Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Holky jsou spíš po tátovi

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

3 herečky

Patricie Soukupová
Nejmladší z trojice, Patricie Soukupová (nar. 6. 2. 1995) je dcerou tanečnice a herečky Isabely Soukupové (rozené Siegelové) a herce Pavla Soukupa, jenž má ve svém bohatém portfoliu celou škálu žánrově různorodých rolí na divadelních jevištích, před filmovou i televizní kamerou, za rozhlasovým či dabingovým mikrofonem. Jeho hlas známe i z komentářů a znělek. A tak se stalo, že Patricii bylo sedm měsíců a už se její pláč ozval z televizních obrazovek v české verzi seriálu POHOTOVOST. Rodiče neměli hlídání, vzali ji do studia a bylo to. Pavel Soukup má „Smlouvu s nemluvnětem“ dodneška schovanou a čokoláda, která nahradila honorář, se snědla hned. Dabing jako specifickou hereckou disciplínu zvládla Patricie v době, kdy ještě neuměla pořádně číst, a kdybyste si pustili americký film ANNA A KRÁL, slyšeli byste nejen ji (dětské ráčkování nemůžete přeslechnout), ale i její maminku, tátu a staršího bratra Pavla.
Od dětství ráda zpívá (už jako mrně prý pořádala „koncerty“ doma na balkoně) a na základní škole si myslela, že se bude věnovat baletu. Prošla mj. i přípravkou Národního divadla a tam ji prý „pěkně vydřeli“, jak mi sama řekla. Jenže v pubertě své rozhodnutí přehodnotila. Nepochybně k tomu přispěl fakt, že jí učarovaly muzikály, „na nichž vyrostla“ v Hudebním divadle Karlín, kam chodila za tátou. Neméně podstatná byla i skutečnost, že si jí všimla televize. Patricie se objevila v zábavných pořadech a začala točit seriál RODINA A JÁ. Pak už bylo zřejmé, že o možnost studia na Pražské konzervatoři se sice bude ucházet, ale zvolí si obor hudebně-dramatický. U rodičů se prý její volba s velkým nadšením nesetkala, ale na druhé straně to byli právě oni, kdo neponechali nic náhodě a zařídili, aby prošla kvalitním dvouletým přípravným kursem, který vedly Markéta Novotná a Eva Vosková. Přijímací zkoušky úspěšně složila a v současné době se chystá k maturitě. (Čtenářům se článek dostane do rukou ve chvíli, kdy už jistě bude důvod ke gratulacím.) Přípravu na všeobecné předměty musela zvládnout jako všichni její vrstevníci na středních školách. Ovšem co se odborných předmětů týče, měla a má nesporně výhodu v bezpočtu zkušeností, které získala. Kromě dabingu, o němž už byla zmínka, zkusila rozhlas, modeling, roli Moniky v seriálu VYPRÁVĚJ a v roli Pavlíny Boudové v CESTÁCH DOMŮ se dokonce ocitla po boku svého táty.

Kristýna Hrušínská
Kristýna Hrušínská (nar. 5. 3. 1985) je také z herecké rodiny, přesněji řečeno ze slavného hereckého rodu. V jejím případě nestačí jen připomenout, že maminkou je Miluše Šplechtová a tátou Jan Hrušínský. Je nutné zmínit alespoň Kristýnina dědečka Rudolfa Hrušínského, protože to byl nejen Pan herec naší první scény, ale i velký a statečný člověk. A také je třeba připomenout, že Kristýniny divadelní kořeny sahají až k praprapradědečkovi Ondřeji Červíčkovi, který byl principálem kočovné divadelní společnosti, stejně jako nyní její táta. O to překvapivější bylo, že patnáctiletá Kristýnka (sama o sobě říká, že tehdy byla nedomrlá osůbka s krátkými vlasy a podivným kukučem) zvolila Střední školu cestovního ruchu a ještě celý rok po maturitě prováděla anglicky mluvící turisty Prahou, což prý byla svého druhy docela originální herecká škola, kde bylo třeba občas hodně improvizovat. Pak už věděla, že vazba s divadlem, kterou vždycky cítila, je silnější. Přihlásila se na DAMU a byla přijata na první pokus. „Dostala jsem se do ročníku Jana Borny a Ivana Rajmonta,“ řekla mi při našem setkání. „Jana Bornu jsem strašně obdivovala, protože ještě než mě vzali na školu, viděla jsem v Divadle v Dlouhé snad všechna jeho představení a hrozně se mi líbila. Měly v sobě lehkost, svěžest, a byly plné vtipu – žádná deprese. A Ivan Rajmont – to je režisér, s nímž moji rodiče začínali v Činoherním studu v Ústí nad Labem. Ve třetím ročníku mi Ivan nabídl hostování v Národním divadle. Byla to role Clarice ve SLUHOVI DVOU PÁNŮ, kterého režíroval. Vlastně jsme se zde vystřídaly s mámou, která v tomto představení hrála asi dvanáct let, ale roli Beatrice. Je docela vtipné, že jsem tohle představení viděla poprvé, když mi bylo devět let.“

Tereza Gübelová
Tereza Gübelová (nar. 20. 7. 1982) je sice jen o „fous“ starší než její kolegyně Kristýna, ale v pohledu na svět bohatší o zkušenost mámy tříleté dcery Berty. A také o zjištění, že herecké příležitosti se někdy sypou, a jindy je třeba na ně čekat a takové čekání se musí vyplnit smysluplnými aktivitami, protože jinak je na zbláznění. Ale abych nepředbíhala.
I Tereza měla po kom získat herecké geny. Její táta Ivan Gübel především v 80. letech minulého století zářil na scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni (v devadesátých letech měl angažmá nejprve v pražském Divadle E. F. Buriana a před svou předčasnou a možná i zbytečnou smrtí v Divadle Komedie). Dědeček Ivo Gübel byl léta v Hudebním divadle Karlín, babička Marie Marešová v Realistickém divadle, svoji špetku mohl přidat i prastrýček František Kovářík. „Byla jsem sice ještě malá,“ zavzpomínala Tereza, „ale vnímala jsem, že táta je herec. Párkrát jsem ho viděla hrát, nakoukla jsem do zákulisí, i v divadelním klubu jsem snad byla, všechno se mi přesně už nevybavuje, ale jedno vím jistě, že už tehdy se mi v tom světě, který je tak trochu sám pro sebe, líbilo.“
Ještě v Plzni udělala první baletní krůčky, a když se pak se starší sestrou Julií (ta se věnuje muzice a má svoji kapelu) a mamkou přestěhovaly do Prahy, to jí bylo osm, začala hrát na klavír a chodit do „dramaťáku“, kde ji vedli Hanuš Bor, Ivo Kubečka a Noemi Zárubová. A právě tady ji objevil rozhlas, takže svůj „herecký křest“ prožila před mikrofonem s Josefem Somrem po boku.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Milica Pechánková

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Osobnosti - výběr z článků

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne