Vážení čtenáři,
jak možná víte, už sedm let jsme mediálním partnerem českého olympijského týmu. A rádi. V Xantypě pravidelně přinášíme aktuální zprávy o přípravách olympiád, rozhovory s nadějnými sportovci i se sportovci medailemi ověnčenými, kteří šíří ve světě slávu naší vlasti – jako je například Věra Čáslavská, letošní jubilantka. A ke každým hrám připravujeme olympijskou přílohu, takže tomu není jinak ani v případě Londýna.
Pavel Taussig vysvětluje, proč se stal Kupkův obraz DVOUBAREVNÁ FUGA symbolem českých olympioniků, a Martin Kovář přibližuje historii londýnských olympiád (1908, 1948, 2012). Celé dva roky nám Ivan Kytka z Londýna posílal informace, jak se Londýn na olympiádu chystá a jak se vyvíjí stavba sportovišť. Nyní nám popsal, jak se k nim dostanete, pokud do Londýna zavítáte. Přidali jsme královské zahrady v Kew, kde je možné spočinout, od sportu si trochu oddechnout a obdivovat nejrůznější druhy rostlin z nejrůznějších míst na zeměkouli. Od Aleny Kindové z České olympijské se dozvíte o olympijských přípravách a českém olympijském domě. Rozhovor s ní vedl Martin Sauer, s nadějným kajakářem Vavřincem Hradilkem a plážovým volejbalistou Přemyslem Kubalou zase Ivan Větvička, a navíc vyzpovídal Danu Zátopkovou, která zanedlouho oslaví úžasných devadesát let, prožívá je v plné duševní svěžesti – a Xantypa jí přeje hlavně hodně zdraví.
Xantypa bude fandit přímo na olympiádě. Do Londýna se totiž vypraví náš vydavatel Ing. Jiří Dostál (generální ředitel Kovohutí Příbram) a za redakci art director Daniel Zewdie. A my ostatní budeme našim olympijským reprezentantům držet palce u obrazovky.
Těšíme se na medaile. Hodně štěstí!
Kanál v pražské Troji začíná nenápadně: nad jezem se od řeky odděluje menší koryto bývalé propusti pro vory, v němž se bělá a šumí několik malých peřejí. Proud však brzy zrychlí a překážky se zvětší, voda se tudy valí s hukotem a stále víc se vzteká. Vše směřuje k zúženému betonovému jícnu, jímž napěněná voda vyhrkne do nízkého vodopádu, zavíří pod ním, zanadává ještě na několika překážkách a ozdobena rozplývající se pěnou se vrátí do Vltavy. Budete-li mít štěstí, uvidíte, jak se mezi peřejemi jako velcí vodní brouci obratně míhají lodě trénujících slalomářů.
Až 26. července 2012 vzplane na novém stadionu ve východolondýnském Stratfordu olympijský oheň, začne se psát další kapitola fascinujícího příběhu, na jehož počátku stál v devadesátých letech 19. století mladý francouzský aristokrat Pierre de Frédy, baron de Coubertin.
Pokud byste ještě před pár lety vyšli z budovy ctihodné centrální Bank of England a vydali se směrem na východ, dorazili byste po krátké procházce mezi mrakodrapy a po dalších čtyřech mílích po silnici k největšímu londýnskému smetišti.
V Brazílii kdysi žilo asi pět milionů indiánů, dnes jich zde najdeme pouze čtyři sta tisíc. Mnozí zemřeli v 16. století nemilosrdnou rukou kolonizátorů či podlehli nemocem, které do této země zanesli běloši.
Loni 30. října sloužil Dominik Duka ve svatovítské katedrále mši za spolupracovníky parašutistů, kteří v době heydrichiády zaplatili za svoji statečnost životem.
Letošní karlovarský festival ozdobí britská herečka Helen Mirren, která na zahajovacím ceremoniálu převezme Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.
Nový zámek v Kostelci nad Orlicí je doslova napěchovaný empírem či, chcete-li, biedermeierem. Zásluhu na tom mají Kinští. Ti minulí i současní.
Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.
Jak je to vlastně s teorií globálního oteplování? Proti sobě stojí dvě skupiny vědců – její obhájci a odpůrci. K těm druhým patří historik a překladatel Vítězslav Kremlík, který se už v době studia zajímal o vliv klimatických změn na dějiny naší civilizace.
Po nesčetných signálech naznačujících, že ve světě nejspíš jde všechno už jen od desíti k pěti, zabliká tu a tam světélko naděje. Umírněný optimismus budí poslední dobou události v asijské Barmě, která se po půlstoletí tvrdých vojenských diktatur zvolna otevírá… vlastním občanům i světu.
Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.
Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.
Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.
Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.
Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.
Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.
Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.
S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.
Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.
Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.