Choreograf a tanečník Petr Zuska

Desetiletí tanečního rozletu

 Vývoj baletu pražského Národního divadla pod vedením Petra Zusky je podnětem k úvaze.

ZuskaTěch deset let mu přineslo zkušenost ve vedení tělesa, ale i pokračování jeho tanečního života a početné autorské dramaturgie. To vše se vyznačuje jeho obrovskou energií. Jako choreograf a tanečník bude baletní soubor prezentovat na pódiích Národního divadla a Nové scény až do 30. června v retrospektivě večerů s názvem PETR ZUSKA GALA X.

Vstupní kroky
Praxi získával během angažmá doma i ve světě, na scénách Evropy a Kanady, i když tehdy ještě jako tanečník. Teď sčítá výsledky svého působení v roli šéfa baletu Národního divadla. Naučil se znát lidi, a tím i sám sebe. Není konfliktní typ, i když role šéfa si o problémy přímo říká. Snaží se je řešit citlivě, ale pevnou rukou a okamžitě. Proto je dnes soubor kompaktní jednotkou, s prokazatelnými výsledky umělecké práce a se světovou pověstí.
Proč vlastně věnoval svůj život pantomimě, tanci, baletu, a posléze choreografii? „Vzniklo to spíš náhodou,“ zamýšlí se. „V jednu chvíli mě tanec lapil, dělal jsem ho stále víc, a najednou jsem zjistil, že jsem tanečník profesionálního souboru.“ Prvně si zatančil v sedmnácti, v době studia na gymnáziu, v malém amatérském souboru v bohnickém kulturním domě Krakov, profesionálně pak až ve dvaceti. V té době taky vášnivě stepoval. Po dvou letech vstoupil do Vysokoškolského uměleckého souboru a paralelně přitom působil v pantomimickém souboru Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí. Odtud byl jen krok do Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a pak do Národního divadla.
Během této cesty se vytvářel Zuskův osobitý taneční profil i jeho nezaměnitelný rukopis choreografa. „Nejsou dva stejní tanečníci na světě, ani choreografové,“ vysvětluje. „Každý z nich má svůj rukopis daný technikou, ale především muzikálností, osobnostním charismatem, dynamikou pohybu, divadelním citem a rozpoznatelným stereotypem.“ Dnes jsou jeho choreografie výrazné zaujatým přístupem k hudbě, vnitřním pulsem, výraznou dynamikou a nezaměnitelným osobním projevem.
„Nemám v tanci pocit novátora,“ říká. „Mou doménou je spíš sdělení určitého poselství, muzikalita, nálada a divadelnost, pro kterou, myslím si, mám cit, a taky smysl pro humor. A určitě došlo ke značnému vývoji,“ přiznává. „Technika i estetika se proměnily a výkony jsou celkově lepší, než když jsem začínal. Ale osobnosti se rodily tehdy i nyní. Vyznačují se hlavně charismatem, které se nedá naučit a nemá nic společného s dobou. I vizuálních a obecných informací je daleko víc, doba je rychlejší a dravější. Navíc mají dnes tanečníci neomezené možnosti jít bez problému do světa.“
Repertoár baletního souboru Národního divadla obsáhl v průběhu desetiletí, kdy jej vede Petr Zuska, celou šíří tanečních stylů. Čistě klasická baletní díla, neoklasické příběhové balety, moderní a současný tanec; celovečerní i krátkometrážní tvorbu, experiment. To rozpětí je dobré i pro tanečníky. Jsou univerzálnější a kvalitnější.

Spojení s hudbou
Zhruba čtyřicítka autorských choreografií hovoří i o širokém záběru hudební orientace. „Vybírám si různorodou muziku, která mě osloví, anebo mám téma a k němu hledám hudbu. Co mě ale dlouhodobě inspiruje, je lidová píseň a etnická hudba. Tam nacházím bohatství hudby a poezie. Jinak ale čerpám z klasické i moderní hudby, šansonů, symfonické hudby, nevyjímaje hip hop, a kdo ví co ještě.“ Inspiruje se muzikou Čechomoru, Spirituál kvintetu, Hradišťanu, ukrajinskou a východoslovenskou baladou v interpretaci košické hudební skupiny Vyšivanka Lada. Vznikla také díla podnícená Jacquesem Brelem, první symfonií Gustava Mahlera, Stravinského SVĚCENÍM JARA a hudbou Leoše Janáčka, včetně výrazné současné tvorby Arvo Pärta.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

XANTYPA 6/12 - výběr z článků

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

Vítání jara v odlehlém Lazistánu

 Do půl těla svlečení vesničtí siláci si protahují svaly vedle arény. Z povzdálí je pokradmu pozorují hloučky dívek nastrojených do tradičních krojů.

Hrabalovo městečko, kde se nezastavil čas

Hrabalovo městečko, kde se nezastavil čas

 Když se 3. února 1997 ukončila pozemská pouť Bohumila Hrabala, zdálo se, že připomínání odkazu světoznámého spisovatele zůstane vyhrazeno tak jako u jiných osobností pouze školním čítankám a literárním vědcům.

Herečka  Lucie Žáčková

Herečka Lucie Žáčková

 Lucie Žáčková už má vlastně letos vyhráno. Jako Blanche v TRAMVAJI DO STANICE TOUHA byla za tuto roli nominována rovnou na dvě ceny: Alfréda Radoka a Thálii.

Malíř Boris Jirků

 Boris Jirků přednáší s velkým nasazením. Před pěti lety prošel klinickou smrtí a ví, že má-li jeho zkušenost přežít, musí ji předat. V USA, Německu a v dalších zemích prochází, dalo by se říci, klinickou smrtí i figurální kresba: na mnoha uměleckých školách se jí přestali věnovat, což má devastující dopad na výtvarné umění. Boris Jirků má tedy dva důvody, proč učit jako o život.

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

JAK POTOPIT NEPOTOPITELNOU LOĎ?

 Píše se 14. duben 1912, 6.45 ráno. Největší královská zaoceánská loď Titanic už čtyři dny pluje vodami Atlantiku

Maturity

 Zpívával jsem taky.
Matura se blíží, / čtrnáct dní do ní, / má hlava však prázdná, / až to v ní duní…
Byla to trochu póza, udělal jsem maturitu včetně její matematické části. Ta patřila mezi volitelné, tedy jednička z ní byla téměř povinná.

Nečaso-kalousko-peakovláda

Čeští politici dokážou zázraky, když se chtějí udržet u vesla. Sotva skončila jedna krizička, kterou vyvolaly Věci veřejné, přišla další. Byl dokonán rozkol VV, který začala Blonďatá Bestie (exvéčkařka Kristýna Kočí).

Co se děje… v New Yorku

Co se děje… v New Yorku

 V druhé polovině dubna a prvním poločase jara zazářil na dolním Manhattanu Filmový Festival Tribeca, který zde před deseti lety založil Robert de Niro.

Co se děje… ve Londýně

Co se děje… ve Londýně

 Sotva vyhlásila britská vláda počátkem dubna kvůli přetrvávajícímu suchu zákaz kropení zahrad, napouštění bazénů a plýtvání vodou vůbec, zatáhlo se nad Britskými ostrovy nebe a království zažilo nejdeštivější duben za poslední sto dvě léta.

Co se děje… ve Vídni

Co se děje… ve Vídni

Klimt osobně U našich rakouských sousedů je letošní rok ve znamení umění Gustava Klimta. Narodil se před 150 lety a právě při této příležitosti probíhá ve Vídni KLIMTŮV ROK, který pokračuje unikátní výstavou v Leopoldově muzeu.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/12

XANTYPA číslo 6/12

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne