„Celé kino se otřásá smíchem“

Věra Chytilová a její filmy očima komunistické tajné policie

Při vzpomínkách na nedávno zesnulou první dámu českého filmu zaznělo o jejím životě a díle takřka všechno – až na jednu poměrně důležitou skutečnost. Ačkoliv je Věra Chytilová řazena mezi tzv. šedou zónu a není počítána mezi disidenty, po řadu let byla jako „nepřátelská osoba třetí kategorie nebezpečnosti“ sledována komunistickou tajnou policí. K připomenutí této výjimečné osobnosti přináší redakce Xantypy text, který je založen na dosud nepublikovaných materiálech z archivu Státní bezpečnosti.

ChytilováPoprvé se Věra Chytilová dostala do hledáčku tajné policie už v roce 1958, tedy v době, kdy zahájila studia na Filmové akademii múzických umění. Bližší informace o aktivitách tajné policie vůči ní nemáme, příslušníci Státní bezpečnosti ale tehdy nejspíše poprvé zaregistrovali, že talentovaná studentka, která již měla za sebou práci v řadě pomocných filmových profesí, neoplývá příliš pozitivním vztahem k „lidově-demokratickému zřízení“. K její činnosti ve „zlatých šedesátých“ se v archivu Státní bezpečnosti nenalézají (nebo dosud nebyly nalezeny) žádné dokumenty, stejně tak ani k počátku sedmdesátých let, kdy nesměla po několik let natáčet. Speciální svazek na ni StB založila až v roce 1979, a to v souvislosti s jejím krátkometrážním dokumentárním snímkem ČAS JE NEÚPROSNÝ, který natočila o rok dříve.

Když jde estébák do kina
Okolnosti, za kterých se příslušníci Státní bezpečnosti začali zajímat o Věru Chytilovou, připomínají některé absurdní scény z jejích vlastních filmů. Vše začalo 7. ledna 1979, kdy jakýsi kapitán Veřejné bezpečnosti Šimůnek navštívil ve večerních hodinách pražské kino Lucerna za účelem zhlédnutí britského kriminálního filmu INSPEKTOR SWEENEY. Jako předfilm zde byl promítán právě zmíněný šestnáctiminutový film Věry Chytilové, v němž se režisérka věnovala tématu stáří a zaznamenala v něm výroky několika starých lidí, jež byly v ostrém rozporu s tehdejšími oficiálními proklamacemi o budování „světlých zítřků“. Tyto skryté narážky neušly některým divákům, kteří při nich k překvapení přítomného kapitána začali vyjadřovat hlasitě svůj názor. Šimůnek tak druhého dne sepsal úřední záznam a výslovně v něm uvedl, že „celé kino se otřásá smíchem a dokonce někteří tleskají. Mám za to, že jde o zesměšňování sociální politiky KSČ“.
Tento výplod normalizační policejní mentality byl zaslán pražské správě Státní bezpečnosti, která do kina Lucerna vyslala své vlastní lidi. Nadstrážmistr Januška pak potvrdil, že diváci se skutečně při některých výrocích hlasitě smějí a zároveň konstatoval neobvykle rychlý průběh titulků v závěru, takže nebyl schopen zaznamenat jména tvůrců filmu. Obdobný dojem měl i jeho kolega Pešek, který navíc podrobně popsal inkriminované scény, při nichž se publikum nejvíce bavilo. Jejich nadřízení na základě těchto informací konstatovali, že „uvedený film neplní svůj politický význam a je naopak zaměřen proti sociální politice naší strany“. Na konci ledna 1979 proto byl na Věru Chytilovou založen svazek, který byl podle „závadného“ filmu nazván krycím jménem ČAS. Jako další z důvodů, proč je nutné režisérku sledovat, byla zmíněna její údajná „negativní politická angažovanost“, později byla dokonce označena za „představitelku pravice v oblasti filmové tvorby“ nebo také „osobu židovského původu“. „Rozpracovávání“ Věry Chytilové, jak estébáci tuto činnost ve svém slovníku nazývali, dostal na starosti tehdy pouze čtyřiadvacetiletý nadstrážmistr Václav Sklenář.

Nahý zadek a Rudé právo
Důsledky založení svazku ČAS se projevily prakticky okamžitě: když příslušníci tajné policie o dva týdny později zjistili, že se Věra Chytilová chystá na cestu do Západního Německa, vydali celním orgánům příkaz, aby při překročení hranice její zavazadla důkladně prohledaly a případné protistátní materiály zabavily. S nelibostí pak zaznamenali, že film ČAS JE NEÚPROSNÝ získal na festivalu v Piešťanech hlavní cenu, což patrně přispělo k tomu, že byl snímek nakonec stažen z kin.
V dubnu 1979 již sledování Věry Chytilové přineslo tajné policii první „zajímavé“ poznatky, jež souvisely s dokončováním jejího filmu PANELSTORY. Příslušníci StB se od svého spolupracovníka dozvěděli, že tento film, pojednávající o stavbě jednoho z pražských sídlišť, bude obsahovat protisocialistické invektivy a narážky. „Pramen se dozvěděl, že ve filmu jsou takové kontrasty jako např. delší záběr na nahý lidský zadek a potom prostřih na noviny Rudé právo, což bude mít určitě negativní dopad na čs. filmového diváka,“ konstatuje hlášení tajné policie. Jiný dokument zase označuje PANELSTORY za „protisocialistické dílo na filmovém plátně“, které zdůrazňuje nedostatky socialistické společnosti.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě.....

Petr Koura

XANTYPA 5/14 - výběr z článků

Džammú a Kašmír

Džammú a Kašmír

V roce 2000 označil Bill Clinton Kašmír za nejnebezpečnější místo na zemi. V oblasti tou dobou vzrůstalo napětí mezi jadernými velmocemi Indií a Pákistánem, dlouhodobě soupeřícími o tento region. A poslední válečné střetnutí, tzv. kargilská válka z roku 1999, byla ještě v živé paměti. O více než deset let později je situace v severoindickém státu Džammú a Kašmír pro turisty mnohem příznivější.

Noční život v Praze před sto lety

Noční život v Praze před sto lety

V roce 1930 natočil režisér Karel Anton TONKU ŠIBENICI. Zpracoval tehdy nesmírně populární látku, která předtím uspěla na divadle (s Xenou Longenovou v hlavní roli) i v knižním podání (jako NANEBEVSTOUPENÍ TONKY ŠIBENICE), a zpracoval ji poprvé v dějinách české kinematografie se zvukovou stopou. Film měl velký úspěch, souběžně s českým zněním vznikly ještě německá a francouzská mutace. Jenže z originálu zbylo pár úvodních záběrů, a německá verze se nedochovala vůbec.

Jaroslav Šerých

Jaroslav Šerých

Když jsem vstoupil poprvé do ateliéru malíře, grafika a ilustrátora Jaroslava Šerých, upoutala mě pozitivní energie, která z jeho trojrozměrných duchovních děl sálala. „Pokaždé, když nanáším na plátno umělou hmotu, prosím ji, aby mi ze své substance dala i něco duchovního,“ vysvětloval. „A pokud přece jen nanesu vrstvu, která se mi zdá negativní, hned ji zase setřu.

Oldřich Škácha

Oldřich Škácha

Někdy v druhé půlce devadesátých let jsme s Karlem Peckou doputovali do Pákistánu na Světový kongres intelektuálů. To nám přišlo poněkud legrační – díky komunistům jsme nic nevystudovali, a když se nám dostal do rukou seznam pozvaných veleduchů (kteří se z valné části fakt dostavili), jímž se nás hostitelé snažili přesvědčit, že i my jimi jsme (s radostným dobrozdáním od našeho kolegy prezidenta), začali jsme být sami sobě podezřelí.

Výtvarník Marek Brodský

Výtvarník Marek Brodský

Marek Brodský oslavil květnu pětapadesáté narozeniny, a protože byl díky tomu trochu naměkko, svolil k jakémusi bilančnímu rozjímání o životě. Během povídání si šel dvakrát dolít svařák, svítilo sluníčko, u nohou mu ležela jeho milovaná kříženka Mánička, a přestože se mluvilo spíš o vážných věcech, dost jsme se nasmáli…

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

Kapelník Šimon Ornest a The Tap Tap

S Šimonem Ornestem, kapelníkem skupiny The Tap Tap a předsedou občanského sdružení TAP, jsme si povídali o tom, jak účinně pomoci lidem s handicapem zvládnout běžný život.

Dovádění se šakaly

Dovádění se šakaly

Toulám se Afrikou křížem krážem a k mému tělu je neodmyslitelně „přikován“ kovový přístroj s neuvěřitelně těžkým objektivem. Fotoaparát mám na svých cestách častěji než mobil, peníze, tričko či sandály. Zažívám mnohá dobrodružství i adrenalinová napětí. Bez tohoto vzrušení již nedokážu cestovat. A pokud mi jej sama příroda „nepřihraje“, pomůžu jí. Zkoumám, kam až mne pustí…

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Režisérka Věra Plívová-Šimková

Natočila jedny z nejkrásnějších dětských filmů. Ač vznikly v sedmdesátých a osmdesátých letech, nebyly služebné režimu, jejich témata jsou obecně lidská. Filmy Věry Plívové-Šimkové si získaly lásku diváků doslova po celém světě. Posbíraly řadu cen na festivalech, a co víc, v Belgii, Holandsku, Španělsku, Kanadě a dalších zemí vznikaly dokonce režisérčiny fankluby. Velkou obdivovatelkou jejích filmů byla i Farah, manželka íránského šáha Páhlavího. V Teheránu dokonce uspořádala jejich přehlídku v rámci festivalu dětských filmů, který nadšeně podporovala.

Anexí Krymu vyvolal Vladimír Putin duchy minulosti

Březnovou ruskou vojenskou invazi na Krym přirovnávají mnozí ke vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968. V obou případech kremelští vůdci svůj bleskový vpád na území cizí země ospravedlnili „zvacím dopisem“. Jaké jsou další společné rysy obou intervencí a v čem se vzájemně liší?

Babišova média se s chutí zakousla do premiéra Sobotky

Místy to vypadá, že vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) složená ze sociálních demokratů, ANO a lidovců nevydrží do švestek. Má sice silnou podporu ve Sněmovně, ale skládá se z velmi nesourodých prvků. Jak už zde bylo řečeno, dva hlavní hráči vlády, premiér Sobotka a ministr financí Andrej Babiš, jsou zcela rozdílní.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/14

XANTYPA Číslo 5/14

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/2019

XANTYPA XANTYPA 06/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne