Tanečník Ondřej Vinklát

Strhující posedlost tancem

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Ondřej VinklátJe mu dvacet dva, jeho múzičnost je patrná, pohybová škála obdivuhodná, a nadšení i vášeň pro tanec zjevné. Šťastná souhra okolností ho roku 2012 přivedla na první baletní scénu a úspěch si úsměvně prožívá. „Neuměl jsem si to na konzervatoři vůbec představit. A pak najednou přišel taneční úkol s rolí Basila v Minkusově DONU QUIJOTOVI, který na scéně Státní opery Praha realizoval můj profesor Jaroslav Slavický.“ Měl z té role velký strach, ale její dynamika a hravost mu pomohly jej překonat.

Odkud se bere mistrovství
Jeho projev je plný emocí a energie. „Jeviště na vás prozradí úplně všechno,“ říká. „Není co skrývat, ani to nejde. Na scéně jste jako nahý.“ Inspiruje ho hudba, doslova s ní splývá. Má rád klasiku i jazz, jen současný popový mainstream mu přijde tuctový, a jeho malá originalita ho nebaví. Na taneční konzervatoři vstřebal klasický, moderní i lidový tanec. Pouhé dva roky po ukončení studia už stál na prknech Národního divadla. Byl tak dobrý, nebo je obecně nedostatek chlapců tanečníků? „U nás je opravdu tanečníků málo. Tanec je většinou chápán jako umělecká činnost dívek, něco jako zženštilé povolání. Však se mi taky na základní škole kluci posmívali, že budu nosit tu kratičkou sukýnku, holčičí trenýrky a budu ťupkat na špičkách jako holky.“
Už od prvního ročníku na konzervatoři nabýval Ondřej divadelní zkušenost vedenou skvělými choreografy. Tančil SINFONIETU (Pavel Šmok), PAS DE DEUX LA PAPILLON (Pierre Lacotte), fragment z INDIGO ROSE (Jiří Kylián), GAJANÉ (Nina Anisimová), a v choreografiích Petra Zusky, šéfa baletu Národního divadla, RŮŽI A BOLERO. Na scéně Stavovského divadla si prvně zatančil v Čajkovského SPÍCÍ KRASAVICI. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Když získal ostruhy na první velké scéně Státní opery Praha v roli Basila v DONU QUIJOTOVI, stal se demisólistou. V té době ztvárnil také Vronského v ANNĚ KARENINĚ na scéně plzeňského divadla J. K. Tyla a Krabata v ČARODĚJOVĚ UČNI a na konci sezony 2012–2013 byl jmenován sólistou baletu Národního divadla.
Ondřej Vinklát všestranně rozvíjí svoje znalosti i záliby a rozhlíží se i přes hranice svého oboru. Zkusil si s kamarádem Štěpánem Pecharem vytvořit pro Bohemia Balet choreografii malé taneční taškařice ČERVENEJ ČUDLIK. Zjistil, jak ho ten proces baví, skoro víc než tancování. Na Nové scéně Národního divadla pak ještě spolu představili v rámci Miniatur choreografii PŘESNĚ VČAS, na hudbu kvartetu Franze Schuberta SMRT A DÍVKA. Odvážně tak nahlédl do nové části světa tance.

Zpátky do dětství
Od sedmi let se Ondřej věnoval sportovní gymnastice. Byl mimořádný čipera, a to se rodiče rozhodli usměrnit. Vztah ke gymnastice podědil po tatínkovi. Hraje taky na klavír a pokouší se improvizačně komponovat drobné skladbičky. Jinak hodně leží v knížkách a miluje divadlo v mnoha jeho podobách.
Na začátku ho tancování vůbec nebavilo, chytlo ho až někdy v sedmém ročníku konzervatoře. „Byl jsem v pubertě pomatený, mladý a hloupý, bavil mě nanejvýš klavír, a zdálo se mi, že pro tanec bude nutné vynaložit spoustu zbytečného úsilí, abych něco dokázal. U hudebního nástroje potřebujete jen dvě ruce, ale tanečník musí zapojit celé tělo.“ Vstup na divadelní scénu způsobil obrat. „To byl úplně jiný svět, ale žádalo si to i novou zodpovědnost.“ A navíc se před vstupem na jeviště přidávala tréma. „Bylo to úplné ochrnutí, sevření celého těla, kamenný výraz ve tváři a hrůza z toho, kterou nohou vlastně začít. Spojilo se ve mně velké vzrušení i ohromná obava, a vědomí, že se přede mnou otevírá život plný úsilí, dřiny, disciplíny a kázně.“ Všechno se nakonec usadilo a nastoupil stav klidu, daný pečlivou přípravou.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Marie Kulijevyčová

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne