Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Babiš dostal výstrahu, Sobotka oslabil, TOP 09 převálcovala modrou ODS

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

V EU jsme deset let a kašleme na ni. Ne, pardon, nadáváme na ni. Máme ji na nadávání. Na plivání. Svádíme na Unii svoji mizérii. (A nutno dodat, že to dělají i jinde a s podobným „úspěchem“, třeba ve Francii, kde volby vyhrála extrémně pravicová strana Le Penové.) Člověka nemůže nenapadnout otázka: Co vlastně chceme? Kde bychom chtěli žít? Ke komu patřit? Nebo si snad troufáme na švýcarský samostatný model?
Útěchou je, že u nás volby do EP nevyhráli ani neonacisté, ani xenofobové. Zato je vyhráli, i když těsně, populisté, ANO Andreje Babiše. V minulých volbách zbité, zválcované voliče pravice potěšilo, že při té bídné účasti voličů přistála na druhém místě Kalouskova TOP 09. Proevropská „topka“. A třetí je další proevropská, prounijní sociální demokracie. Úsvit Tomia Okamury, který svoji xenofobní kampaň stavěl na vyhánění černých oveček ze země (děsivé), získal jen 3,12 procenta.
Byly tedy ty volby malér, nebo nebyly? Malér jsme my, věčně ukřivdění Češi, kterým pořád někdo ubližuje, trápí je, takže stále ne a ne předvést, že jsme vlastně nejlepší, nejchytřejší, nejdemokratičtější a nejschopnější na světě. Jít k volbám, když je hezky a dá se vyjet na chatu? Ať si jdou jiní. A proč se starat o nějaký Brusel, je přece tak daleko. Předsedu Evropské komise mít stejně nebudeme, tak co.
Ano, ty volby byly malér.

Osmnáct procent Nečechů u voleb
Ptali se premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD), proč ho eurovolby zklamaly, jestli hledá chybu u sebe nebo u voličů. Odvětil, že vždy hledá chybu u sebe a své partaje. „Myslím, že je chyba, že se nám za deset let členství v EU nepodařilo občanům vysvětlit, co znamená volit do Evropského parlamentu, a to, že budeme mít čím dál větší vliv. Nedokázali jsme svoje voliče motivovat.“ – O.K. Sobotka těžko může říkat, že je vše v pořádku. Vinu politiků nelze přehlédnout. Ale faktorů je víc. Jeden z nich je česká politická scéna jako celek. Jak se rve, jak je zkorumpovaná, nepřímá. Pak si každý místní volič myslí, že je to tak všude a že si všichni dělají, co chtějí, že jsou to šmejdi.
Sobotka pokračoval, dal jasnou odpověď, proč voliči nešli k urnám: „V zásadě byli spokojeni – sociální demokracie vyhrála volby, je ve vládě, máme levicového prezidenta, většinu hejtmanů, řadu měst vedou lidé z ČSSD. V tuto chvíli není ve společnosti napětí, které by občany provokovalo, aby si s vládou u voleb vyřídili účty.“ – Tak to je síla. Nejít k volbám je výraz spokojenosti. – Realita? Nejít k volbám je výraz naprosté nedůvěry v politiku, výraz lhostejnosti, vzkaz: Kašleme na to, dělejte si, co chcete, o nás stejně nejde. Spokojený občan by šel volit, aby si stav, který má, udržel. Navíc snad i Sobotka tuší, že jeho vláda zatím nic neudělala, nezlepšila. Dosud se jen slibuje.
Jistě najdeme víc důvodů, proč voliči na Evropu kašlou. Jeden nelze přehlédnout: eurodotace. Ty vypadají jako plus pro EU. Antievropan Václav Klaus při rozhovoru k desátému výročí našeho vstupu do EU řekl, že „za deset let získala Česká republika čistého, to znamená, když odečítáme to, co bezprostředně platíme, něco přes 300 miliard korun. To jsou oficiální data, to není výpočet našeho institutu. Každý, kdo ví, kolik činí náš HDP, tak si velmi jednoduše tyto dvě položky vydělí a objeví, že roční přínos nedosahoval ani jedno procento našeho HDP.“ – Typický český postoj – dají 300 miliard a nám je to málo. (Mohli dát přece víc! Jako dali Řecku…) Klaus ještě dodal, že do toho nejsou započítány další peníze, třeba: „Když jenom vezmeme, kolik lidí denně cestuje do Bruselu, kolik lidí je zaměstnáno bruselskou agendou, jaké mají tito lidé platy.“
Exprezident a expremiér zpochybnil také „efektivnost těchto peněz, jestli jsou používány na projekty smysluplné, nebo nesmysluplné“. Neopomněl zmínit cyklostezky. Připomněl, že EU vyžaduje spolufinancování jednotlivých projektů. Naprostý šok vyvolala jeho další výtka: „Není žádným tajemstvím, že jsou evropské dotace jedním z hlavních zdrojů korupčního prostředí v České republice.“ – To říká Klaus, za nějž se u nás rozbujela struktura kmotrů. Neuvěřitelné. Za to, že se u nás rozkrádaly dotace, může Brusel. – Můžeme se pak divit, že k volbám přijde jen 18 procent voličů? Ne, to číslo se najednou zdá docela vysoké. Bylo to osmnáct procent Nečechů.
Celý názor si přečtete v tištěné Xantypě.....

Martin Fendrych

XANTYPA 7-8/14 - výběr z článků

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Malíř ANDREJ AUGUSTÍN

Neobvyklá přání nebo sny, které skrýváme sami před sebou, akademický malíř Andrej Augustín poeticky obnažuje ve svých malbách. Objevují se jako útržkovité fragmenty i v jeho ilustracích, pastelech, grafikách, tapisériích, keramice…

Scenárista, spisovatel  Jindřich Mann

Scenárista, spisovatel Jindřich Mann

Vzpomínky se dají psát různě. Nejčastěji bývají faktografické. Ty, které stvořil Jindřich Mann, vnuk spisovatele Heinricha Manna a syn básníka a spisovatele Ludvíka Aškenazyho, jsou beletristické. Dokonce spíš snivé a citové. Jmenují se POSTE RESTANTE. V poštovní terminologii to znamená, že zásilka nebude doručena adresátovi, ale zůstane na poště, kde čeká, až si ji dotyčný vyzvedne.

Spisovatelka a kunsthistorička  Kateřina Tučková

Spisovatelka a kunsthistorička Kateřina Tučková

S mladou spisovatelkou Kateřinou Tučkovou jsem se poprvé viděl na Žítkové, v obci ve východní části Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí. V kraji, kterému se také říká Kopanice a kde od nepaměti žily z dnešního pohledu podivné vědmy, kořenářky a čarodějnice. Polozapomenutý kraj, polozapomenuté rituály. To se změnilo s vydáním mimořádně úspěšné knihy ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ. Autorce přinesla věhlas, kraji nečekanou a možná i nechtěnou pozornost čtenářské obce celé republiky. Teď však sedíme v pražské kavárně poblíž Klementina, odkud Kateřina přiběhla a nejspíš se tam po našem povídání zase vrátí.

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Auguste Renoir a jeho dům v Cagnes-sur-Mer

Do Cagnes-sur-Mer se dostanete z Nice po přibližně patnácti kilometrech, směrovky s názvem Musée Renoir vás spolehlivě dovedou na úpatí staré zahrady, odkud cesta stoupá k domu s krásným výhledem na vzdálené moře. Tady strávil Auguste Renoir posledních dvanáct let svého života. A koncem července minulého roku tu bylo po osmnáctiměsíční rekonstrukci znovu otevřeno jeho muzeum.

Režisér + scenárista  Hynek Bočan + Jiří Stránský

Režisér + scenárista Hynek Bočan + Jiří Stránský

V tomhle roce se roztrhl pytel s výročími a vlastně z něj nějaká pořád vypadávají. Patřičně kulatá jsou však jenom tři: Vyhlášení první světové války 1914 (červenec), vylodění Spojenců v Normandii neboli Den D 1944 (červen) a setkání jednoho Bočana a jednoho Stránského na jedné žofínské lavičce 1964 (květen).

Výtvarnice a režisérka  Michaela Pavlátová

Výtvarnice a režisérka Michaela Pavlátová

Výtvarnice a animátorka, ale také režisérka hraných filmů a příležitostná herečka Michaela Pavlátová (nar. 1961) je veselá, vstřícná duchaplná a inspirativní. Sympatická černovláska otevřeně vypráví o svých pracovních i partnerských zkušenostech, jež s mravenčí pílí přetavuje do kreslených mikropříběhů o lidských vášních a slabostech.

Divokým Hlu-hlu-we

Divokým Hlu-hlu-we

Polštářky mohutných tlap s lehkostí dopadaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Každý, kdo v dětství viděl slavnou lvici Elsu, si ji takhle musel zapamatovat. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s tajemnem ve žlutých, lesklých očích. Když lvice Elsa umírala, brečel jsem jako malý kluk a měl jsem tenkrát na to právo, protože jsem malý kluk byl. Zamilovaný do africké přírody snil jsem o tom, že budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že se mi sen splní, že jednou budu sedět za volantem svého džípu a pozorovat divokou a svobodnou lvici dva metry od sebe.

Tanečník  Ondřej Vinklát

Tanečník Ondřej Vinklát

Ve hře světel, stínů a hudby víří na scéně mladý muž v plynulých křivkách rukou, pohybů těla a roztančených nohou. Ve skupině dalších mladíků je něčím výjimečný. Ondřej Vinklát prokazuje na scéně pražského Národního divadla, že mu právem patří letošní Cena Thálie. Vydobyl si ji za ztvárnění role Romea v Prokofjevově baletu ROMEO A JULIE.

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Tři mladé herečky Patricie Soukupová, Kristýna Hrušínská a Tereza Gübelová

Vzpomínám si, jak mě štvalo babiččino rčení: „Mládí zdobí samo.“ Nahlas jsem si protestovat netroufla, ale v duchu jsem ho prohlašovala za totální blábol. Když jsem v posledních týdnech postupně usedla v hledišti tří pražských divadel, abych se pak následně setkala s Patricií, Kristýnou a Terezou, vždycky se mi vybavilo. Najednou jsem ho vnímala jako hlubokou moudrost. Každá z nich je jiná – zjevem i zkušenostmi. Ale všechny tři jsou krásné, protože je kromě mládí zdobí i nepřehlédnutelný herecký talent. Do jisté míry jim spadl do klína, protože jejich otcové (a holky jsou spíš po tátovi) zřejmě zařídili, aby si paní Thálie udělala čas a postála u jejich kolébek. Vyhověla. Vždyť to byli spolužáci na DAMU.

Klan Le Penů si podmaňuje Francii

K největším překvapením květnových voleb do Evropského parlamentu patřilo vítězství Národní fronty ve Francii. Strana vedená Marine Le Penovou získala takřka pětadvacet procent hlasů a s uctivým odstupem za ní zůstali oba tradiční rivalové na pravici a levici: UMP (Svaz pro lidové hnutí) s bezmála jednadvaceti procenty a Socialistická strana prezidenta Françoise Hollanda s necelými čtrnácti procenty hlasů.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/14

XANTYPA Číslo 7-8/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne