Výjimku mezi typy etnického humoru tvořil humor židovský, který už v hlubokých dobách patriarchální kultury projevoval prvky humoru feministického, jedním z nichž je ochrana slabšího zesměšněním silnějšího. Ale i ten vznikl možná jen díky podpovrchovému feminismu, udržovanému nepsaným, ale všude viditelným kultem moci židovské maminy (a potažmo i židovské manželky). Proto mohly vznikat vtipy jako tento: „Můj syn tuhle přišel domů od psychoanalytika, že prý má jakýsi ten Oidipus komplex,“ vypráví paní Moskovitzová paní Finkelsteinové. „Oidipus-schmoidipus,“ odpovídá paní Finkelsteinová, „hlavně že je hodný chlapec a má rád maminku.“
Nebo tento: „Vypráví v New Yorku Moskovitz Finkelsteinovi: ,Moje žena dbá o všelijaké takové ty drobnosti, jako kde budeme bydlet, jakým nábytkem si bydlení zařídíme, jaké zaměstnání mám přijmout a jak se v něm chovat, abych byl brzo povýšen, jak investovat naše peníze, do které školy poslat děti, kam na dovolenou, a podobně. Já mám na starosti všecky ty velké věci – jako třeba co s Arafatem.‘“
Díky zamyšlení mužských humoristů nad feminismem se přišlo na to, že humor, který dává najevo vnější siláctví, je projevem vnitřní slabosti. A že naopak vnitřní sílu nejlíp projevíme, když se dokážeme zasmát svým slabostem. Ukazujeme tím, že netrpíme nebezpečně nadměrnou (patriarchální) ješitností, a jestliže jí trpíme, víme o ní a víme navíc, že se nesluší (či přinejmenším nenosí), a umíme ji držet na uzdě. Vtipnost, která si dělá srandu ze slabších, chudších, neúspěšných a poražených není humor, nýbrž škodolibost, které se dokáží smát jen spříznění škodolibci.
Jak to tedy, že Ronaldu Reaganovi po prvním zvolení prezidentem prošel tento vtip na úkor poraženého: „Hospodářská recese je, když zaměstnání ztratí váš soused. Krize je, když zaměstnání ztratíte vy. A zotavení je, když zaměstnání ztratí Jimmy Carter.“
Jednak proto, že až do této chvíle byl Carter tím mocným. A jednak proto, že Reagan si právo smát se druhým vysloužil svou mimořádnou schopností smát se sám sobě a ze svých slabostí dělat terč smíchu i pro druhé. V prezidentské volební kampani, když mnozí namítali, že už je na to příliš starý, vítězil takovýmito sebeznevažujícími perličkami: „Chci vás ujistit, že mně narážky na můj věk nevadí, protože jak řekl Thomas Jefferson, nezáleží na věku, nýbrž na schopnosti daný úkol vykonávat. Od té doby, co mně to řekl, si tím nelámu hlavu.“ Nebo:
„Blahopřeji asociaci amerických právníků k jejímu sto pátému výročí, a není pravda, že jsem se zúčastnil zakládající schůze.“ Není divu, že bodoval: „Někdo někde našel moji fotografii jako puberťáka, jak hraju ve školní kapele. To by mělo uvést na pravou míru zlomyslná tvrzení, že když jsem byl ve školním věku, fotografie ještě neexistovala.“
A v jedné televizní debatě útok na svoje stáří obrátil mistrně proti soupeři větou: „Nebudu v této debatě napadat protivníka připomínkami o jeho mladistvém nedostatku zkušeností.“
Když na něho protivníci útočili, že je ekonomický negramota, vysvětlil svůj ekonomický program takto: „Budu se snažit udržovat status quo, což je latinské slovo pro ten bordel, v němž se nacházíme.“
Studenou válku vyhrál díky sebeznevažujícímu humoru nejen vlastnímu, nýbrž i Gorbačovovu. Na jednom z kritických jednání si ho oťukal tímto vtipem: „Gorbačov spěchá z Kremlu na letiště, ale najde svého šoféra opilého a spícího na zadním sedadle. Sedne za volant a řítí se dvoustovkou ulicemi Moskvy. Snaží se ho zastavit dva policisté a jedou na motorkách za ním. Po chvíli ten, co auto dohnal, zastaví a mávne rukou. Druhý se ho ptá:
‚Pročs ho nezastavil?‘ ‚Proč asi myslíš?‘ odpoví druhý. ‚Kdo to byl?‘ ptá se první. ‚To jsem nepoznal. Ale Gorbačov byl jeho šofér.‘“
Gorbačov se rozchechtal a Reagan si odskočil telefonovat. V telefonátu řekl toto: „Zasmál se. Můžeme jednat.“
Podle některých pramenů příjemkyní jeho telefonátu byla Margaret Thatcher, která mu po svém prvním setkání s Gorbačovem sdělila slavnou větu, která odstartovala konec studené války: „S tímto pánem, myslím, můžeme jednat.“
Tak padla „říše zla“ – jak sovětskému impériu Reagan říkal. I to patří k dějinám studené války a jejího konce. A pro srovnání: Brežněvovi mohl Dubček vyprávět kolik vtipů chtěl a nic mu to nebylo platné.