Tohle je rozhovor s Richardem Müllerem takovým, jakého jsem potkala po vydání jeho nového CD, po návratu na pódia a při jeho nynějším životě bez drog. Je hlavně o hudbě, žádná zbytečná slova. Stejně jako Richard Müller. Kdo ho poslouchá, ví, že svoje příběhy odkrývá velmi upřímně ve svých písních. Co žije, to zpívá. Nové album se jmenuje UŽ a podle jeho vlastních slov je méně osobní a víc lyrické. Deset dní poté, co vyšlo, se stalo nejprodávanějším albem v Čechách.
Už několikrát jste řekl, že končíte… A teď spolu děláme rozhovor, protože vydáváte novou desku. Myslíte si, že se z muziky dá doopravdy odejít?
No myslím, že ne. I když interpret dostane od svého publika definitivní k. o., nikde není napsáno, že musí z hudby odejít. Může se z ní dál těšit a skládat si písničky. A počítat s tím, že se někdy změní klima… Když to má někdo rád a je schopný platit účty a žít? (úsměv)… Tehdy si myslím, že se neodchází nikam.
Křest vaší desky proběhl 24. května, a hned v týž den byla platinová (na Slovensku za šest tisíc prodaných kusů). Proč myslíte, že vás lidé po letech poslouchají?
Asi vědí, že jsem k nim upřímný. Jinak si to osobně neumím vysvětlit.
Vaše poslední deska má současný zvukový kabát, je zase jiná, ale pořád jste za vším cítit vy a vaše poetika. Musel jste něco překousnout?
Za těch pětadvacet let, co dělám hudbu, mě nikdo nikdy nepřesvědčil ke změně stylu. Vždy to bylo na mém rozhodnutí, i tentokrát. Každá deska, kterou jsem natočil, byla jiná než ta předcházející. V případě té poslední (UŽ) to platí tuplem. Možná nějak pokračuje okruh, který začal před čtvrtstoletím první deskou BIOELEKTROVÍZIA (debutové album Richardovy skupiny Banket, 1986 – pozn. aut.), která je taky elektrická, ale jinak. Je nesmysl si myslet, že inspirace na současnou, novou, moderní desku, a to si myslím, že UŽ je, přišla nějakým přímým působením skoro třicet let starého alba. Album UŽ vzniklo spontánně a jednoduše, takže necítím nějaký zlom. Cítím novou desku, kterou jsem natočil přesně tak, jak jsem si představoval. Že někdo analyzuje, jestli je ta deska moderní elektrická nebo nemoderní elektrická, to už je jeho osobní věc.
Na jaké nástroje hrajete?
Trošku na kytaru. Při ní taky skládám.
V klipu k písni NEBUDE TO TAKÉ ĽAHKÉ, DRAHÁ hrajete na kytaru model Jolana Marina (na české kytary Jolana hráli i George Harrison, Eric Clapton nebo Jimmy Page). Už jsem vás pak s ní nikdy neviděla. Kam se poděla?
Daroval jsem ji Jeníčkovi Saudků, ale na fotce jsem ji nikdy neviděl. Tak to byl asi zbytečný dárek.
Máte při skládání písní nějaký rituál?
Rituál sám o sobě přijde v momentě, kdy přijde inspirace. V té chvíli se rychle dostaví text a s ním i paralelně hudba, nebo jen text.
Takže začínáte textem?
Většinou ano. Téměř vždycky.
Co rozhoduje o tom, jestli napíšete písničku ve slovenštině nebo v češtině?
Asi to bude znít paradoxně, ale mně se vždycky líp psalo česky. Mám pocit, že čeština je o hodně bohatší. Hlavně na slang. To, co vy můžete běžně zazpívat v písničkách, to už u nás zavání nářečím. Mám pár textů v češtině, které se zatím nerealizovaly. Napsal jsem z mého pohledu dva velmi krásné duety pro muže a ženu – ve slovenštině a v češtině. Byly pro Ivu Bittovou a pro mě… Jenže jsme se pak nějak ztratili a nenašli, tak jsme se k tomu už nedostali. Zatím jsem je nerealizoval, i když to mám v plánu. Ale strašně těžko se hledá partner, když píšete jednoznačně pro někoho. Poměrně nedávno jsem napsal písničku taky v češtině do filmu HODINU NEVÍŠ.
Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě ......
