Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Posílám svým rodičům poste restante

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Mann

Pocházíte ze slavné spisovatelské dynastie, ale sám jste svou první knížku vydal až v pětašedesáti letech. Svazovala vás snad míra zodpovědnosti a slavné jméno Mann natolik, že to dřív prostě nešlo?
Už v pěti letech jsem si myslel, že budu spisovatel. Jenže když jsem v roce 1968 s rodiči utekl před Rusy a normalizací do Spolkové republiky Německo, tak jsem si řekl, že jsem ztratil jazyk, a tudíž psát knihy nebudu.

Když jste emigroval, bylo vám dvacet a byl jste právě přijat na FAMU…
Zkoušky jsem dělal u Milana Kundery, u nějž mi předtím otec vyjednal audienci, a mohl jsem mu přinést povídky, které jsem tehdy psal. Chtěl jsem slyšet jeho názor, jestli se vůbec mám na školu hlásit. Možná se mu povídky líbily, možná myslel na neuvěřitelnou lehkost bytí a chtěl mi ji dopřát, a tak mi řekl, ať se klidně přihlásím. Už byl známý, hlavně dobrý spisovatel, obdivoval jsem ho.

Tím spíš si myslím, že se vám asi v takovou chvíli zrovna utíkat nechtělo…
Rozhodnutí emigrovat bylo rychlé a spontánní, ale takhle se to odehrálo u mnoha lidí, protože člověk vycházel z minulých zkušeností. Když člověk emigruje, nesmí propásnout správný okamžik – ono to stále vypadá, že se nic neděje, a pak najednou spadne klec.
Když vtrhli 15. března 1939 Němci do Prahy, už druhý den byla má matka i její babička zatčeny, a předtím měli rok a půl času někam odjet a nějakým způsobem to řešit. Matka proto byla ten hlavní motor, já bych byl určitě neodjel. Byl jsem tu vázán tisíci pouty….

A co tatínek? Jak ten se k emigraci odhodlával?
Táta odjel tak trochu nedopatřením – byl zrovna v Mariánských Lázních a volal mi a já mu řekl „Víš co, tati, radši odjeď.“ Já si přitom Prahu v tu chvíli docela užíval, byl jsem doma sám, matka byla na venkově. Jednadvacátého srpna to byl pro všechny samozřejmě šok, ale už dvaadvacátého panovala v Praze vítězná atmosféra. Mysleli jsme si, že to Rusové nezvládli. Přijeli, mají tu armádu, ale je zmatečná, a my vyhrajeme. O rodiče jsem měl ovšem strach. Táta mi však do telefonu špatně rozuměl a myslel si, že mám nějaký konkrétní důvod, proč mu radím, aby odjel. Jel se podívat na hranice s Bavorskem a tam potkal známého, který byl shodou okolností předtím dlouho zavřený. Šli spolu na hraniční přechod, který zrovna z nějakých důvodů na chvíli zavřeli. V ten moment je popadla neodbytná představa, že hranici musí překročit. Umluvili velitele a on je pustil, takže můj otec odešel s úplně prázdnýma rukama…

Co na to maminka?
Když došlo k podpisu moskevských protokolů, pocit vítězství se zhroutil a nahradil ho pocit zrady. Matka řekla rezolutně: „Pojedeme pryč.“ Mně se nechtělo, a tak mi navrhla, abych ji i s mým mladším bratrem – bylo mu tehdy dvanáct – odvezl, a pak se třeba vrátil. Vyrazili jsme do Vídně, já si vzal s sebou jen pár věcí, hlavně desky Voskovce a Wericha, a říkal jsem si, že uvidíme, co bude. Dlouho jsme si pak v Německu prodlužovali československé pasy, tedy hlavně výjezdní doložky. Až nastoupil Husák, a doložky se přestaly prodlužovat. Vrať se teď, nebo nikdy! Stav nerozhodnosti u mě trval možná rok.

Vaši rodiče to měli svým způsobem lehčí. Maminka byla původem Němka a tatínek měl v Německu známé v rozhlase…
To je pravda, i když obecně k československým emigrantům se v té době chovali v západní Evropě i v zámoří hodně vstřícně. Já ale brzy zjistil, že mi v Německu neplatí maturita, musel bych ji dělat znovu. Pak jsem objevil, že v Západním Berlíně byla před dvěma lety otevřená filmová akademie, a že tam nadané studenty berou i bez maturity. A tak zatímco rodiče zůstali v Mnichově, odešel jsem do Berlína, udělal zkoušky a tím jsem vykročil i k určité samostatnosti.


Blanka Kovaříková

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne