Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Holky jsou spíš po tátovi

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

3 herečky

Patricie Soukupová
Nejmladší z trojice, Patricie Soukupová (nar. 6. 2. 1995) je dcerou tanečnice a herečky Isabely Soukupové (rozené Siegelové) a herce Pavla Soukupa, jenž má ve svém bohatém portfoliu celou škálu žánrově různorodých rolí na divadelních jevištích, před filmovou i televizní kamerou, za rozhlasovým či dabingovým mikrofonem. Jeho hlas známe i z komentářů a znělek. A tak se stalo, že Patricii bylo sedm měsíců a už se její pláč ozval z televizních obrazovek v české verzi seriálu POHOTOVOST. Rodiče neměli hlídání, vzali ji do studia a bylo to. Pavel Soukup má „Smlouvu s nemluvnětem“ dodneška schovanou a čokoláda, která nahradila honorář, se snědla hned. Dabing jako specifickou hereckou disciplínu zvládla Patricie v době, kdy ještě neuměla pořádně číst, a kdybyste si pustili americký film ANNA A KRÁL, slyšeli byste nejen ji (dětské ráčkování nemůžete přeslechnout), ale i její maminku, tátu a staršího bratra Pavla.
Od dětství ráda zpívá (už jako mrně prý pořádala „koncerty“ doma na balkoně) a na základní škole si myslela, že se bude věnovat baletu. Prošla mj. i přípravkou Národního divadla a tam ji prý „pěkně vydřeli“, jak mi sama řekla. Jenže v pubertě své rozhodnutí přehodnotila. Nepochybně k tomu přispěl fakt, že jí učarovaly muzikály, „na nichž vyrostla“ v Hudebním divadle Karlín, kam chodila za tátou. Neméně podstatná byla i skutečnost, že si jí všimla televize. Patricie se objevila v zábavných pořadech a začala točit seriál RODINA A JÁ. Pak už bylo zřejmé, že o možnost studia na Pražské konzervatoři se sice bude ucházet, ale zvolí si obor hudebně-dramatický. U rodičů se prý její volba s velkým nadšením nesetkala, ale na druhé straně to byli právě oni, kdo neponechali nic náhodě a zařídili, aby prošla kvalitním dvouletým přípravným kursem, který vedly Markéta Novotná a Eva Vosková. Přijímací zkoušky úspěšně složila a v současné době se chystá k maturitě. (Čtenářům se článek dostane do rukou ve chvíli, kdy už jistě bude důvod ke gratulacím.) Přípravu na všeobecné předměty musela zvládnout jako všichni její vrstevníci na středních školách. Ovšem co se odborných předmětů týče, měla a má nesporně výhodu v bezpočtu zkušeností, které získala. Kromě dabingu, o němž už byla zmínka, zkusila rozhlas, modeling, roli Moniky v seriálu VYPRÁVĚJ a v roli Pavlíny Boudové v CESTÁCH DOMŮ se dokonce ocitla po boku svého táty.

Kristýna Hrušínská
Kristýna Hrušínská (nar. 5. 3. 1985) je také z herecké rodiny, přesněji řečeno ze slavného hereckého rodu. V jejím případě nestačí jen připomenout, že maminkou je Miluše Šplechtová a tátou Jan Hrušínský. Je nutné zmínit alespoň Kristýnina dědečka Rudolfa Hrušínského, protože to byl nejen Pan herec naší první scény, ale i velký a statečný člověk. A také je třeba připomenout, že Kristýniny divadelní kořeny sahají až k praprapradědečkovi Ondřeji Červíčkovi, který byl principálem kočovné divadelní společnosti, stejně jako nyní její táta. O to překvapivější bylo, že patnáctiletá Kristýnka (sama o sobě říká, že tehdy byla nedomrlá osůbka s krátkými vlasy a podivným kukučem) zvolila Střední školu cestovního ruchu a ještě celý rok po maturitě prováděla anglicky mluvící turisty Prahou, což prý byla svého druhy docela originální herecká škola, kde bylo třeba občas hodně improvizovat. Pak už věděla, že vazba s divadlem, kterou vždycky cítila, je silnější. Přihlásila se na DAMU a byla přijata na první pokus. „Dostala jsem se do ročníku Jana Borny a Ivana Rajmonta,“ řekla mi při našem setkání. „Jana Bornu jsem strašně obdivovala, protože ještě než mě vzali na školu, viděla jsem v Divadle v Dlouhé snad všechna jeho představení a hrozně se mi líbila. Měly v sobě lehkost, svěžest, a byly plné vtipu – žádná deprese. A Ivan Rajmont – to je režisér, s nímž moji rodiče začínali v Činoherním studu v Ústí nad Labem. Ve třetím ročníku mi Ivan nabídl hostování v Národním divadle. Byla to role Clarice ve SLUHOVI DVOU PÁNŮ, kterého režíroval. Vlastně jsme se zde vystřídaly s mámou, která v tomto představení hrála asi dvanáct let, ale roli Beatrice. Je docela vtipné, že jsem tohle představení viděla poprvé, když mi bylo devět let.“

Tereza Gübelová
Tereza Gübelová (nar. 20. 7. 1982) je sice jen o „fous“ starší než její kolegyně Kristýna, ale v pohledu na svět bohatší o zkušenost mámy tříleté dcery Berty. A také o zjištění, že herecké příležitosti se někdy sypou, a jindy je třeba na ně čekat a takové čekání se musí vyplnit smysluplnými aktivitami, protože jinak je na zbláznění. Ale abych nepředbíhala.
I Tereza měla po kom získat herecké geny. Její táta Ivan Gübel především v 80. letech minulého století zářil na scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni (v devadesátých letech měl angažmá nejprve v pražském Divadle E. F. Buriana a před svou předčasnou a možná i zbytečnou smrtí v Divadle Komedie). Dědeček Ivo Gübel byl léta v Hudebním divadle Karlín, babička Marie Marešová v Realistickém divadle, svoji špetku mohl přidat i prastrýček František Kovářík. „Byla jsem sice ještě malá,“ zavzpomínala Tereza, „ale vnímala jsem, že táta je herec. Párkrát jsem ho viděla hrát, nakoukla jsem do zákulisí, i v divadelním klubu jsem snad byla, všechno se mi přesně už nevybavuje, ale jedno vím jistě, že už tehdy se mi v tom světě, který je tak trochu sám pro sebe, líbilo.“
Ještě v Plzni udělala první baletní krůčky, a když se pak se starší sestrou Julií (ta se věnuje muzice a má svoji kapelu) a mamkou přestěhovaly do Prahy, to jí bylo osm, začala hrát na klavír a chodit do „dramaťáku“, kde ji vedli Hanuš Bor, Ivo Kubečka a Noemi Zárubová. A právě tady ji objevil rozhlas, takže svůj „herecký křest“ prožila před mikrofonem s Josefem Somrem po boku.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Milica Pechánková

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Osobnosti - výběr z článků

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Astrid Lindgrenová

Astrid Lindgrenová

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se už za svého života stala legendou. S jejími knížkami vyrostlo několik generací dětí z celého světa. Její hlas měl ale velkou váhu i ve veřejných debatách. Protestovala například proti velkochovům, apelovala na to, aby lidé nezapomínali, že zvířata jsou živé bytosti. Zákonu na ochranu zvířat, o který se zasadila, se na její počest začalo říkat Lex Lindgren. V letošním roce si připomínáme 110. výročí jejího narození a 15. výročí jejího úmrtí.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Keira Knightley

Keira Knightley

Již podruhé britskou herečku Keiru Knightley práce na filmu zavála do Čech, kde právě natáčela poválečné drama THE AFTERMATH (NÁSLEDKY), v němž ztělesňuje hlavní ženskou roli, manželku britského důstojníka Rachel Morganovou. Děj filmu vznikl podle stejnojmenné knihy Rhidiana Brooka a zavádí nás do Hamburku v roce 1946.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner