Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Nejdůležitější u mužů je zápal

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

pavlátová

Do její filmografie, v níž často vychází z pozorování zdánlivých banalit, patří také hraná povídka z kolektivního projektu PRAHA OČIMA… (1999). Režírovala i dva hrané celovečerní filmy. Její debut NEVĚRNÉ HRY (2003) se odehrává ve vesnici na slovensko-maďarském pomezí a líčí komplikované vztahy mladého manželského páru. Její druhý hraný film DĚTI NOCI (2008) – situovaný do pražského Karlína – přinesl na karlovarském festivalu ceny za herecké výkony Jiřímu Mádlovi a Marthe Issové.

Vaším nejnovější prací jsou animace pro inscenaci MÁRIO A KOUZELNÍK v pražské La Fabrice. Jak vznikl tento neobvyklý projekt kombinace divadla a filmu?
Režisér Peter Butko připravoval Mária podle novely Thomase Manna. Richard Balous – spoluproducent té inscenace a majitel La Fabriky – mu nabídl prostor nově zrekonstruované bývalé slévárny, což je úžasný multifunkční prostor, obklopený plátny i po stranách. A Peter si vymyslel, že tam chce nějaké animace. Nejdřív to měly být jen jakési pohyblivé tapety, které měly dotvářet herecké akce jako pouhý ornament. Ale pak si vymýšlel dál a dál a mě to víc a víc bavilo. Pak vznikl dvacetiminutový prolog, který předznamenává klíčový děj, kde kouzelník figuruje jako symbol manipulace s davem. Ta inscenace se postupně vyvinula až do zajímavého tvaru, v němž živí herci fungují v interakci s animovanými postavami. Což pro mě znamenalo zcela novou možnost pro využití animace, jinou než v mých filmech.

Jak jste se vůbec dostala ke své profesi?
Shodou náhod. Asi to bude znít hodně divně, ale za to, co celý život dělám, vděčím paradoxně Leninovi. Z Ruska totiž kdysi utekla před bolševiky rodina Vjačeslava Irmanova, z něhož se později stal známý sochař, herec a swingový zpěvák. Život ho zavál do Čech, kde si vzal moji tetu. Vzpomínám na něj jako na člověka nesmírně pohledného, jemného, duchaplného a vtipného, který okouzloval ženy i muže. Všiml si, že si pořád kreslím, takže našim poradil, abych to zkusila na střední výtvarku. A musím říct, že mi pomohl i svojí protekcí, protože na školy se tehdy jinak dostávalo velice obtížně. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou jsem se pak hlásila na animaci, protože tam bylo nejméně uchazečů.

Vzpomínáte si na své působení v Baletní jednotce Křeč?
Moc ráda. Představení Křeče v osmdesátých letech byla přehlídkami co nejpestřejších kostýmů a co nejbizarnějších rekvizit, což v tehdejší šedi znamenalo něco výjimečného. Vzpomínám si, jak se z nějakých krabic vyráběla maketa náklaďáku, která se při představení jedinkrát přenesla z jednoho portálu do druhého. Kostýmy navrhovala Simona Rybáková, která měla vždycky cit pro extravagantní střihy a výrazné barvy. Tatínek Terezy Kučerové nám všem holkám přivezl ze západu lesklé legíny. Tereza měla růžové. Nosily jsme oblečení s asymetrickými pruhy a vycpanými rameny, prostě strašlivé „osmdesátky“. Chodili jsme nápadně ustrojení i v civilu, abychom co nejvíc demonstrovali svou odlišnost. O to jsem se usilovně snažila už na střední škole, přes celou Prahu jsem jezdila s velikými deskami na kresby. K tomu jsem měla korále z jeřabin až do pasu, aby si lidi všimli, že jsem umělkyně. S kamarádkou jsme se taky schválně hodně nahlas smály v tramvaji, abychom daly ostatním najevo, že jsme ohromně free. Ale nejspíš to žádný protest proti establishmentu nebyl, pouze čirá puberta.

Proslavila jste se osmiminutovou groteskou ŘEČI, ŘEČI, ŘEČI. Co vás k ní inspirovalo?
Prvotním impulsem byly skici, načmárané během telefonování. Z nich se zrodily různé postavičky, kterým vycházely od úst bubliny s promluvami – někdy bojovnými, jindy láskyplnými. Vše se odehrávalo v kavárně, což bylo místo, kde jsem tehdy trávila nejvíc času. Nemám totiž fantazii na vymýšlení neexistujících příběhů, odjakživa mě víc baví odpozorovávat a domýšlet skutečnost. Největší inspirací, až posedlostí je pro mě pozorovat lidi v metru. Je to úžasný katalog tváří a příběhů. Zápletku k tomu nepotřebuju, dost mě baví příběhy bez zápletky.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě....

Jan Foll

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne