Podrobnější rozklady, které hodnotily způsob volby jednotlivých skupin občanů, také ukázaly, že život na dluh odmítali především mladí lidé. Dá se předpokládat, že si uvědomili nebo aspoň podvědomě cítili, že ty dluhy budou splácet především oni.
Pokud většina lidí odmítá rozmařilé živobytí na dluh, je to dobré znamení. Jenže existuje ještě jedna oblast života, kde žijeme na dluh příštích generací, na ni se však ve volbách zapomnělo. Mám na mysli život na úkor přírody. Je to daleko méně srozumitelné a viditelné a hůře vyjádřitelné v peněžních jednotkách.
Ať chceme nebo nechceme, jsme součástí přírody, stejně jako rostliny, jako ostatní živočichové. Chování lidí vyznačuje po tisíciletí značná adaptabilita a také agresivita, s níž se obracejí proti přírodě, kterou přemáhají, a použiji to marxisty zprofanované slovo: vykořisťují. Mnohé škody, které působíme, jsou nevratné. Ekologická hnutí upozorňují na ohrožené druhy živočichů od největších, jakými jsou velryby, až třeba po ptáky, kterých za posledních sto let ubyla celá třetina druhů. Rozmařile spotřebováváme neobnovitelné zdroje: naftu, uhlí, kovy, čistou vodu. Navíc ničíme i obnovitelné zdroje – třeba deštné pralesy. Nechci mluvit o tak zvaném globálním oteplování, protože o vlivu člověka na ně se pořád ještě vědci přou, ale nesporně občas způsobíme nějakou katastrofu, jejíž následky jsou nedozírné. Jednou vybuchne chemická továrna, podruhé se lidskou „zásluhou“ valí k americké pevnině miliony litrů ropy, která ničí život ve vodě i na pobřeží. Globální hospodaření zamořuje stále více přírodu rostlinnými i živočišnými druhy, které přicházejí z dalekých končin, nemají přirozené nepřátele, a my v zápase s nimi jsme stále závislejší na chemii, která opět zamořuje přírodu. Víme také, že ubývá úrodné půdy, která vznikala po staletí, že se rozšiřují pouště, že i úroda je stále závislejší na chemii. Víme, že žijeme v prostředí zamořeném popílkem, hlukem a nejrůznějšími chemickými zplodinami. Ve „spotřebovávání“ přírody žijeme na dluh, následky našeho chování, naší neodpovědnosti opět ponesou příští generace.
Volební propad Strany zelených měl jistě mnoho důvodů. Musela čelit mediálnímu tlaku, zjevně vykonávaného v zájmu mocných představitelů průmyslu či výrobců energie. (Pohrdání ekologickými hledisky se vydávalo za projev zdravého rozumu.) Navíc se tato strana příliš soustřeďovala na dílčí problémy, namísto aby zdůrazňovala právě jedinečnost svého působení, důležitost toho, aby lidé v oblasti svého vztahu k přírodě mysleli také na budoucnost, nejen na okamžitý užitek. Zjevně nesvedla oslovit mladé lidi a upozornit je, že ekologické problémy se budou velmi týkat úrovně právě jejich života.
V Česku platí, že strana, která zmizí z parlamentu, už nikdy neožije mimo jiné proto, že její program více či méně převezme někdo jiný. Jenže „zelený“ program je natolik odlišný a natolik podstatný, že jej jen těžko jedna volební porážka může navždy odstranit ze života. Zvláště když náš dluh vůči přírodě roste.