Podskalský mlýn však nebyl jediným mlýnem v Písku a stejně jako ostatní trpěl častými povodněmi. Už v roce 1551 byl silně poškozen ledem a povodněmi, stejně jako nedaleko stojící Kamenný most. Podrobnější informace o vybavení mlýna a také jeho vyobrazení však pocházejí až z 19. století. Pohled na písecký hrad od jihozápadu vytvořil okolo roku 1850 Josef Soukup. Na plechu zobrazil písecký hrad v popředí s náhonem Podskalského mlýna, vedeným pod dřevěnou pilou. Druhá významná kresba pochází z dílny Antonína Lewého, který vypodobnil Podskalský mlýn s vodárnou a pilou v roce 1884. Obrázek byl otištěn v tehdejším reprezentativním týdeníku Zlatá Praha téhož roku. Nejvíce informací o zařízení mlýna se však historici dozvěděli z půdorysného plánu nakresleného tužkou na tuhém papíru. Tento výkres je dodnes uložen ve sbírkách Prácheňského muzea v Písku.

Doba tmy
Do roku 1808 veřejné osvětlení v Písku vůbec nebylo, ač o to město usilovalo už od roku 1791. Městská rada měla v úmyslu osvítit alespoň náměstí a důležité ulice, ale pokladna zela prázdnotou a krajský úřad nedovolil zaměstnat obsluhu ani nakoupit lucerny a knoty. Jak se píše v DĚJINÁCH KRÁLOVSKÉHO KRAJSKÉHO MĚSTA PÍSKU NAD OTAVOU, které sepsal August Sedláček, bylo tehdy zakoupeno dvacet skleněných luceren. „Avšak aby se osvětlily oba rynky, hlavní ulice k branám a most, bylo vypočítáno, že bude potřebí čtyřicet luceren. K rozsvícení a čištění ustanoveni čtyři ponocní…,“ píše se v kronice. Žádost s výpočtem nákladů na svícení a obsluhu byla sepsána a k zemské vládě podána v roce 1792. Vzhledem k tomu, že písecká obec byla přetížena dluhy, žádosti nebylo vyhověno. Písek byl osvětlován lampami či pochodněmi pouze při významných událostech. Žádost byla znovu podána v roce 1808, kdy bylo prvních čtyřicet olejových luceren přece jenom po městě rozmístěno. Na nárožích či různých důležitých místech svítily už olejové lampy. Nejdříve se svítilo lněným olejem, později řepkovým. V polovině 19. století se začalo svítit petrolejem. Řada měst přešla od šedesátých let na výrobu svítiplynu z uhlí a svítila pouličními lampami.

František Křižík v Písku
V Písku se diskuse o osvětlení města vlekla od roku 1872. Tehdy dokonce radní odhlasovali dvacet pět tisíc zlatých na výstavbu plynárny a městského osvětlení. Zastupitelé napsali dopisy do mnoha měst, kde už svítiplynem svítili, a žádali o rady. Také tentokrát se ale nesešlo v pokladě dost peněz a obec by se zadlužila. Bylo tedy rozhodnuto, že se počká na stavbu železnice a na to, až bude v městské pokladně dost peněz. Vývoj šel však rychlým tempem dál a do domácností a objektů vtrhl jako velká voda nový typ osvětlení. V roce 1887 se v tisku začaly objevovat zprávy o tom, že František Křižík z Karlína instaloval osvětlení na více místech v zemi, tehdy však pouze v soukromých objektech. Elektrifikaci se věnoval také místní tisk. V Otavanu byly na toto téma uveřejněny dva odborné články, které přispěly k tomu, že se veřejné mínění od svítiplynu odvrátilo. Možná právě proto zastupitelstvo zmocnilo starostu Aloise Pakeše, aby vstoupil v jednání s elektrotechnikem Františkem Křižíkem. Jednání proběhla rychle. Už na počátku června 1887 přijel František Křižík do Písku, aby si město prohlédl. Jako nejvhodnější místo pro výrobu elektřiny vytipoval právě Podskalský mlýn. Zastupitelé se nebyli schopni rychle rozhodnout, Křižíkovi se však osvědčil výborný marketingový tah. Na vlastní náklady instaloval ve dvoře měsťanské školy na Malém náměstí dynamo poháněné lokomobilou a několik obloukových lamp zavěšených na vysokých stožárech. Dvacátého třetího června 1887 přibližně v půl desáté večer pak osvětlil večer střed města. Lze si jen domýšlet, jaký dojem udělal a jak obyvatele a samotné zastupitele tímto počinem nadchnul. Věci pak dostaly rychlý spád, do týdne bylo rozhodnuto a 29. června 1887 Křižík dopisem oznámil, že první zařízení městu ponechá natrvalo a bezplatně s tím, že si obec zajistí dělníka pro obsluhu lokomobily, palivo pro stroj a uhlíky do lamp. Písek se tímto stal prvním městem, ve kterém se svítilo elektrickým osvětlením natrvalo. Nadšení novým světlem bylo velké. V elektrárně bylo provizorně nainstalováno nejdříve jedno dynamo, poháněné pro potřebu svícení jedním z pěti mlýnských kol. Během několika měsíců se začalo postupně svítit i v soukromých domech. V městské pokladně se tentokrát peníze už našly. Obec zařízení odkoupila a začala ho provozovat. V příštím roce už byla nainstalována tři dynama a mlýn na Podskalí se tak oficiálně od 1. září 1888 proměnil na elektrárnu. Město se díky tomu v předvečer příjezdu císaře Františka Josefa I. mohlo celé osvítit, a to hned čtyřiadvaceti obloukovými lampami a čtyřiceti žárovkami. Efektní osvětlení však nakonec císař neviděl, neboť kvůli silným dešťům a zvýšené hladině vody musela být dynama narychlo odstavena. Odstávky byly v provozu poměrně časté, neboť velká voda hrozila zatopením elektrárny. Písečtí si dokonce vysloužili pro tyto případy posměšnou písničku: „Ta písecká elektrika, ta nesvítí, ta jen bliká…“

Celý článek Jindřišky Jelínkové si přečtete v tištěné Xantypě ......