PRAŽSKÉ PODSKALÍ

Podskalí, oblast mezi dnešním Palackého mostem a železničním mostem na Výtoni, je v povědomí Pražanů stále spojeno „s lidmi od vody“, s voraři (plavci) a pískaři, statnými a tvrdými chlapy, kteří si na svůj chléb vydělávali v létě těžkou prací se dřevem a pískem a v zimě ledováním. Voraři sváželi na vorech dřevo a pískaři ručně těžili písek ze dna řeky. Ledaři lámali z Vltavy led, který se v době neexistence lednic rozvážel po hospodách i domácnostech.

Podskalí

První písemná zmínka o Podskalí, jakožto rybářské osadě, se objevuje roku 1199. Při výstavbě Starého Města a Malé Strany koncem dvanáctého a v průběhu třináctého století bylo dřeva velmi zapotřebí, proto se Podskaláci kromě rybaření stali zdatnými obchodníky se dřevem. Vykupovali dříví dopravované do Prahy po Vltavě a prodávali ho dále.
V Podskalí se tak začali usazovat další lidé, kteří pracovali jako pomocníci dřevařů a plavců. Vlastní živnost ale mohli mít jen ti, jejichž pozemek zasahoval až na břeh řeky. Tak totiž byla zaručena nejlepší manipulace s plaveným dřívím, které bylo ukládáno na vysoké hromady v ohradách. Takovýchto živnostníků bylo vždy maximálně čtyřicet a v průběhu času nabývaly jejich domy na výstavnosti.
Dnes se z historických domů ve starém Podskalí zachovala jen bývalá celnice Na Výtoni u železničního mostu. Název Výtoň pochází od slova vytínat. Z plaveného dříví se odváděla (vytínala) naturální daň městu, tzn. že výtěžek z prodeje každého dvanáctého dřeva šel v jeho prospěch. Podskalští měli vlastní cech, který se řídil zvláštním plaveckým právem. Ještě dnes jej připomíná název ulice Na Poříčním právu. Celnice byla zřízena roku 1549 nejdříve v domě čp. 411. Ten již nestojí, ale sousedil s domem čp. 412, v němž je dnes umístěna expozice Muzea hlavního města Prahy o historii Podskalí. V celnici úřadoval výběrčí, kontrolor a dva obchodníci se dřevem. Nad jejím vchodem je umístěn nápadný znak Nového Města, který měl dokazovat právo Novoměských vybírat clo ze splaveného dříví. V roce 1783 se obchod dřívím stal svobodným a cech byl zrušen.

VORAŘI A VLTAVAN
První zmínka o plavení vorů na Vltavě pochází z roku 1316, poslední vor doplul na rozestavěnou přehradu Orlík 12. září 1960. Doba největší vorařské slávy spadá do přelomu 19. a 20. století. Starší název pro vor je plť, někdy byl v Čechách užíván také v podobě plt. Několika vorům spojených dohromady v jeden celek se říkalo prameny. Některé byly až sto čtyřicet metrů dlouhé. Vozilo se na nich obilí, stavební materiál, sůl a další zboží. Někdy jich jelo až patnáct tisíc ročně, některé až do německého Hamburku. Byly levným dopravním prostředkem. Dělat voraře ale nebylo jednoduché, učedník u vorařů byl nejprve „klukem“, až když složil přísné zkoušky, dostal tzv. plaveckou knížku. Vedení voru v určitých částech řeky měli na starosti vrátní, kteří na tuto činnost vlastnili zvláštní oprávnění. Práce dřevařů a plavců byla nejen tvrdá, ale hlavně nebezpečná, i proto byl roku 1871 založen Vltavan, spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných. Dal si za úkol „nemocné syny podskalské neopouštět, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázet, zmrzačené hojit, vetché oudy podporovat a tak od nouze pomáhat“. Na domě čp. 405 na Rašínově nábřeží se nachází pamětní deska, která připomíná, že zde stával plavecký dům s hostincem U Hejduků, v němž byl spolek Vltavan založen. Později se činnost Vltavanu soustředila na osvětu a zachování tradic starého Podskalí.
Každý rok, v pátek před svátkem Památky zesnulých se v podskalském kostele Nejsvětější Trojice koná zádušní mše za utonulé ve Vltavě a za zemřelé členy Vltavanu. V neděli pak plave smutečně ozdobený parník k soše Vltavy u mostu Legií, kde členové spolku pořádají smuteční tryznu. Tradičním se stal i spolkový ples, kdy krojovaní vltavané nesou do sálu své historické prapory a všichni vzdávají čest vltavanské hymně ČECHY KRÁSNÉ, ČECHY MÉ. Jejich stejnokroj připomíná oblek námořníků francouzského obchodního loďstva z 18. století. Muži nosí červenobílé pruhované košile, tmavomodré sako, černou vázanku, červenou šerpu, černý klobouk s bleděmodrou stuhou, bílé kalhoty v létě, černé v zimě. Dámský úbor je obdobný, jen místo kalhot ženy oblékají sukni. Vltavan má nyní své zázemí v budově bývalé celnice Na Výtoni.

PRIMÁTOR DITTRICH
Patronem Vltavanu byl při jeho ustavení František Dittrich, tehdejší pražský primátor. Osobnost vskutku výjimečná. Narodil se v zámožné podskalské rodině, ale brzy osiřel a o jmění rodičů přišel roku 1811 při státním bankrotu. Jeho poručník mu zabraňoval ve vzdělání, vydělával si na ně proto tvrdou dřevařinou. Stal se plavcem a později si zařídil vlastní dřevařský obchod. Roku 1839 si koupil dům čp. 383-II (budovu bývalé podskalské radnice) a přestavěl jej pro svou rodinu. Zde žil až do své smrti. Jeho mimořádným činem bylo založení Pražské paroplavební společnosti roku 1865, čímž zahájil pravidelnou lodní dopravu z Prahy do Štěchovic. František Dittrich byl velkorysým mecenášem, podporoval charitativní ústavy, byl zakládajícím členem Matice české (1831) a Měšťanské besedy (1846). V březnu 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru, který zasedal v objektu Svatováclavských lázní v nynější Trojanově ulici čp. 339. Od té doby pracoval v městském zastupitelstvu. Roku 1865 se stal předsedou sboru pro postavení Národního divadla. Jako primátor uskutečnil roku 1871 na radnici první občanský sňatek.

SLAVNÍ OBYVATELÉ PODSKALÍ
Ze starobylého Podskalí se téměř nic nedochovalo. Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se jeho tvář začala zásadně měnit. Stará zástavba byla postupně bourána. Některé nové domy byly navrženy významnými architekty – Kamilem Hilbertem, Janem Kotěrou, Josefem Zaschem a dalšími. Důležitým činem bylo proražení Vyšehradského tunelu v letech 1902 – 1904 (podle projektu Viléma Dvořáka a architekta Františka Velicha). Současně s tunelem bylo postaveno nové, vyšší Rašínovo nábřeží. Ze starších staveb se dochoval vedle již zmíněné celnice například dům U Kolíbalů čp. 420 v Plavecké ulici, zmiňovaný již roku 1383.
V Podskalí bydlela řada zajímavých lidí. V dnešní Ladově ulici, jak již název napovídá, bydlel malíř, ilustrátor a spisovatel Josef Lada (1887 – 1957). Do domu čp. 2045, do tehdejší ulice V ohradách, se nastěhoval brzy poté, co se roku 1925 oženil, a žil zde až do své smrti. Se svými dvěma dcerkami, Evičkou a Alenkou, chodíval na procházky do starého Podskalí. Na Vltavě tehdy ještě byli vidět vory a voraři. Jednou z nejtěžších životních chvil byla pro rodinu Josefa Lady Eviččina smrt při náletu 14. února 1945. Bombami byl tehdy mimo jiné zasažen blízký Emauzský klášter a jeho okolí. Trýznivou bolest překonával Josef Lada prací, vytvářel nádherné ilustrace dětských knížek.
Na Rašínově nábřeží v čp. 1696 bydlel MUDr. Miloslav Seemann (1892 – 1975), vážený profesor Karlovy univerzity, zakladatel československé foniatrie. Studoval ji ve Vídni, Berlíně, Hamburku a v Paříži. Organizoval péči o děti s vadami řeči v mateřských školách, studoval dědičnost vady řeči u jedno- i dvojvaječných dvojčat. Napsal více než sto vědeckých prací česky, německy a francouzsky, mimo jiné dvě monografie o poruchách dětské řeči, které za jeho života vyšly ve dvou vydáních a byly přeloženy do osmi jazyků. Byl místopředsedou mezinárodní společnosti pro foniatrii.
Na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice, na domě čp. 386, je umístěna pamětní deska sochaře a průmyslového výtvarníka Jaroslava Horejce (1886 – 1983). Spolupracoval s družstvem Artěl (navrhoval umělecké řemeslné výrobky) a také s architekty Janem Kotěrou a Ladislavem Machoněm. Na výstavě Art deco v roce 1921 v Paříži dostal Velkou cenu za své skleněné vázy. Kdo navštívil pohřební kapli Jana Amose Komenského v Naardenu, mohl obdivovat jeho zajímavé zpracování mříže s výjevy z života Komenského. Jaroslav Horejc vytvořil mnoho plastik na veřejných budovách, mimo jiné postavy na komplexu ministerských budov pod Emauzy. Z jeho rozsáhlé tvorby jmenujme ještě alespoň venkovní mříž Zlaté brány na jižní straně Chrámu sv.Víta, kterou zhotovil v roce 1935. Proslavil se také sochou Golema pro film CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ.
V Podskalí bydlel i skladatel, houslista, pedagog a jeden ze zakladatelů české moderní hudby Josef Suk (1874 – 1935). Připomíná ho reliéf na domě čp. 387 na rohu Rašínova nábřeží a Trojické ulice. Suk studoval na pražské konzervatoři, později zde vyučoval a jeho žáky se stali například Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů. Byl členem legendárního Českého kvarteta, které roku 1892 spoluzaložil; do roku 1933 úspěšně vystoupilo asi na čtyřech tisících koncertů po celém světě. Josef Suk napsal také scénickou hudbu k oblíbené Zeyerově dramatické pohádce RADÚZ A MAHULENA. Oženil se s dcerou Antonína Dvořáka Otýlií a roku 1901 oslavil cyklem JARO narození syna Josefa. Za tři roky tchán zemřel, rok po něm i Otýlie. Josef Suk na jejich smrt reaguje symfonií ASRAEL a cyklem O MATINCE, jehož prostřednictvím malému Josífkovi vypráví o jeho mamince.

Celý článek Heleny Kohoutové si přečtete v tištěné Xantypě ......
 

XANTYPA 7-8/10 - výběr z článků

VIETNAM V PRAZE

VIETNAM V PRAZE

Výstava bude probíhat
v hlavní budově Muzea hlavního města Prahy,
Na Poříčí 52, Praha 8
od 31. března do 12. září 2010
Pro Českou republiku, především pak pro hlavní město, představuje vietnamská přítomnost kulturní „most do Asie“. Vzhledem k tomu, že Vietnam vstřebal mnoho čínských zvyků, které jsou společné pro velkou část Dálného východu, je u nás početná vietnamská komunita zprostředkovatelem nejen vlastní kultury, ale i celkově přibližuje dálněvýchodní tradice: od formy prodeje a stolování přes náboženské nauky až po estetické vnímání.
 

SOUTĚŽ o knihu Amelia Earhartová

SOUTĚŽ o knihu Amelia Earhartová

Statečná, krásná a cílevědomá… Amelia Earhartová byla první ženou, která přeletěla Atlantický oceán.

Nová generace české animace

Nová generace české animace

Těžko se u nás najde někdo, kdo by důvěrně neznal příběhy Rumcajse, Manky a Cipíska, Maxipsa Fíka, Boba a Bobka, Křemílka a Vochomůrky, Makové panenky a motýla Emanuela, Macha a Šebestové nebo medvídků, co se potkali u Kolína. Český animovaný film šedesátých až osmdesátých let se stal pojmem i daleko za hranicemi. Ale vybaví se nám nějaká výraznější domácí animovaná postavička z posledních let?

 

Soubor lidových staveb Vysočina

Soubor lidových staveb Vysočina

Soubor lidových staveb Vysočina nedaleko Hlinska v Čechách začal vznikat začátkem sedmdesátých let minulého století především díky péči a zájmu nadšenců, kteří mu zdarma věnovali stovky hodin práce.

Herečka Dana Medřická

Herečka Dana Medřická

Dne 7. února roku 1974 v 19 hodin došlo v Praze k historické události. V Tylově, nyní znovu Stavovském divadle se konala premiéra inscenace maďarského autora Istvána Örkényho KOČIČÍ HRA. O její fenomenální úspěch se přičinila především Dana Medřická, která hrála hlavní roli – Erži Orbánovou. Během osmi let se uskutečnilo 403 představení, což je historický rekord Národního divadla. A počet repríz mohl být ještě větší, kdyby Dana Medřická tak náhle a neočekávaně nezemřela.
 

Herečka Apolena Veldová

Herečka Apolena Veldová

Apolena Veldová působí v pražském Švandově divadle. Poprvé jsem ji zaznamenala, když byla v roce 1995 nominována na Cenu Thálie za roli Emílie Marty v ostravském nastudování Čapkovy VĚCI MAKROPULOS. Po letech jsem ocenila, jakým způsobem četla v rozhlase fejetony Mileny Jesenské. Za svou poněkud nepřístupnou maskou skrývá přemýšlivou a optimisticky naladěnou bytost se smyslem pro humor.
 

Herec JUDE LAW

Herec JUDE LAW

Na letošní karlovarské přehlídce, kterou ozdobí svou návštěvou, převezme od Jiřího Bartošky Cenu prezidenta festivalu. V prosinci mu bude osmatřicet a jeho exteriér a temperament obdivují i ostřílené hollywoodské hvězdy. „Má kouzelnou tvář a je nesmírně sexy,“ prohlásila Gwyneth Paltrow. „Když ho ráno potkáte a vidíte, jak z něj sálá energie, nepotřebujte už ani kafe,“ dodal jeho kolega Matt Damon. S Judem Lawem se sešli na plátně v dobové krimi TALENTOVANÝ PAN RIPLEY, která bude ve Varech prezentována jako jeden z klíčových titulů jeho kariéry.

NEJSTARŠÍ MĚSTSKÁ ELEKTRÁRNA

NEJSTARŠÍ MĚSTSKÁ ELEKTRÁRNA

Dům, v němž je dodnes umístěna první městská elektrárna v českých zemích, zmiňuje ve své kronice písecký archivář August Sedláček. Píše o daru krále Vladislava Jagellonského, který v roce 1511 tehdejší mlýn i valchovnu věnoval městu. Podskalský mlýn, ležící na řece Otavě v Písku, král koupil zřejmě proto, aby tudy mohla být vedena voda do města a do hradu. Jelikož hrad i písecké panství Písečtí od krále koupili už v roce 1509, bylo darování mlýna jen velkorysým gestem.

Vítejte v Riu

Vítejte v Riu

Karnevalový týden je v Brazílii nejdůležitějším svátkem v roce. Praví, nefalšovaní Brazilci, jejichž srdce bije rytmem samby, vyrážejí do měst, která několik dní žijí hudbou a tancem. Rio je rozhodně jedním z nich. 

FILMOVÝ ENCYKLOPEDISTA  MILOŠ FIKEJZ

FILMOVÝ ENCYKLOPEDISTA MILOŠ FIKEJZ

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Historie - výběr z článků

Zrození filmové Afriky

Zrození filmové Afriky

Digitální fotoaparát je dnes v exotických končinách nepostradatelnou výbavou všech cestovatelů. Vydat se na počátku minulého století s fotoaparátem nebo kamerou do nitra Afriky znamenalo ale mnohem víc, než jen mačkat spoušť. Znamenalo to riskovat: v lepším případě neúspěch, v horším svůj život.

VÁLEČNÝ VETERÁN

VÁLEČNÝ VETERÁN

Dějiny, ty takzvané velké, vstupují do učebnic. Malé, soukromé, osobní dějiny každého z nás se s nimi protínají. Své o tom ví třiadevadesátiletý veterán Stephen R. Mason, jeden z amerických vojáků, kteří v roce 1945 osvobodili západní Čechy a Plzeň.

Příliš vzdálený most

Byl počátek září 1944. Spojenci za sebou měli úspěšné vylodění v Normandii, byla osvobozena Paříž a anglo-americké jednotky nezadržitelně postupovaly na východ. V opojení dosavadními úspěchy dal polní maršál Bernard Law Montgomery rozkaz k přípravě ambiciózní operace, během níž měli spojenci bleskově proniknout přes okupované nizozemské území, koordinovaným úderem výsadkových a pozemních jednotek se zmocnit mostů přes Rýn a otevřít si tak cestu do nitra nacistického Německa.

Soubor lidových staveb Vysočina

Soubor lidových staveb Vysočina

Soubor lidových staveb Vysočina nedaleko Hlinska v Čechách začal vznikat začátkem sedmdesátých let minulého století především díky péči a zájmu nadšenců, kteří mu zdarma věnovali stovky hodin práce.

O historii světových výstav

O historii světových výstav

Touha předvádět (a dobře prodat) plody své šikovnosti a umu je v nás odedávna. Příležitostí se pro ni staly ve středověku trhy. Ty pak přerostly v hanzovních městech ve výroční veletrhy, z nich se zrodily výstavy a v 19. století i první světová přehlídka vývoje lidské společnosti v Londýně. 

Hrdinové z poštovních známek

Hrdinové z poštovních známek

Toho hloučku chlapců jsem si všiml okamžitě. Seděli na lavičce u zastávky autobusu a hlasitě se dohadovali nad něčím, co jsem jako každý, kdo kdysi sbíral poštovní známky, neomylně identifikoval jako album. Album známek. Normálně bych pravděpodobně kolem nich prošel, ale pokračoval v chůzi, protože si jako místo svého rozhovoru vybrali právě autobusovou zastávku, dopadlo to jinak

ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY

Zhruba před rokem a půl jsme v Xantypě přinesli rozhovor s mladým historikem a režisérem Lukášem Přibylem, který věnoval deset let svého života práci na unikátním dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY. Jeho prostřednictvím vypráví příběh českých a moravských Židů odvlečených za druhé světové války do dnes již zapomenutých ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a Polska. Tehdy dokončoval čtvrtý, poslední díl. Počátkem letošního roku vyšla kolekce všech jeho filmů na DVD.

Gizela Bavorská

Císařské dítě, u kterého se předpokládalo, že se narodí jako chlapec. Dcera ženy, se kterou si nikdy nerozuměla. Manželka muže, u kterého hledala celoživotní jistotu. Matka dětí, kterým se snažila nahradit to, o co byla sama ochuzena.Opět se nenarodil dědic
Psal se červenec roku 1856 a zraky obyvatel rakouského mocnářství se obracely k Vídni, kde se právě očekával příchod druhého císařova dítěte na svět. Po prvorozené dceři Žofii (1855) se všichni těšili na zprávu o narození císařského prince a dědice trůnu. Pro mnohé bylo proto velkým zklamáním, že se na zámku Laxenburg na předměstí Vídně narodila „pouze“ další dcera. Císař František Josef I. však působil spokojeně, žertoval, a dokonce popichoval svou porodem znavenou manželku, že měla přeci jenom poslechnout rady pešťského rabína a před porodem přibít na dveře pokoje hebrejskou báseň, která měla být zaručeným receptem na tolik očekávaného prince.

Richard Belcredi

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

Východočeské muzeum v Hradci Králové

Ředitel Muzea východních Čech v Hradci Králové je pověstný svým charismatickým vystupováním, které v sobě nezapře stopy bývalého divadelníka. Řada lidí chodí do muzea zejména kvůli jeho vtipným výkladům. Není proto divu, že se mi stal tím nejpovolanějším průvodcem po budově, která patří k nejkrásnějším v Hradci Králové.PŘÍBĚH STAVBY, KTERÁ PŘEDEŠLA SVOU DOBU
Když se ptám, které místo má Zdeněk Zahradník v muzeu nejraději, zjišťuji, že mu nejvíc učaroval samotný příběh vzniku nevšední budovy, která byla v roce 1995 prohlášena za národní kulturní památku. Koncem 19. století bylo v českých zemích postaveno hned několik muzejních budov – pro Národní muzeum v Praze, pro Uměleckoprůmyslová muzea v Brně a Praze, pro muzea v Chrudimi, Liberci a Plzni. Tyto budovy jsou si velmi podobné svým vnějším vzhledem, byly navrženy v historizujícím stylu. „Korespondovalo to s dobovým názorem, že muzeum je takový pohled zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Zahradník. „Pro Hradec Králové v té době vytvořil architekt Jan Koula první návrh muzejní budovy v podobném duchu. Shodou okolností se ale nerealizoval. Pak nastala úžasná souhra několika náhod. V roce 1895 přišel do Hradce starosta doktor Ulrich, který zastával moderní názory. V Hradci se začaly bourat pevnostní hradby, starosta přivedl do města mladého architekta, sotva třicetiletého Jana Kotěru, který tady nedaleko postavil Okresní dům, potom v Prostějově Národní dům, oba byly secesní,“ vypráví ředitel muzea. Starosta Ulrich zadal Kotěrovi stavbu muzea. Vybral místo na okraji pevnosti, bylo obklopeno loukami, na kterých se pásl dobytek. Kotěra si byl vědom toho, co muzeum jako instituce potřebuje, ale svoji stavbu oprostil od historismu, dal jí tvář moderní architektury 20. století. „Samozřejmě při tom použil některé tradiční hradecké prvky jako režné zdivo a kamenné bloky,“ doplňuje Zdeněk Zahradník. Na projektové přípravě se podílel i Josef Gočár, navrhoval některé detaily. K realizaci stavby přivedl Jan Kotěra i Jana Preislera, Stanislava Suchardu, Františka Kyselu.
Jan Kotěra byl velký perfekcionista a dbal na každý detail. Přál si, aby i ryze praktické věci byly hezké, navrhl proto pro muzeum všechny mříže, mřížky na topení, okenní kličky, vitríny i speciální nábytek pro ředitele. „Řemeslníky v Hradci to popouzelo, protože si na tuto práci přivedl špičkové řemeslníky odjinud. Došlo k mnoha střetům, Kotěra nakonec nebyl ani pozván na kolaudaci, ale ta unikátní budova tady zůstala a čas prokázal její kvalitu,“ shrnuje Zdeněk Zahradník.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/10

XANTYPA Číslo 7-8/10

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne