Jak třídílný slovník ČESKÝ FILM – HERCI A HEREČKY vznikal?
Jeho kořeny sahají do poloviny osmdesátých letech, kdy jsem začal psát profily zahraničních herců do tehdejších časopisů Kino, Záběr nebo Film a doba. Tehdy jsem se také rozhodl napsat do knižnice vydávané Československým filmovým ústavem portréty několika zahraničních filmových umělců, o kterých se tady příliš nehovořilo. Začal jsem Fredem Astairem v roce 1984 a následovaly publikace o Dustinu Hoffmanovi a režiséru Francisi Fordu Coppolovi.

To asi nebyly osobnosti, které by československý normalizační režim miloval. Neměl jste kvůli psaní o nich nějaký problém?
Vždycky jsem si vybíral osobnosti, které mně přišly něčím zajímavé. Což byli ale často lidé, které tehdejšímu režimu příliš nekonvenovali. Měl jsem třeba problém, když jsem psal o Valérii Kaprisky, která hrála mimo jiné v jednom filmu Andrzeje Żuławského, natočeném ve Francii, českou emigrantku. Článek sice v časopise Kino vyšel, ale pak kolem něj nastal velký rozruch. Museli jsme to jít vysvětlovat spolu s redaktorkou, která mi článek zadávala, k šéfredaktorovi, protože na něj byly tlaky shora, jak jsem si to mohl dovolit. Podobné problémy měl tehdy i Jan Rejžek, který tam také psal o umělcích z „kapitalistické ciziny“.

A jak jste se dostal k psaní knihy o českých hercích?

V devadesátých letech jsem si nejprve uvědomil, že tady neexistuje žádný slovník, který by se věnoval zahraničním filmovým hercům. Tak jsem se rozhodl, že to pokusím napravit, což se mi během pěti let podařilo. Vyšel v roce 1996 v nakladatelství Cinema pod názvem FILMOVÍ HERCI SOUČASNOSTI – 640 PROFILŮ ZAHRANIČNÍCH HERCŮ. O sedm let později byl vydán znovu, ale už téměř dvojnásobně rozšířený a ve dvou svazcích v nakladatelství Volvox Globator. Vedle toho jsem psal pro časopis Filmový přehled další profily našich i zahraničních filmových tvůrců – herců, kameramanů a režisérů. Postupně jsem si osvojil způsob slovníkového psaní, přispíval jsem i do obecněji pojatých encyklopedických projektů, jako byl Diderot, Ottova encyklopedie nebo Tomešův ČESKÝ BIOGRAFICKÝ SLOVNÍK XX. STOLETÍ – pro ten jsem zpracoval asi sto hesel českých tvůrců, především režisérů. Potom jsem začal psát i hesla týkající se českého filmu pro biografický slovník, který vydává Akademie věd. A nakladatelství Libri jsem nabídl projekt zaměřený nejen na herce, ale na všechny české filmové tvůrce od němé éry až do současnosti.

Takže původně se tento slovník neměl týkat pouze herců?
Ne, podle původní myšlenky v něm měly být zastoupeny všechny filmové profese – herci, scenáristé, režiséři, kameramani, dramaturgové, střihači, zvukaři a další. Mělo se jednat o stručná, asi dvacetiřádková hesla obsahující základní data. S tímto projektem jsem přišel do nakladatelství, kde mně navrhli, že by to vydali ve dvou svazcích – první by obsahoval herce a herečky, druhý ostatní filmařské profese. Souhlasil jsem a začal připravovat první svazek s tím, že tam budou skutečně všichni herci včetně představitelů dětských rolí nebo i tzv. figurkáři, specialisté na výrazné epizodní role. Postupně se mi materiál rozrostl a já zjistil, že se do jednoho svazku opravdu nevejde. Tak jsme se s nakladatelstvím domluvili na dvou svazcích o hercích. A když jsem začal pracovat na druhém dílu, který měl obsahovat herce, jejichž jména začínají na N až Ž, psal jsem medailony trochu podrobněji, snažil jsem se zachytit například i působení herců v divadle, což jsem v prvním díle záměrně potlačoval. Velikost těch hesel i jejich počet se začaly povážlivě zvětšovat a nakladatelství mi opět vyšlo vstříc s tím, že tedy rozdělíme druhý plánovaný svazek do dalších dvou dílů.

Místo jednoho dílu nakonec vyšly tři objemné svazky o rozsahu 2150 stran. Jste s výsledkem spokojen?
Bohužel stále narážím na další a další jména, která jsem do knihy nezařadil. Buď jsem na ně nevědomky zapomněl nebo v danou chvíli zkrátka o nich nevěděl. Vycházel jsem ze všech dosavadních katalogů českého filmu, které postupně vydává Národní filmový archiv. V posledních svazcích katalogu jsem ale objevil další herce a herečky, které bych tam chtěl zařadit, často se jedná o figurkáře, kteří nejsou ani uvedeni v titulkách. Dalším problémem jsou mladí herci, kteří zahajují kariéru. Třeba v době, kdy vyšel první díl, znal málokdo Simonu Babčákovou, dnes má již za sebou řadu úspěšných rolí. Nevím, jestli bude zájem o nějaké další doplněné a přepracované vydání, ale prozatím je alespoň doplňuji do elektronické verze rukopisu, třeba pro nějakou pozdější internetovou publikaci.

Počítalo se od začátku s tím, že v knize budou i fotografie herců?
Ano, s tím se počítalo. Já bych byl samozřejmě raději, kdyby jich tam bylo ještě více, někteří lidé mi dokonce vyčítají, že tam není fotografie u každého herce, ale to by muselo jít buď na úkor textu, nebo by se musela publikace rozdělit ještě do více dílů. Paradoxně si myslím, že portrétní fotografie mají větší smysl u méně známých herců – lidé často znají z titulků jméno, ale nespojují si jej s konkrétní tváří.

Měl jste problémy se získáváním biografických dat herců a hereček, o kterých píšete? Jak lze tyto údaje zjistit třeba u již dávno zapomenutých umělců?
Problémem paradoxně nejsou ti dávní či nežijící herci, ale ti mladí. Co se týče války, mám třeba k dispozici protektorátní registr herců z Barrandova, kde jsou všechny možné údaje včetně data a místa narození, bydliště, telefonu či politické příslušnosti. Naproti tomu někteří dnešní mladí herci údaje o svém narození záměrně a důsledně tají, stejně jako instituce, třeba školy, kde studovali, nebo divadla, kde jsou momentálně v angažmá. Jinak zajímavým pramenem v tomto ohledu mi byl obchodní rejstřík a bohužel také seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, kde jsou také uvedena data narození.

A jak zjišťujete data úmrtí?
To je velice individuální. Zkouším nejrůznější zdroje. Někdy jsem získal kontakty na příbuzné nebo přímé potomky a ti mi vždy vyšli vstříc. V některých případech jsem ale musel procházet hřbitovy. Z dobových novin jsme věděl, kde se konalo poslední rozloučení s umělcem. Na hřbitovní správě jsem si tedy zjistil umístění hrobu a z náhrobního kamene pak přesné datum úmrtí. A nebo jsem získával tato data z dostupných databází na internetu, například z databáze autorit v Národní knihovně. Zajímavým fenoménem jsou webové stránky vesnic a městeček, kde se občas nacházejí zmínky či vzpomínky na významné rodáky. Občas dopomůže náhoda, jindy uspěji až po složitém pátrání.

Kdo je podle vašich údajů nejstarším žijícím českým hercem?
Tak z profesionálních hereček jednoznačně Zita Kabátová, ta nedávno oslavila devadesáté sedmé narozeniny. Ale ještě před čtyřmi lety to ale byla prvorepubliková herečka Jarmila Lhotová-Pachlová, která později emigrovala a zemřela ve věku sto tří let v Americe.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě ......