První písemná zmínka o Podskalí, jakožto rybářské osadě, se objevuje roku 1199. Při výstavbě Starého Města a Malé Strany koncem dvanáctého a v průběhu třináctého století bylo dřeva velmi zapotřebí, proto se Podskaláci kromě rybaření stali zdatnými obchodníky se dřevem. Vykupovali dříví dopravované do Prahy po Vltavě a prodávali ho dále.
V Podskalí se tak začali usazovat další lidé, kteří pracovali jako pomocníci dřevařů a plavců. Vlastní živnost ale mohli mít jen ti, jejichž pozemek zasahoval až na břeh řeky. Tak totiž byla zaručena nejlepší manipulace s plaveným dřívím, které bylo ukládáno na vysoké hromady v ohradách. Takovýchto živnostníků bylo vždy maximálně čtyřicet a v průběhu času nabývaly jejich domy na výstavnosti.
Dnes se z historických domů ve starém Podskalí zachovala jen bývalá celnice Na Výtoni u železničního mostu. Název Výtoň pochází od slova vytínat. Z plaveného dříví se odváděla (vytínala) naturální daň městu, tzn. že výtěžek z prodeje každého dvanáctého dřeva šel v jeho prospěch. Podskalští měli vlastní cech, který se řídil zvláštním plaveckým právem. Ještě dnes jej připomíná název ulice Na Poříčním právu. Celnice byla zřízena roku 1549 nejdříve v domě čp. 411. Ten již nestojí, ale sousedil s domem čp. 412, v němž je dnes umístěna expozice Muzea hlavního města Prahy o historii Podskalí. V celnici úřadoval výběrčí, kontrolor a dva obchodníci se dřevem. Nad jejím vchodem je umístěn nápadný znak Nového Města, který měl dokazovat právo Novoměských vybírat clo ze splaveného dříví. V roce 1783 se obchod dřívím stal svobodným a cech byl zrušen.
VORAŘI A VLTAVAN
První zmínka o plavení vorů na Vltavě pochází z roku 1316, poslední vor doplul na rozestavěnou přehradu Orlík 12. září 1960. Doba největší vorařské slávy spadá do přelomu 19. a 20. století. Starší název pro vor je plť, někdy byl v Čechách užíván také v podobě plt. Několika vorům spojených dohromady v jeden celek se říkalo prameny. Některé byly až sto čtyřicet metrů dlouhé. Vozilo se na nich obilí, stavební materiál, sůl a další zboží. Někdy jich jelo až patnáct tisíc ročně, některé až do německého Hamburku. Byly levným dopravním prostředkem. Dělat voraře ale nebylo jednoduché, učedník u vorařů byl nejprve „klukem“, až když složil přísné zkoušky, dostal tzv. plaveckou knížku. Vedení voru v určitých částech řeky měli na starosti vrátní, kteří na tuto činnost vlastnili zvláštní oprávnění. Práce dřevařů a plavců byla nejen tvrdá, ale hlavně nebezpečná, i proto byl roku 1871 založen Vltavan, spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných. Dal si za úkol „nemocné syny podskalské neopouštět, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázet, zmrzačené hojit, vetché oudy podporovat a tak od nouze pomáhat“. Na domě čp. 405 na Rašínově nábřeží se nachází pamětní deska, která připomíná, že zde stával plavecký dům s hostincem U Hejduků, v němž byl spolek Vltavan založen. Později se činnost Vltavanu soustředila na osvětu a zachování tradic starého Podskalí.
Každý rok, v pátek před svátkem Památky zesnulých se v podskalském kostele Nejsvětější Trojice koná zádušní mše za utonulé ve Vltavě a za zemřelé členy Vltavanu. V neděli pak plave smutečně ozdobený parník k soše Vltavy u mostu Legií, kde členové spolku pořádají smuteční tryznu. Tradičním se stal i spolkový ples, kdy krojovaní vltavané nesou do sálu své historické prapory a všichni vzdávají čest vltavanské hymně ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ. Jejich stejnokroj připomíná oblek námořníků francouzského obchodního loďstva z 18. století. Muži nosí červenobílé pruhované košile, tmavomodré sako, černou vázanku, červenou šerpu, černý klobouk s bleděmodrou stuhou, bílé kalhoty v létě, černé v zimě. Dámský úbor je obdobný, jen místo kalhot ženy oblékají sukni. Vltavan má nyní své zázemí v budově bývalé celnice Na Výtoni.
PRIMÁTOR DITTRICH
Patronem Vltavanu byl při jeho ustavení František Dittrich, tehdejší pražský primátor. Osobnost vskutku výjimečná. Narodil se v zámožné podskalské rodině, ale brzy osiřel a o jmění rodičů přišel roku 1811 při státním bankrotu. Jeho poručník mu zabraňoval ve vzdělání, vydělával si na ně proto tvrdou dřevařinou. Stal se plavcem a později si zařídil vlastní dřevařský obchod. Roku 1839 si koupil dům čp. 383-II (budovu bývalé podskalské radnice) a přestavěl jej pro svou rodinu. Zde žil až do své smrti. Jeho mimořádným činem bylo založení Pražské paroplavební společnosti roku 1865, čímž zahájil pravidelnou lodní dopravu z Prahy do Štěchovic. František Dittrich byl velkorysým mecenášem, podporoval charitativní ústavy, byl zakládajícím členem Matice české (1831) a Měšťanské besedy (1846). V březnu 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru, který zasedal v objektu Svatováclavských lázní v nynější Trojanově ulici čp. 339. Od té doby pracoval v městském zastupitelstvu. Roku 1865 se stal předsedou sboru pro postavení Národního divadla. Jako primátor uskutečnil roku 1871 na radnici první občanský sňatek.
SLAVNÍ OBYVATELÉ PODSKALÍ
Ze starobylého Podskalí se téměř nic nedochovalo. Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se jeho tvář začala zásadně měnit. Stará zástavba byla postupně bourána. Některé nové domy byly navrženy významnými architekty – Kamilem Hilbertem, Janem Kotěrou, Josefem Zaschem a dalšími. Důležitým činem bylo proražení Vyšehradského tunelu v letech 1902 – 1904 (podle projektu Viléma Dvořáka a architekta Františka Velicha). Současně s tunelem bylo postaveno nové, vyšší Rašínovo nábřeží. Ze starších staveb se dochoval vedle již zmíněné celnice například dům U Kolíbalů čp. 420 v Plavecké ulici, zmiňovaný již roku 1383.
V Podskalí bydlela řada zajímavých lidí. V dnešní Ladově ulici, jak již název napovídá, bydlel malíř, ilustrátor a spisovatel Josef Lada (1887 – 1957). Do domu čp. 2045, do tehdejší ulice V ohradách, se nastěhoval brzy poté, co se roku 1925 oženil, a žil zde až do své smrti. Se svými dvěma dcerkami, Evičkou a Alenkou, chodíval na procházky do starého Podskalí. Na Vltavě tehdy ještě byli vidět vory a voraři. Jednou z nejtěžších životních chvil byla pro rodinu Josefa Lady Eviččina smrt při náletu 14. února 1945. Bombami byl tehdy mimo jiné zasažen blízký Emauzský klášter a jeho okolí. Trýznivou bolest překonával Josef Lada prací, vytvářel nádherné ilustrace dětských knížek.
Na Rašínově nábřeží v čp. 1696 bydlel MUDr. Miloslav Seemann (1892 – 1975), vážený profesor Karlovy univerzity, zakladatel československé foniatrie. Studoval ji ve Vídni, Berlíně, Hamburku a v Paříži. Organizoval péči o děti s vadami řeči v mateřských školách, studoval dědičnost vady řeči u jedno- i dvojvaječných dvojčat. Napsal více než sto vědeckých prací česky, německy a francouzsky, mimo jiné dvě monografie o poruchách dětské řeči, které za jeho života vyšly ve dvou vydáních a byly přeloženy do osmi jazyků. Byl místopředsedou mezinárodní společnosti pro foniatrii.
Na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice, na domě čp. 386, je umístěna pamětní deska sochaře a průmyslového výtvarníka Jaroslava Horejce (1886 – 1983). Spolupracoval s družstvem Artěl (navrhoval umělecké řemeslné výrobky) a také s architekty Janem Kotěrou a Ladislavem Machoněm. Na výstavě Art deco v roce 1921 v Paříži dostal Velkou cenu za své skleněné vázy. Kdo navštívil pohřební kapli Jana Amose Komenského v Naardenu, mohl obdivovat jeho zajímavé zpracování mříže s výjevy z života Komenského. Jaroslav Horejc vytvořil mnoho plastik na veřejných budovách, mimo jiné postavy na komplexu ministerských budov pod Emauzy. Z jeho rozsáhlé tvorby jmenujme ještě alespoň venkovní mříž Zlaté brány na jižní straně Chrámu sv.Víta, kterou zhotovil v roce 1935. Proslavil se také sochou Golema pro film CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ.
V Podskalí bydlel i skladatel, houslista, pedagog a jeden ze zakladatelů české moderní hudby Josef Suk (1874 – 1935). Připomíná ho reliéf na domě čp. 387 na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice. Suk studoval na pražské konzervatoři, později zde vyučoval a jeho žáky se stali například Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů. Byl členem legendárního Českého kvarteta, které roku 1892 spoluzaložil; do roku 1933 úspěšně vystoupilo asi na čtyřech tisících koncertů po celém světě. Josef Suk napsal také scénickou hudbu k oblíbené Zeyerově dramatické pohádce RADÚZ A MAHULENA. Oženil se s dcerou Antonína Dvořáka Otýlií a roku 1901 oslavil cyklem JARO narození syna Josefa. Za tři roky tchán zemřel, rok po něm i Otýlie. Josef Suk na jejich smrt reaguje symfonií ASRAEL a cyklem O MATINCE, jehož prostřednictvím malému Josífkovi vypráví o jeho mamince.
Celý článek Heleny Kohoutové si přečtete v tištěné Xantypě ......
