Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

Francie se ocitla v šoku a v obou hlavních politických táborech vypuklo malé zemětřesení. Předseda UMP Jean-François Copé raději složil funkci, byť k jeho pádu přispěla i jedna korupční kauza. A nepopulární socialistický prezident François Hollande se v průzkumech propadá dále ke dnu, o němž se donedávna zdálo, že hlubší už být nemůže.
Jak se k pozici první francouzské strany probojovala síla, již mnozí označují za ultrapravicovou, zatímco její sympatizanti hovoří vždy a pouze o „vlastenecké alternativě“ k zavedeným stranám?

„Nerovnost mezi rasami“
Národní frontu založil Jean-Marie Le Pen v roce 1972. Úspěch uskupení, po desetiletí považovaného za marginální, je bezesporu především jeho úspěchem. Charismatický řečník s talentem k provokaci vystudoval práva a pařížský Institut politických věd, líheň všech francouzských politiků; v půli padesátých let bojoval v Indočíně a na jejich konci pak v Alžírsku za udržení francouzského koloniálního impéria. Nepovedlo se…
Le Penova – užijeme-li eufemismu – prostořekost se projevuje nesčetnými výroky, za něž si vysloužil i slušnou řádku odsuzujících soudních verdiktů.
Už v roce 1955 zveřejnil kupříkladu francouzský magazín L’Express jeho větu: „Francii vládnou pederasti: Sartre, Camus, Mauriac.“ O jednačtyřicet let později Le Pen řekl: „Věřím na nerovnost mezi rasami; dějiny dokazují, že nemají stejné schopnosti ani stejnou úroveň historického vývoje.“

Plynové komory coby detail
Vůbec největší poprask však vyvolal jeho výrok z roku 1987 o tom, že „plynové komory jsou detailem dějin druhé světové války“. Pařížský soud ho za něj odsoudil k pokutě 1 200 000 franků (200 tisíc eur). Le Pen jej od té doby „ze sportu“ při nejrůznějších příležitostech opakuje. V roce 2009 tak učinil i z tribuny Evropského parlamentu a za pískotu poslanců dodal: „To je přece jasné jak facka!“
Zdá se, že odsouzení za tenhle výrok Le Pen dodnes cítí jako křivdu. Zasadíme-li jej do příslušného kontextu, zjistíme nepříliš často zmiňovanou skutečnost, že v bezprostředně předcházející větě politik zdůraznil: „Nepopírám existenci plynových komor.“
Ve snaze postavit mu hráz vykreslovala média Le Pena coby surovce s násilnými sklony, byť i jeho protivníci, kteří jej dobře znají, ho popisují spíše jako brilantního intelektuála svérázných názorů. Negativní kampaň vůči Le Penovi nicméně selhala na celé čáře.
Prvním výrazným úspěchem Národní fronty byl vstup do francouzského parlamentu v roce 1986. Stalo se tak díky poměrnému systému, prosazenému nedlouho předtím prezidentem Françoisem Mitterrandem. Vztah mezi prvním socialistickým prezidentem a Le Penem byl nejednoznačný. Zatímco politicky se napadali, osobně k sobě chovali vzájemný respekt. Dle mínění analytiků Mitterrand, liška podšitá, využil Le Pena k rozdělení pravice a upevnění dominantní pozice socialistů na tehdejší politické scéně.
Le Penovou hvězdnou hodinou se stal postup do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002. Třebaže v něm získal jen o necelé procento hlasů více než v kole prvním (17,79 oproti 16,86) a drtivě zvítězil Jacques Chirac, šlo o skutečný průlom.

Marine Le Penová obrušuje hrany
Le Penovým leitmotivem byla údajná ztráta tradičních hodnot jako důsledek přílivu přistěhovalců, kteří odmítají přijmout francouzské hodnotové žebříčky a místo toho vnucují ty své. Cíle Národní fronty se zpočátku víceméně omezovaly na zpřísnění imigrační politiky a omezení sociálních výhod pro přistěhovalce; straně přitom chyběl reálný ekonomický i propracovanější politický program.
To se změnilo s nástupem Le Penovy dcery Marine na stranický „trůn“ v roce 2011. Le Penová rozšířila programový rejstřík Národní fronty o ekonomická, vnitro- i mezinárodně politická témata a zasloužila se o to, že strana získala profil srovnatelný s běžnými politickými stranami. Pranýřuje Evropskou unii a žádá o vystoupení z eurozóny. Brojí též proti neoliberalismu, jenž podle ní ve světě napáchal značné škody. Na rozdíl od svého otce drží Le Penová jazyk na uzdě a neuchyluje se ke konfliktním či politicky nekorektním výrokům. Díky tomu se stává strana přijatelnou i pro průměrného voliče štítícího se excesů.
S Marine Le Penovou vstoupila Národní fronta do uhlazenější éry 21. století. Její prvenství v evropských volbách bylo určitě překvapením, leč ne zas tak velkým.

Martin Daneš (www.martindanes.com)

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne