V Brazílii kdysi žilo asi pět milionů indiánů, dnes jich zde najdeme pouze čtyři sta tisíc. Mnozí zemřeli v 16. století nemilosrdnou rukou kolonizátorů či podlehli nemocem, které do této země zanesli běloši.
Část původního obyvatelstva se časem promísila s přistěhovalci z Evropy a Afriky, a tak dnešním Brazilcům koluje v žilách směsice indiánské, bělošské i černošské krve. Však se také nadarmo neříká, že v této zemi žijí lidé dvou set odstínů barvy pleti. Typický Brazilec má pradědečka Evropana, babičku indiánku, otce černocha, a tak podobně.
Čistokrevných indiánů existuje dvě stě etnických skupin hovořících sto sedmdesáti dialekty. Mnohé tradice i jazyky ale postupně mizí pod vlivem západní civilizace. Kmeny, které sídlí daleko od dopravních tepen, žijí ještě více méně původním způsobem života. Naopak ti, jejichž vesnice leží poblíž měst, jezdí na motorkách a v autech, používají mobilní telefony a další vymoženosti moderní civilizace.
Brazilská vláda vyhradila některá území coby indiánské rezervace a vstup do nich je možný pouze na základě zvláštního povolení úřadů a souhlasu náčelníků. Přesto dodnes mnohé kmeny žijí v nuzných podmínkách, bojují za uznání svých práv a vymezení svého teritoria. Mladí se často vydávají do měst v naději na lepší živobytí, ale ani zde nenajdou prosperitu. Většinová společnost se na dě dívá skrz prsty, což je vede k tomu, aby zapomněli na vlastní kořeny a splynuli co nejvíce s většinovou společností. Jejich děti se snaží naučit dobře portugalsky a zapomínají svůj vlastní jazyk, aby se ve škole nevyčleňovaly z kolektivu. Dochází k násilnostem, indiáni jsou levnou a podceňovanou pracovní silou.
Problémy indiánských vesnic
Vydáváme se do města Comodoro ve státě Mato Grosso, blízko hranice Brazílie s Bolívií. „Je tu nějaký levnější hotel?“ ptám se našeho přítele Giby, neboť dobře znám vysoké brazilské ceny. „Co ten v centru u náměstí?“ – Giba vrtí hlavou: „Tam nejdeme, recepční odmítl ubytovat indiány, a tak jsme ho dali k soudu pro diskriminaci.“
Nejlepší by možná bylo spát přímo v indiánských vesnicích, mihne se mi hlavou. Zakotvíme poté u kmene Nambiqwara ve vesnici Čtyři Mosty. Gibova chajda je vhodným místem pro napnutí houpací sítě – rede, jak se jí říká portugalsky, což je ostatně indiánský vynález a indiání ji s oblibou používají na spaní i ke kolébání miminek. Umění indiánských žen tkát z přírodních vláken, získaných ze suchých rostlin, jemné sítě, lze jen obdivovat. Dnes už je ale často nahrazují sítě syntetické, které se však kvalitou a uměleckým pojetím těm originálním stěží vyrovnají.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě..........
Jana Chaloupková
Kanál v pražské Troji začíná nenápadně: nad jezem se od řeky odděluje menší koryto bývalé propusti pro vory, v němž se bělá a šumí několik malých peřejí. Proud však brzy zrychlí a překážky se zvětší, voda se tudy valí s hukotem a stále víc se vzteká. Vše směřuje k zúženému betonovému jícnu, jímž napěněná voda vyhrkne do nízkého vodopádu, zavíří pod ním, zanadává ještě na několika překážkách a ozdobena rozplývající se pěnou se vrátí do Vltavy. Budete-li mít štěstí, uvidíte, jak se mezi peřejemi jako velcí vodní brouci obratně míhají lodě trénujících slalomářů.
Vážení čtenáři,
jak možná víte, už sedm let jsme mediálním partnerem českého olympijského týmu. A rádi. V Xantypě pravidelně přinášíme aktuální zprávy o přípravách olympiád, rozhovory s nadějnými sportovci i se sportovci medailemi ověnčenými, kteří šíří ve světě slávu naší vlasti – jako je například Věra Čáslavská, letošní jubilantka. A ke každým hrám připravujeme olympijskou přílohu, takže tomu není jinak ani v případě Londýna.
Až 26. července 2012 vzplane na novém stadionu ve východolondýnském Stratfordu olympijský oheň, začne se psát další kapitola fascinujícího příběhu, na jehož počátku stál v devadesátých letech 19. století mladý francouzský aristokrat Pierre de Frédy, baron de Coubertin.
Pokud byste ještě před pár lety vyšli z budovy ctihodné centrální Bank of England a vydali se směrem na východ, dorazili byste po krátké procházce mezi mrakodrapy a po dalších čtyřech mílích po silnici k největšímu londýnskému smetišti.
Loni 30. října sloužil Dominik Duka ve svatovítské katedrále mši za spolupracovníky parašutistů, kteří v době heydrichiády zaplatili za svoji statečnost životem.
Letošní karlovarský festival ozdobí britská herečka Helen Mirren, která na zahajovacím ceremoniálu převezme Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.
Nový zámek v Kostelci nad Orlicí je doslova napěchovaný empírem či, chcete-li, biedermeierem. Zásluhu na tom mají Kinští. Ti minulí i současní.
Už jsem o tom tady psal. Na letišti cosi opravují a kdosi rozhodne, že nad námi a nad statisícovými sídlišti se budou denně prohánět desítky tryskových letadel. Nedávno jsem cosi zařizoval v Ruzyni, ne na letišti, ale v obci, a uvědomil jsem si, že pár tisíc lidí anebo spíš desítek tisíc je odsouzeno k tomu, že v podstatě na letišti žije – tedy pokud se týká rámusu, který neodlučně (aspoň prozatím) patří k vzlétávání a přistávání letadel.
Jak je to vlastně s teorií globálního oteplování? Proti sobě stojí dvě skupiny vědců – její obhájci a odpůrci. K těm druhým patří historik a překladatel Vítězslav Kremlík, který se už v době studia zajímal o vliv klimatických změn na dějiny naší civilizace.
Po nesčetných signálech naznačujících, že ve světě nejspíš jde všechno už jen od desíti k pěti, zabliká tu a tam světélko naděje. Umírněný optimismus budí poslední dobou události v asijské Barmě, která se po půlstoletí tvrdých vojenských diktatur zvolna otevírá… vlastním občanům i světu.
Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.
Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.
Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.
Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…
Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.
O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?
Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.
Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.
Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni nejen jednotliví vlci, ale po sto padesáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.