TET, napsaného pro Husu… a premiérově uvedeného na nepříliš vyvedeném brněnském festivalu DIVADELNÍ SVĚT. Mnohem úspěšněji pak ve spolupráci s hradeckým Klicperovým divadlem na tamním Havlově dvorečku coby součást mnohem slavnějšího, ale přesto existenčně zápasícího DIVADLA EVROPSKÝCH REGIONŮ. Hrát se ta krásná bláznivina bude i po prázdninách. Bodejť by Havel i Morávek s Petrem Oslzlým nedráždili! VERNISÁŽ je o normalizačním establishmentu kupícím hovniválí kuličky bez ohledu na morálnost žití, a upřímně se podivujícím Bedřichovi, který kvůli intelektuálním ideálům a zatvrzelosti tře bídu s nouzí při nádenické práci. O téže společenské vrstvě v každém režimu prosperujících, nyní pro změnu úspěšně podnikajících, je PĚT TET. Všechno si pořídili šikovností… Zase se hodně podivují. Vaňkovi, kterého trápí blbá nálada a pochyby shrnuté do závěrečné Havlovy věty: „Někdy si myslím, že to všechno bylo zbytečné.“
 

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Okamžiky z filmového festivalu v Karlových Varech

Nestává se to často, ale při rekapitulaci některých událostí jsem vlastně spokojená, že už nejsem nejmladší. Když jsem v roce 1968 poprvé oficiálně fotografovala na karlovarském festivalu, měla jsem starosti, jestli nové střevíčky s deseticentimetrovými podpatky jsou hezké, šatičky, které jsem velmi těžko sháněla, dost efektní a co udělám, když bude pršet. Ale že mám jen jeden fotoaparát – nespolehlivý Praktisix – a černobílé filmy značky AKO bez udání citlivosti, to mi tak velké vrásky nedělalo. Neměla jsem ani expozimetr a blesk, takže fotografování bylo jako sázka do loterie – a jak to bývá, někdy se i začátečníkovi dílo zázračně podaří.

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/10

XANTYPA Číslo 9/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne