Oldřich Škácha

Muž, který pojmenovával

Někdy v druhé půlce devadesátých let jsme s Karlem Peckou doputovali do Pákistánu na Světový kongres intelektuálů. To nám přišlo poněkud legrační – díky komunistům jsme nic nevystudovali, a když se nám dostal do rukou seznam pozvaných veleduchů (kteří se z valné části fakt dostavili), jímž se nás hostitelé snažili přesvědčit, že i my jimi jsme (s radostným dobrozdáním od našeho kolegy prezidenta), začali jsme být sami sobě podezřelí.

Škácha

Zvlášť krátce poté, co tehdejší premiér Klaus veřejně řekl, co jsou zač, tihle intelektuálové. Když nás vyklopili před bývalým britským imperiálním hotelem, na velikém transparentu se naším očím dostalo oznámení, že jsme vítáni na Světovém kongresu intelektuálů a spisovatelů. Ano – a spisovatelů. Bylo nám to k smíchu. A my jsme zase byli k smíchu Pákistáncům: za to, že stůl je pro ně stolem, přece od nepaměti vděčí těm, kteří uměli stůl pojmenovat stolem. A to jsou spisovatelé, bez nichž by i intelektuálové nebyli intelektuály. Až tak je to jednoduché.
A mně (a nejen mně) poodešel kamarád, který všechno uměl pojmenovat ještě líp než spisovatelé, protože k tomu nepotřeboval ani jejich slova. Olda. Poodešel stejně jako ten, jehož beze slov tolik let pojmenovával. Nemohl odejít, když ho všude kolem zůstalo tolik. Když Hynek Bočan v loňském srpnu začal podle našeho společného scénáře točit pro Českou televizi film PIKNIK, trochu i z obavy, že to je naše poslední společná věc, poprosili jsme Oldu, aby to natáčení zaznamenal po svém. Přestože jsme věděli, že Oldřichův způsob snímání skutečnosti je tomu televiznímu vlastně opakem. Ale – jen co jsme se mu o tom zmínili – ty jeho modré oči se velmi potěšily. Odvezli jsme ho na jedno natáčení, jehož protagonisty byly slavné tváře, mnohé už poznamenané osmdesátkou, a když jsem pak na ty fotografie hleděl, o všech jsem se dozvídal mnohem víc, než jsem dosud věděl.
Bralo mi to dech, přestože tento Oldřichův způsob odhalování a pojmenovávání tak dobře znám. Po svých pětasedmdesátinách Václav Havel zašel za svými přáteli, kamarády i kolegy do sídla Českého Penklubu v 5. patře starého křídla Národní knihovny, kam se dalo jet výtahem jen do třetího patra, a ta dvě zbylá se musela vyšlapat. Když mi zespoda zavolal Martin Vidlák (dlouholetý spolupracovník Václava Havla – pozn. red.), že už dorazili, vydal jsem se na usupenou pomoc, ale nedošlo k ní – Václav už stoupal nahoru a vypadal nadšeně: vůbec od sebe nečekal, že by ta dvě patra mohl vylézt jen pomocí hole. A že stoupá pomalu, ale jistě, vyhovovalo i Oldřichovi, v němž toho času už narůstalo to, co Václav měl za sebou.
Nevím, kterou či které fotografie si Xantypa vybere – mám je tady před sebou a jsem rád, že výběr není na mně. Se slovem fotografie mám trochu potíž: to, co visí ve školách nad hlavami kantorů a v ředitelnách a všude ve státních úřadech, je taky fotografie. O to víc mi vadí, že se mě už několik Oldových i mých přátel ptalo, proč Pavel Kohout při své řeči nad Oldřichovou rakví Oldu porovnával s Bohdanem Holomíčkem a Ivanem Kynclem jakoby v jejich neprospěch. Že Olda byl ten majstr všech majstrů futrál a oni dva míň. Přitom právě těch dvou si Oldřich bezmezně vážil. A je smutné, že se tohle stane při jeho odcházení. I když Pavel Oldřichovi pomohl asi nejvíc. Taky ale vím, že nebyl jediný. A právo porovnávat Oldřicha profesně s jinými od něho určitě nedostal.
Tohle všechno, co tu píšu, ale vůbec neznamená, že to je nějaká obrana. Dokonce ani ne obrana někoho, kdo se bránit moc neuměl. Je to jen a jen pocta a cosi jako snaha přesvědčit, že tenhle modrooký hubeňour sice fyzicky poodešel, ale všude kolem přesto zůstává a dál a dál bude vydávat svá svědectví. Svá pojmenování, chcete-li. Byl jsem mnohokrát svědkem jeho skromnosti, a proto vím, že ani nevěděl, co to je vyvyšování. Zvlášť když moc dobře věděl, co to obnáší – být na dně. Byl bych rád – i proto některá slova až moc potěžkávám – natolik přesvědčivý, abych fungoval alespoň jako podtržítko pod Oldřichovými obrázky a pomohl přesvědčit všechny, kdo jsou dostatečně mocni (ne v politice, to prosím ne, tím by se všechno pokazilo), aby nějak, nevím jak, způsobili vznik čehosi – Nadace, Nadání, Společnosti, Spolku, Klubu, něčeho, co by ošetřovalo, kurátorovalo ten úžasný záznam o době a jejích událostech, vytvořený v onom zvláštním procesu, v kterém oko a srdce a zkušenost duše a ona nepostřehnutelná intuice jednoho jedinečného Oldřicha Škáchy způsobí, že každý, kdo přijde a uvidí, bude rád, že i v téhle nemilosrdné politické společnosti jsou ostrovy kulturnosti, kultury, kumštu. A radosti z toho. Aby se někam mohlo vejít a už ve vstupu to vonělo dobrotou, radostí z ocitání mezi lidmi téže krve či téže vůně, a odnikud nečíhalo nepřátelství.
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě....

Jiří Stránský

XANTYPA 5/14 - výběr z článků

Džammú a Kašmír

Džammú a Kašmír

V roce 2000 označil Bill Clinton Kašmír za nejnebezpečnější místo na zemi. V oblasti tou dobou vzrůstalo napětí mezi jadernými velmocemi Indií a Pákistánem, dlouhodobě soupeřícími o tento region. A poslední válečné střetnutí, tzv. kargilská válka z roku 1999, byla ještě v živé paměti. O více než deset let později je situace v severoindickém státu Džammú a Kašmír pro turisty mnohem příznivější.

Noční život v Praze před sto lety

Noční život v Praze před sto lety

V roce 1930 natočil režisér Karel Anton TONKU ŠIBENICI. Zpracoval tehdy nesmírně populární látku, která předtím uspěla na divadle (s Xenou Longenovou v hlavní roli) i v knižním podání (jako NANEBEVSTOUPENÍ TONKY ŠIBENICE), a zpracoval ji poprvé v dějinách české kinematografie se zvukovou stopou. Film měl velký úspěch, souběžně s českým zněním vznikly ještě německá a francouzská mutace. Jenže z originálu zbylo pár úvodních záběrů, a německá verze se nedochovala vůbec.

Jaroslav Šerých

Jaroslav Šerých

Když jsem vstoupil poprvé do ateliéru malíře, grafika a ilustrátora Jaroslava Šerých, upoutala mě pozitivní energie, která z jeho trojrozměrných duchovních děl sálala. „Pokaždé, když nanáším na plátno umělou hmotu, prosím ji, aby mi ze své substance dala i něco duchovního,“ vysvětloval. „A pokud přece jen nanesu vrstvu, která se mi zdá negativní, hned ji zase setřu.

„Celé kino se otřásá smíchem“

„Celé kino se otřásá smíchem“

Při vzpomínkách na nedávno zesnulou první dámu českého filmu zaznělo o jejím životě a díle takřka všechno – až na jednu poměrně důležitou skutečnost. Ačkoliv je Věra Chytilová řazena mezi tzv. šedou zónu a není počítána mezi disidenty, po řadu let byla jako „nepřátelská osoba třetí kategorie nebezpečnosti“ sledována komunistickou tajnou policí. K připomenutí této výjimečné osobnosti přináší redakce Xantypy text, který je založen na dosud nepublikovaných materiálech z archivu Státní bezpečnosti.

Výtvarník Marek Brodský

Výtvarník Marek Brodský

Marek Brodský oslavil květnu pětapadesáté narozeniny, a protože byl díky tomu trochu naměkko, svolil k jakémusi bilančnímu rozjímání o životě. Během povídání si šel dvakrát dolít svařák, svítilo sluníčko, u nohou mu ležela jeho milovaná kříženka Mánička, a přestože se mluvilo spíš o vážných věcech, dost jsme se nasmáli…

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

S Šimonem Ornestem, kapelníkem skupiny The Tap Tap a předsedou občanského sdružení TAP, jsme si povídali o tom, jak účinně pomoci lidem s handicapem zvládnout běžný život.

Dovádění se šakaly

Dovádění se šakaly

Toulám se Afrikou křížem krážem a k mému tělu je neodmyslitelně „přikován“ kovový přístroj s neuvěřitelně těžkým objektivem. Fotoaparát mám na svých cestách častěji než mobil, peníze, tričko či sandály. Zažívám mnohá dobrodružství i adrenalinová napětí. Bez tohoto vzrušení již nedokážu cestovat. A pokud mi jej sama příroda „nepřihraje“, pomůžu jí. Zkoumám, kam až mne pustí…

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Natočila jedny z nejkrásnějších dětských filmů. Ač vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech, nebyly služebné režimu, jejich témata jsou obecně lidská. Filmy Věry Plívové-Šimkové si získaly lásku diváků doslova po celém světě. Posbíraly řadu cen na festivalech, a co víc, v Belgii, Holandsku, Španělsku, Kanadě a dalších zemí vznikaly dokonce režisérčiny fankluby. Velkou obdivovatelkou jejích filmů byla i Farah, manželka íránského šáha Páhlavího. V Teheránu dokonce uspořádala jejich přehlídku v rámci festivalu dětských filmů, který nadšeně podporovala.

Anexí Krymu vyvolal Vladimír Putin duchy minulosti

Březnovou ruskou vojenskou invazi na Krym přirovnávají mnozí ke vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. V obou případech kremelští vůdci svůj bleskový vpád na území cizí země ospravedlnili „zvacím dopisem“. Jaké jsou další společné rysy obou intervencí a v čem se vzájemně liší?

Babišova média se s chutí zakousla do premiéra Sobotky

Místy to vypadá, že vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) složená ze sociálních demokratů, ANO a lidovců nevydrží do švestek. Má sice silnou podporu ve Sněmovně, ale skládá se z velmi nesourodých prvků. Jak už zde bylo řečeno, dva hlavní hráči vlády, premiér Sobotka a ministr financí Andrej Babiš, jsou zcela rozdílní.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/14

XANTYPA Číslo 5/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne